Adventní koncert Filharmonie Brno: Prosté a čisté vyznění, soprány neuhlídaly ostrost

  1. 1
  2. 2
Blížící se Vánoce oslavila brněnská filharmonie 16. prosince 2021 opět dílem Jakuba Jana Ryby. Bylo by dnes již v podstatě nemyslitelné, kdyby tradiční Missa pastoralis bohemica pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany nezazněla. Filharmonie je doma v Besedním domě a do tohoto sálu si také pozvala své vánoční hosty. A hosty zde bylo nejen publikum, ale především pozvaní účinkující.

Vojtěch Spurný (zdroj Filharmonie Brno, foto Vojtěch Kába)
Vojtěch Spurný (zdroj Filharmonie Brno, foto Vojtěch Kába)

Tentokrát si Orchestr Filharmonie Brno ke spolupráci přizval dirigenta Vojtěcha Spurného, všestranného hudebníka, který se ze začátku své kariéry věnoval především staré hudbě, aby poté svůj zájem rozšířil i o oblast modernější hudby. Nyní je šéfem opery v Opavě a úzce spolupracuje s Jihočeskou filharmonií. Dalším hostem byl sbor Ars Brunensis, který patří neodmyslitelně k hudebnímu životu Brna od roku 1979. Jeho obsazení je nicméně mladé, sbormistrem je zde Dan Kalousek, který je znám i jako umělecký šéf a šéfdirigent Městského divadla Brno. Práci se sborem využívá jako protiváhu své umělecké činnosti v divadle a věnuje se zde především interpretaci barokních děl.

První číslo koncertu bylo příjemným překvapením. Oratorio de Noël, vánoční oratorium op. 12 pro sóla, smíšený sbor, harfu, smyčcový orchestr a varhany, je dílem francouzského skladatele Camilla Saint-Saënse. Premiéra díla se konala roku 1858 v pařížském kostele La Madeleine, kde autor působil jako varhaník. Oratorium je psáno pro neobvyklé obsazení, pro pět sólistů, soprán, mezzosoprán, alt, tenor a bas, dále pro smíšený sbor pro šestnáct hlasů a komorní smyčcový orchestr, posílený o harfu a varhany. Je na latinské texty Vulgáty a dělí se na deset částí. Úvodní část je instrumentální, Preludium G dur s podtitulem „dans le style de Séb. Bach“, čímž explicitně podtrhuje inspiraci Bachovým Vánočním oratoriem. Preludium je uvozeno varhanním vstupem, po kterém se přidává smyčcový orchestr spolu s harfou, přinášející jímavou melodii, která se objevuje opět v poslední části, což je ve shodě s prací Bachovou.

Sólisty si pozval dirigent Vojtěch Spurný a vybíral jak z umělců brněnských, tak pražských. Sopránu se ujala Pavla Radostová, kterou brněnské publikum zná především díky jejímu působení v souboru Czech Ensemble Baroque, ale i v dalších souborech staré hudby. Její soprán je jasný, nosný a čistý, s přesnou intonací i srozumitelnou dikcí, s krásnými piany, jen výšky jsou občas ostřejší. Má niterný projev a jako představitelka „andělů“ byla velmi přesvědčivá. Mezzosopránu se ujala Markéta Cukrová, ostřílená a velmi oceňovaná interpretka (nejen) staré hudby, kterou brněnské obecenstvo zná z mnoha zajímavých operních projektů. Její měkký a znělý hlas je vyrovnaný ve všech polohách, je plný něhy a barevných alikvotů i výrazové vroucnosti.

Altového partu se ujala Daniela Čermáková, která se cíleně věnuje barokní hudbě a též spolupracuje s mnoha známými soubory v této oblasti. Škoda, že barva jejího hlasu témbru altu plně neodpovídala a položení hlasu tak postrádalo nosnost i altovou barvu. Tenorového partu se ujal Tomáš Lajtkep, který rovněž působí v renomovaných barokních souborech. Má menší, spíše úzký tenor, s jasnou nosnou špičkou a čistou intonací. Jaromír Nosek se pak ujal partu basového, přestože jeho barva basový témbr postrádala a hlas nezněl příliš čistě, což mu ubíralo na nosnosti. Přes zmíněné nedokonalosti přinesli všichni sólisté do projevu muzikalitu a výrazovou přesvědčivost. V devíti částech se střídaly sólové vstupy s ansámblovými, prostor dostal i sbor, který vynikal zejména v sopránech, ačkoliv ty občas neuhlídaly ostrost ve forte. Přesto výrazová vyváženost ve sboru mile překvapila. Zajímavost oratoria byla posílena střídáním jednotlivých složek i sólovými vstupy harfy a varhan.

Ars Brunensis (zdroj Filharmonie Brno, foto Vojtěch Kába)
Ars Brunensis (zdroj Filharmonie Brno, foto Vojtěch Kába)

Ve druhé části večera zazněla již zmiňovaná Missa pastoralis bohemica, tedy Česká mše vánoční, slavné „Hej mistře“. Dílo již notoricky známé, u kterého lze bez nadsázky tvrdit, že „zlidovělo“. Zde zaznělo v unikátní podobě, o kterou se zasloužil dirigent koncertu. Jakub Jan Ryba zkomponoval mši v roce 1796 na text Lukášova evangelia, kterému pořídil vlastní český překlad. Poté se dílo šířilo po Čechách v mnoha opisech a tedy i v mnoha podobách. Dirigent Vojtěch Spurný však pořídil jeho kritickou edici, když nalezl v archivu nejstarší dochovaný opis v autografní obálce, čímž se mu nyní v Brně podařilo uvést nejautentičtější znění tohoto symbolu Vánoc. Jeho vyznění je prosté, čisté a jednoduché v harmonii i rytmizaci, vychází z lidového muzicírování a je prodchnuté vroucí vírou. Orchestr, se základem smyčců, doplněných o dřevěnou a žesťovou sekci a tympány, ho provedl s profesionálním nadhledem a přesností. Na pódiu převažovalo mládí, a proto měl i koncert svěžest, radostnost a spád. Zejména dirigent Vojtěch Spurný pojal dílo jako radostnou apoteózu a dal mu i téměř neautenticky svižné tempo. A to až tak, že ho zkrátil přibližně o deset minut. Účinkujícím a jejich naturelu provedení viditelně konvenovalo, starším ročníkům v publiku už méně, tempový posun byl totiž hodně citelný.

Přesto vyznělo dílo přesvědčivě, od počátečního Kyrie „Hej mistře“, přes Gloria – Sláva budiž Bohu velikému, Graduale: Vzhůru bratři, jenom čerstvě vstávejte!, Credo: pospíchejme k Betlému, Offertorium: V pokoře poklekněme, Sanctus: Nebe hlásej „Svatý“, Benedictus: Pane země i nebe, Agnus Dei: Nyní se do tvé ochrany poroučíme až k Závěru: S radostí, s plesáním, s veselostí, srdcem spokojeným, dospělo dílo do radostného konce. Varhany, orchestr, sbor i sólisté, všichni hráli a zpívali s entusiasmem a v tempu, které odpovídalo spíše dnešní, akcelerované době. Mladším ročníkům tempo svědčilo a dostali se do nadšení, kterým nakazili i většinu ostatního publika v sále.

Co by to bylo za předvánoční koncert, kdyby nekončil hymnickým „Narodil se Kristus pán“, zřejmě nejstarší česká koleda (prapůvod slok lze vysledovat až do Jistebnického kancionálu z 15. století). Zpívá se po každém předvánočním koncertě a zazněla i tentokrát, ve stoje a se čtyřmi slokami. Zpívali všichni, sice do roušek na puse, ale zato s nadšením. Takový malý, ale radostný vzdor. Vůči covidu, i vůči stále ve vzduchu visícím restrikcím, které mohou na kulturu dopadnout každou chvíli. Ale také přání všeho dobrého pro všechny lidi, kteří milují hudbu a své bližní. Tak krásné Vánoce všem!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments