První z trojice pánů, Jaroslav Krček, na úvod předvedl svou Symfonii č. 7. Jednalo se o premiéru, byť byla symfonie dokončena již v roce 2015. Navíc není bez zajímavosti, že autor symfonií napsal již devět – přirozenější by mi osobně přišlo počkat na premiéru jedné, než začnu psát další. Skladba disponuje partem marimby, který je škatulkován jako „koncertantní“, což je koneckonců zmíněno též v oficiálním názvu kompozice. Premiéry se – stejně jako všech ostatních skladeb abonentního koncertu – ujal hlavní hostující dirigent České filharmonie, Jakub Hrůša.
Krčkova hudba je pro mě charakterizovatelná jedním slovem: prodleva. Samozřejmě jde o zjednodušení, avšak s pojmem souvisí množství typických rysů jeho tvorby. Hudba je následkem množství prodlev a méně komplikované harmonie daleko přehlednější, v díle se dá snáze orientovat. Zároveň platí, že hudební invence nechybí (nápady nejsou nijak složité) a tak se děje, že hudbu každý rád slyší: Pro laika se jedná o vážnou hudbu, která je takzvaně „poslouchatelná“, odborník si užívá, kolik toho autor zvládne s minimem prostředků. Či kratčeji: laika zaujme, znalec si „něco najde“. V tom je síla jeho hudby – osloví široké publikum, a ne nijak lacině.
Nástroj marimby přišel ke slovu nápadně až ve třetí ze čtyř vět díla a hrál na něj Daniel Mikolášek (kterému se asi nestává často, aby obdržel květinu při potlesku). Bezproblémově zvládnuté, jakoby mimochodem. Zároveň však lze říct, že part marimby nebyl nijak přeplněný – ve srovnání s následujícím číslem, kdy houslista půl hodiny prakticky nesvěsil ruku, se jednalo o jaksi nevyužitý potenciál. Přibližně dvě minuty sólového hraní… Řekl bych, že v názvu skladby ani nemusela být.
Byl by zapotřebí několikerý poslech, avšak z onoho prvního se mi skladba jevila formálně a tektonicky neukotvená, kterémužto pocitu samozřejmě nahrával fakt, že dílo se nejednou oddává velmi meditativním pasážím určitého bezčasí (druhá věta je tím typická), kdy samotné metrum se vytrácí. V kombinaci s faktem, že převažuje mollový tónorod a nálada teskná, nevlídná až svízelná (klíčil ve mně jakýsi pocit marnosti) – dění můžeme připodobnit k chladnému oceánu, který se nekonečně přelévá do velké šíře a dáli a svým hostům neprojevuje pohostinnost. Skutečně, když se zřídka objevila jasně durová a jásavá místa, v celkovém výsledku vyzněla rovněž spíše tíživě – jako naděje, která je planá a zklamaná. Končit takovouto skladbou by běžný posluchač nejspíše nechtěl – nechci říci, že jí chyběla poetika, byla však prostě „hrozně smutná“ (ani Scherzo nepřineslo větší radostnost v rytmu). Zima v ulicích Prahy a Praha napadaným sněhem pocitově ztišená s provedenou skladbou dobře korespondovaly – jako by se předem domluvily.
Přítomný autor se šel vděčně uklonit až na podium a my se přesunuli k dalšímu číslu, patrně nejočekávanějšímu. Vystoupil řecký houslový virtuos, Leonidas Kavakos, při provedení 2. houslového koncertu Bohuslava Martinů.
I virtuos se však musí rozehřát a rozehrát, a tak než se dostal do správné „provozní teploty“, několik falší jsme zaslechli. Kavakos má až nápadně uvolněný koncertní postoj, chvílemi mi přišel až emocionálně nezainteresovaný. Ale ne, když nadešly chvíle maximálních nároků skladatelského velikána, jednalo se už o projev se vším všudy, zápálený i precizní. Výkon stoupal s náročností partu. Kadenze v závěru už byla světová. Když utichl neuvěřitelně živoucí tón jeho houslí a on sympaticky věnoval květinu Magdaleně Mašlaňové u prvního pultu (jeho vystupování je celkově velmi skromné, jak to bývá u těch opravdových hvězd), dočkali jsme se též přídavků, kdy se houslista předvedl netradičně v duu, a to s koncertním mistrem – houslistou Janem Fišerem. Příjemně pohladili dvěma kratšími kusy opět z pera Martinů.
Při zhlédnutí durat jednotlivých skladeb by nám mohlo připadat zvláštní členění koncertu: Vždyť každá ze skladeb první části večera trvá déle než jediný bod programu po přestávce. Proč první část více než dvakrát delší? Chápu to tak, že Martinů a zejména Krček nám přinesli hudbu jaksi rozředěnou v čase, Janáčkova Sinfonietta je naopak invencí „přecpaná k prasknutí“. Jde o kondenzovanou kompozici, neuvěřitelně hutnou a ucelenou, takže nesnese jediný takt škrtu. Dobře „zasytí“ i přes svých pouhých čtyřiadvacet minut.
Třináctka žesťů (včetně tenorové tuby a bastrubky) spustila fanfáru z empory a posluchač si uvědomil, jak tiché vlastně je forte orchestru v klasickém obsazení. V místech hraní společně s orchestrem bych ji tedy i ztišil, poněvadž z orchestru, kromě trubek a tušených houslí, zbylo jen málo. U některých barokních produkcí si člověk říká, že dirigent je spíše na ozdobu, zde se naopak domnívám, že bez pevného vedení skladba nemá šanci vzniknout. Hrůša přes všechny rizikové hudební mosty prováděl s jistotou a ještě působil, že ho to baví. Sinfoniettu myslím „jen tak někdo“ nezadiriguje – Jakub Hrůša opět potvrdil svou třídu a Česká filharmonie se zaskvěla spolu s ním.
Česká filharmonie – Jakub Hrůša
14. prosince 2022, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha
Program:
Jaroslav Krček: Symfonie č. 7 pro symfonický orchestr a koncertantní marimbu, op. 153 (světová premiéra)
Bohuslav Martinů: Koncert pro housle a orchestr č. 2, H 293
Přestávka
Leoš Janáček: Sinfonietta (24′)
Účinkující:
Daniel Mikolášek – part koncertantní marimby
Leonidas Kavakos – housle
Česká filharmonie
Jakub Hrůša – dirigent
