Lešanské jesličky – drsná lyrika nové premiéry Lenky Vagnerové

Lešany, obec ve středočeském Posázaví, byly rodnou vsí maminky básníka Františka Hrubína. Z lásky ke kraji svého dětství a dospívání zasadil do něj nejen svá nejznámější lyrická díla poezie i prózy Romanci pro křídlovku nebo Zlatou renetu, ale také poslední opus, vánoční poemu Lešanské jesličky. Může se tak křehká struktura, jakou je poezie Františka Hrubína, stát plnohodnotným pohybovým divadlem? Premiéra souboru Lenka Vagnerová & Company ukázala, že ano.

Transformace básnického textu v báseň pohybu se podařila. Jádro tvůrčího týmu, který kolem sebe shromáždila choreografka Lenka Vagnerová, je stálé a z nové inscenace je patrné, že tvůrci spolu souzní. Čím se tato inscenace vymyká, je přítomnost dramaturga, kterým je činoherec Vladimír Javorský. Nepochybně došlo ke správné tvůrčí tenzi mezi oběma osobnostmi, protože vzniklo dílo nápadité, komplexní, takového druhu, u něhož nestačí jedno zhlédnutí k tomu, aby divák všechny jeho složky vstřebal.

Lešanské jesličky jsou příběhem, v němž básník vystavěl současnou paralelu k biblickému motivu. Manželský pár a jejich strach o dítě, které opatrují na cestě zimou, a aby se mohli občerstvit, jsou nuceni je zanechat přede dveřmi hostince, doplňuje mysteriózní zjevení vojáka krále Heroda, který chce dokončit své dílo, přesto však jde o poselství důvěry, naděje. Úryvky poemy jsou podstatnou částí inscenace, která ale zdaleka nestojí jen na nich.

Zasněžená zimní krajina bývá romantizována jako cosi domácky útulného. Na jevišti však bělost sněhu nenajdeme, hlavním materiálem, který tuto scénickou krajinu tvoří, je kov – velké pruhy pletiva, jež pokrývají zem a pod nimi se tísní těla performerů: materiál působí chladným neosobním dojmem a stává se nejen dekorací, ale také funkční rekvizitou. K tomu jemné nasvícení, ruchy v hudbě, tmavé kostýmy, vše hned od počátku navozuje tísnivou náladu, atmosféru únavy z lidské existence.

Inscenace sestává z řady vizuálně působivých obrazů, vskutku připomíná spíše výtvarné dílo. Jak je již u děl Lenky Vagnerové typické, výjevy proměňují svou dynamiku a dočkáme se velmi energických výstupů, střídaných scénami lyrickými, ale i komickými. Drsný svět, v němž se ocitá hlavní hrdinka Marie, žena v černých šatech (Fanny Barrouquére), má svou humornou tvář. Když se spolu s poutníky ocitneme ve venkovské hospodě, strhne na sebe pozornost Andrea Opavská coby hostinská. Výstupy na pomezí tance a pantomimy zahrnují skvělou etudu s leštěním podlahy, stejně jako téměř děsivé zjevení římského žoldáka v černém plášti…

Zvláštní úlohu mají dřevěné kůly ve tvaru velkých tužek svázaných k sobě, aby se s nimi dalo manipulovat – jednotlivé části lze využít rozmanitým způsobem: provlečeny částmi oblečení tanečníků se stávají kříži a místo opory představují omezení. Kulatá nádoba se zabudovaným světlem se otáčí pod Mariinýma nohama jako miniaturní zeměkoule, jindy se stává hračkou v rukách pijáků, veselících se v teple a předvádějících svou obratnost. Bělostné ručníky jsou symbolem nekončící ženské práce. Symboly se kumulují, proplétají. Žádný předmět není na scéně jen tak.

Hudba Ivana Achera také nabývá obrovské rozmanitosti. Zvuky připomínající vrzání zamrzlých veřejí a svištění větru na holé pláni střídá akordeon nebo veselá italská píseň, zní smyčce i harmonium, hudba zahrnuje minimalismus i dramaticky vzduté plochy. Hlasy, recitující části poemy (čte Vladimír Javorský a Karolína Baranová), jsou místy změněny groteskně až k nepoznání – snad může diváka trochu rozmrzet, že v některých okamžicích veršům opravdu již není rozumět. Ale čitelnost scénických obrazů není ničím ohrožena.

Tanečníci musejí ovládnout mnoho poloh a mnoho změn, dynamika inscenace je pod neustálou proměnou. Lyrické okamžiky souznění hlavního páru střídá agrese, téměř stále je ve hře některá rekvizita. Pohyb vyvěrá z dispozic tanečníků, v paměti zůstane mnoho výjevů, Andrea Opavská a Fanny Barrouquére těží ze svých až gymnastických schopností, francouzská tanečnice navíc ze své křehkosti, díky níž se stává i ideální taneční partnerkou, která se zdá v rukách muže nehmotnou. Andrea Opavská představuje zemitý prvek, který všechno, co se děje, jaksi zasazuje do tvrdé reality, svým postojem, svými gesty. Slovenský herec a tanečník Michal Heriban představuje otce, Josefa, ale není ze společnosti ostatních tanečníků vydělen tak markantně jako Fanny – Marie. Není tak okatým terčem nebezpečí a agrese. Snadno zapadá do společnosti dvou dalších kumpánů (Branislav Bašista, Ivo Sedláček) a síla mužského tance proudí stejnou měrou ze všech tří.

Je toho skutečně mnoho, co tato inscenace skrývá. A snad je také lépe toho co nejvíce nechat skrytého, jen lehce naznačit, co diváka očekává. Aby nebyl ochuzen o vlastní objevy, vtipné momenty, proměny nálad. Protože tato inscenace zanechává hlubší dojem než loňský Gossip, ačkoli inscenační postupy jsou obdobné. Jednotlivé složky jsou však provázanější a atmosféra je ucelenější a naléhavější. V jediném okamžiku mění hru v lov a žert ve zlobu. Inscenace diváka vtahuje pozvolna do jiného světa tak, jak to dobré divadlo umí, vzbuzuje skutečné emoce, pocit nejistoty až strachu, ale také smích. Musí si ještě trochu tanečně a pohybově „sednout“, ale se svou uceleností je velmi zralým dílem.

 

Hodnocení autorky recenze: 100%

Lešanské jesličky
Koncept, choreografie: Lenka Vagnerová
Koncept, dramaturgie: Vladimír Javorský
Hudba: Ivan Acher
Scénografie: Anna Vránová
Kostýmy: Michal Heriban, Andrea Vagnerová
Light design: Michal Kříž
Sound design: Eva Hamouzová
Jana Vébrová (akordeon, heligonka, zpěv)
Lenka Dusilová (zpěv)
Karolína Varranová (hlas)
Vladan Maliniak (housle, viola)
Ivan Acher (zpěv, heligonka, sampler, preparpiano)
Vladimír Javorský (hlas)
Repetitor: Lucie Krameriusová
Grafický design a video: Michal Heriban
Produkce: Andrea Vagnerová
Producent: Lenka Vagnerová & Company
Premiéra 2. listopadu 2016 La Fabrika Praha

Účinkují – Andrea Opavská, Fanny Barroquére, Branislav Bašista, Ivo Sedláček, Michal Heriban

www.lafabrika.cz