Letní Letná (1): Belgičtí artisté krotí noční můry, Francouzi ukazují zákulisí manéže

Festival Letní Letná je v plném proudu a přiváží mnoho inscenací, které propojují žánry od klasické artistiky po současný tanec. Nový cirkus je multižánrovou záležitostí, plnohodnotným divadlem, které má velké umělecké a intelektuální ambice a jen málokdy se spokojí jen s efektní podívanou. Jde o formu dnes již zcela emancipovanou, jež zažívá svou zlatou éru a vzbuzuje zvědavost a očekávání. Jaká je letošní Letní Letná z pohledu pohybového a tanečního divadla? Dozvíte se v naší sérii.

Cirksession
Jako každý rok, stojí na Letní Letné letos i „Česká scéna“, na níž své umění představují domácí soubory. Sobotní večer patřila krátké přehlídce pod hlavičkou centra pro nový cirkus Cirqueon, představilo se zde devět domácích i zahraničních performerů ve formátu, který se ze všeho nejvíce blíží koncertu či revui. V několika případech šlo o ukázky z chystaných premiér, vesměs o sólové výstupy.

Několik čísel zahrnovalo vzdušnou akrobacii na šále a na laně. Je zřejmé, že performeři uvažují o svých vystoupeních jako o dramatických kusech, kdy se i krátká sóla snaží koncipovat jako miniatury s určitou atmosférou, případně pointou. Ať už jde o lyrický obraz jakéhosi vzdušného sochařství, kdy je performerka sama výtvarnicí svého těla, nebo o dialog sama se sebou ve vzduchu, či o ztvárnění skličujícího momentu sevření a spoutání spolu s uvolněním a osvobozením. Pohybujeme se na pomezí efektu a vážnější dramaturgie.

V ukázce ze svého chystaného projektu využila artistka Michaela Stará dobrovolníka z publika ke krátkému jednoduchému výstupu. Pracuje s jednoduchou rekvizitou a hledá možnosti, jak s její pomocí dotvořit svůj výraz, dalo by se říci, že práce s obyčejnými předměty a jejich využití jiným a novým způsobem je jistou naší specialitou, zejména v pohybovém divadle. Jiný performer pojímá své vystoupení jako zápas, humorně laděný souboj s velkou červenou koulí, pro niž je ovšem nerovným soupeřem. Artista Jonatan Vnouček na cyr wheelu sází na tradiční grotesku a pohybuje se prostorem v průběhu představení coby profesionální rozkradač majetku, aby svým sólem zastřel nekalou činnost. Jan Jirák kombinuje silovou akrobacii s pantomimou a prací s visutou hrazdou jako poctu těm, kteří kdy sáhli po nápodobě ptačí říše, jež zůstává věčně vděčná. I když pro některé generace diváků asi zůstává první a poslední pravou slepicí na scéně Jaroslav Čejka.

Ačkoli koncertní typ představení nemůže dosáhnout stejné působivosti jako ucelené divadelní představení, přináší momenty vzrušení a napětí, a především nabízí přehled o tom, kam se mladí představitelé pohybového divadla vydávají. Je patrná úcta k tradici a snaha o divadelnost, kromě hostujícího žongléra ze Španělska se nikdo nespokojil „jen“ s předvedením svého umění, tedy podívanou, ale snaží se do něj vložit konkrétnější téma.

Strach – a fear song aneb Jak na noční můry

Fronta čekajících diváků před vchodem do stanu belgického uskupení T1J (Théâtre d’un Jour) je podezřele početná na to, jak drobně jejich šapitó vyhlíží. Ve stanu, který zvenčí láká bílou barvou a uvnitř je černý jak uhelná štola, by se dal vzduch doslova krájet, snad i pro ubíjející horko, které v některých dnech panuje venku. Kolem malé plochy je natěsnáno až neuvěřitelné množství diváků. Na dosah je jim technik a hudebník u elektronického piana, a přímo ve shluku lidí se skrývá i pěvkyně a jinde zas drobná akrobatka se svící v ruce. Po zatmění světel by se už dala krájet i atmosféra. Také jste se jako děti báli spát potmě a svítili si lampičkou?

Inscenace Strach – a fear song si pohrává s atavistickým strachem ze tmy a nebezpečí, které v ní cítíme instinktivně číhat. O strachu, nočních můrách, smrti, jež je stále na dosah, o světle, síle smíchu i o sounáležitosti a laskavosti, pevné náruči, o tom všem vypráví toto belgické „Divadlo jednoho dne“ a jeho performeři. Velmi sugestivně balancují mezi hrůzou a vlídnou harmonií prostřednictvím obrazů, v nichž jsou publiku na dotek (a nerozpakují se je ani zapojit do představení).

Klíčovou scénou inscenace je úporný boj spící dívky s nočními běsy, kteří se jí zřejmě vkrádají do spánku. Dva akrobaté se s pomocí jednoduché masky mění v přízraky a na malém prostoru mezi nohama diváků se vydávají na hon za kořistí – klasická nápodoba zvířecích pohybů a zvuků patří k divadlu odnepaměti a také vždy zaručeně funguje svou realističností, pokud jsou performeři autentičtí tak jako tito dva. Vlkodlaci se nebojí ani lehce dráždit publikum, snad je ale na vyvolání opravdového strachu ve scéně trochu moc křiku, který způsobuje více leknutí než děs. Pokud jde o kvalitu pohybu, artistické výkony se mění spíše v současný tanec, v kontaktní improvizaci s akrobatickými prvky.

V jiné scéně se zase robustnější z perfromerů převtěluje do figury smrti (bez masky, byla by zbytečná) a s kosou, samozřejmě bezpečně ztupenou, jíž švihá při zemi i nad hlavami diváků a pronásleduje ženu s hrozbou dalšího věčného strachu. Tuto scénu můžeme vnímat také jako předěl a přechod do nepozemského života, v němž dojde ke smíření a zklidnění. Obranu před strachem z neznámého zosobňuje malý chlapec v červeném kostýmu, Rudý kovboj ze vzpomínek hlavní hrdinky. Dítě přichází jako deus ex machina a není zapojeno do tanečních a akrobatických čísel, rudá barva však na scéně symbolicky zůstává, válečné malování indiánských bojovníků a našich belgických bojovníků se strachem.

Jevištnímu dění vedle fyzické akce dominuje zpěv sopranistky Julie Calbete a doprovod na elektronické klávesy (Jean-Louis Cortes). Chvílemi zní jen minimalistická klavírní plocha, která se dokáže rozvinout do hlasité elektronické hudby (autorem původní hudby je sám klavírista), na druhou stranu vokální pasáže zahrnují písně a árie. Hned v úvodu diváky obemkne ukolébavka Manuela Da Fally z cyklu Sedmi španělských lidových písní, stejně tak hladivá a uklidňující je hudba amerického skladatele Samuela Barbera evokující chorál. Výrazně vyniká i část Händlovy árie Ah! spietato! e non ti muove z opery Amadigi di Gaula, jíž pěvkyně a performerka v jednom doprovází scénu, která přichází jako katarze po pasáži s nočními děsy.

Obě performerky se nechávají posouvat samotnými diváky po obvodu publika, pohybují se v jemném rytmu jako metronomy, rozehrávají variaci na tento jednoduchý pohyb i se svými partnery a několik diváků je nakonec za zvuku populární skladby Leonarda Cohena vyzváno k tanci. Přirozeně působí i zapojení dobrovolnice z publika, která kráčí po tělech performerů až na ramena robustního muže, jenž je vždy sám základnou pro silovou akrobacii ostatních. Diváci jsou i díky nucené blízkosti ve stísněném prostoru jednolitým společenstvím, které s performery sdílí jejich strach, odhodlání i smírné přijetí negativity a smrti.

Pěvkyně Julie Calbete překvapuje svou fyzickou zdatností a plnohodnotným fyzickým zapojením. Inscenace se zabývá tématem překonání obav a bariér, a ty musela nepochybně překonávat i Julie, neboť novocirkusová performance je daleko za hraničí koncertu nebo operní inscenace a interpretka se vydala do oblasti zcela nového oboru. Její zpěv je přitom stále živý, jen doplněn zvukovou smyčkou tam, kde je potřeba vytvořit dvojhlas nebo doplnit další hlasy, jako je tomu v závěru. Hudební dramaturgie inscenace jde vůbec hlouběji než jen k výběru melodií korespondujících s dynamikou pohybu nebo atmosférou, skladby jsou vybrány také v souladu s obsahem a příběhem představení, plné naděje a porozumění, a vydáme-li se po stopách některých z nich, ze souvislostí lehce mrazí.

Vrcholná závěrečná pasáž je obzvláště působivá, vyniká v ní právě silová akrobacie, prováděná v pomalém a precizním tempu. Diváci natěsnaní v malém prostoru sdílejí s performery každou krůpěj potu a každý záchvěv unavených svalů, zejména urostlého performera, který ten pohybující se hrozen lidských těl na svých ramenou a trupu balancuje. K tomu zní čistá árie od Purcella (Zimní píseň z Krále Artuše), a skutečně, jako kdyby se v akrobatech zpomalovala krev a chystali se sklouznout do spánku.

Program inzeroval propojení akrobacie, operního zpěvu a tance velmi sebevědomě, a rozhodně nejde o plané chvástání. Práce s publikem, zpěv, hudba a pohybové divadlo se skutečně snoubí v jeden celek, ani nehrozí reálné fyzické ohrožení diváka, byť je okamžiků interakce požehnaně a prostor neobvykle malý. Hranice mezi auditoriem a scénou je prostupná jako buněčná membrána. Strach – a fear song je plnohodnotnou divadelní inscenací, která žánru nového cirkusu lichotí. Tak vypadá moderní nový cirkus, představení, v němž je artistika nástrojem, nikoli účelem, kde sice diváci stále obdivují fyzické umění performerů a trnou při pohledu na ně, ale nejde o prvoplánovou show pro pouhý obdiv. Ta sice bude mít v novém cirkusu stále své místo a vystoupení jiných souborů to dokládají, ale divák současnosti už touží po komplexnějších zážitcích, sám chce prožívat víc než jen údiv, chce navštívit jinou komplexní realitu, odcházet obohacen. Ne podívanou, ale divadlo. A v případě Théâtre d’un Jour je rozhodně dostává.

Vůně manéže

Francouzské uskupení Cirque Aïtal na první pohled sází na oblibu tradičního cirkusu a jeho rodinné atmosféry, ale jejich performance vyvolává kromě smíchu i melancholii, kdesi pod povrchem je tu tesklivá melancholie, jako ruka natažená k minulosti, která se jí vysmekává jako plášť odcházejícího předka. V představení Saison du Cirque nechává Cirque Aïtal nahlédnout do života artistů, do zákulisí světa „falešného pozlátka“, jak říká jedna oblíbená postava animovaného filmu. Jejich hra je hrou jen napůl, protože soubor je složen ze zkušených profesionálních artistů, kteří své dovednosti ani v nejmenším nepředstírají. Tou hrou je humorný pohled do zákulisí na nevinné šarvátky členů kočující společnosti, která je složena z několika národností a světu nového cirkusu se vymyká zapojením zvířat, byť se jedná jen o dva koně.

V inscenaci nechybí cirkusová klišé v tom nejlepším slova smyslu. Ústřední dvojici tvoří hromotlucký artista a drobný klaun, respektive klaunka (existuje vůbec takové slovo?), je tu skupina hudebníků, ovšem není to klasická dechová kutálka, tak daleko cesta do minulosti nevede, hrají v ostrém rytmu a s elektrickou kytarou. I když křídlovka nechybí, a to sami nemohou tušit, kolik asociací její sólo dokáže vzbudit v českém divákovi při vzpomínce na Oldřicha F. Korteho. Skvělé výkony dvou ústředních artistů, kteří jsou i autory koncepce představení – Victor Cathala a Kati Pikkarainen – v párové akrobacii doplňuje výborný žonglér Matias Salmenaho, tři gymnasté z Ruska a vzdušný akrobat, který nešplhá po laně, ale po řetězu, nebo drobný voltižér.

Přestavby manéže, úklid, zdánlivě nechtěné pohledy do zákulisí provází smích, stejně tak jako drobné interakce s první řadou publika. Situační komiku však střídají okamžiky až dojemné. „Zrození“ klauna z hlíny uprostřed manéže pod kapkami životodárné vody, očividně krásný vztah mužů k jejich koním, starost o vzájemnou bezpečnost a perfektně fungující soukolí techniky i lidí, poslední okamžiky opět spojené s umělým deštěm. Hraná banalita povyšuje show na divadlo a zanechává diváky spíše zasněné než rozjařené.

Tu podivnou melancholii v sobě nese ženský klaun Kati Pikkarainen, jež představuje nejen esenci cirkusového humoru a oslňuje výkonem, ale je také zosobněním všeho křehkého a pomíjivého, vědomí, že jednou se lidé přestanou smát… Saison du Cirque se velmi snaží vypadat banálně, ale spolu se Strachem patří k tomu nejrafinovanějšímu, co v programu Letní Letné můžeme vidět.

 

Strach – a fear song
Autor, režie: Patrick Masset
Zpěv: Julie Calbete
Artisté: Airelle Caen, Guillaume Sendron, Denis Dulon
Živá hudba, hudební aranžmá: Jean-Louis Cortes
Dramaturgická konzultace: Vinciane Despret a Pascal Jacob
Scénografická konzultace: Johan Daenen
Light design: Patrick Masset
Kostýmy: Berenice Masset a Sarah Duvert
Masky: Morgane Aimerie Robin a Joachim Sontag
Zvukový inženýr: Antoine Delagoutte
Technická režie: Antoine Vilain

 

Saison du Cirque
Koncepce: Victor Cathala & Kati Pikkarainen
Účinkují: Victor Cathala, Kati Pikkarainen, Elena Kanakova, Mikhail Kanakov, Vasiliy Kanakov, Sergey Mazurin, Matias Salmenaho, Ludovic Baladin
Hudebníci: Helmut Nünning, Hugo Piris, Benni Masuch, Julien Heurtel
Koně: Quercy &  Timo
Umělecká spolupráce: Michel Cerda, Maksim Komaro
Hudba: Helmut Nünning, Hugo Piris, Benni Masuch, Julien Heurtel
Zvuk: Andy Neresheimer
Kostýmy: Séverine Thiébault
Světla: Patrick Cathala
Scénografie: Alexander Bügel
Technická režie: Bernie Bonin
Zvuková režie: Fanny Hugo
Světelná režie: Thierry Azoulay
Inspice: Alexandre Tourneux, Allan Wyon
Produkce: Ingrid Rivet, Bérangère Gros