Letní Letná (1): Belgičtí artisté krotí noční můry, Francouzi ukazují zákulisí manéže

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Festival Letní Letná je v plném proudu a přiváží mnoho inscenací, které propojují žánry od klasické artistiky po současný tanec. Nový cirkus je multižánrovou záležitostí, plnohodnotným divadlem, které má velké umělecké a intelektuální ambice a jen málokdy se spokojí jen s efektní podívanou. Jde o formu dnes již zcela emancipovanou, jež zažívá svou zlatou éru a vzbuzuje zvědavost a očekávání. Jaká je letošní Letní Letná z pohledu pohybového a tanečního divadla? Dozvíte se v naší sérii.
Cirksession (Letní Letná 2019, foto František Ortmann)

Cirksession
Jako každý rok, stojí na Letní Letné letos i „Česká scéna“, na níž své umění představují domácí soubory. Sobotní večer patřila krátké přehlídce pod hlavičkou centra pro nový cirkus Cirqueon, představilo se zde devět domácích i zahraničních performerů ve formátu, který se ze všeho nejvíce blíží koncertu či revui. V několika případech šlo o ukázky z chystaných premiér, vesměs o sólové výstupy.

Několik čísel zahrnovalo vzdušnou akrobacii na šále a na laně. Je zřejmé, že performeři uvažují o svých vystoupeních jako o dramatických kusech, kdy se i krátká sóla snaží koncipovat jako miniatury s určitou atmosférou, případně pointou. Ať už jde o lyrický obraz jakéhosi vzdušného sochařství, kdy je performerka sama výtvarnicí svého těla, nebo o dialog sama se sebou ve vzduchu, či o ztvárnění skličujícího momentu sevření a spoutání spolu s uvolněním a osvobozením. Pohybujeme se na pomezí efektu a vážnější dramaturgie.

Cirksession (Letní Letná 2019, foto František Ortmann)

V ukázce ze svého chystaného projektu využila artistka Michaela Stará dobrovolníka z publika ke krátkému jednoduchému výstupu. Pracuje s jednoduchou rekvizitou a hledá možnosti, jak s její pomocí dotvořit svůj výraz, dalo by se říci, že práce s obyčejnými předměty a jejich využití jiným a novým způsobem je jistou naší specialitou, zejména v pohybovém divadle. Jiný performer pojímá své vystoupení jako zápas, humorně laděný souboj s velkou červenou koulí, pro niž je ovšem nerovným soupeřem. Artista Jonatan Vnouček na cyr wheelu sází na tradiční grotesku a pohybuje se prostorem v průběhu představení coby profesionální rozkradač majetku, aby svým sólem zastřel nekalou činnost. Jan Jirák kombinuje silovou akrobacii s pantomimou a prací s visutou hrazdou jako poctu těm, kteří kdy sáhli po nápodobě ptačí říše, jež zůstává věčně vděčná. I když pro některé generace diváků asi zůstává první a poslední pravou slepicí na scéně Jaroslav Čejka.

Ačkoli koncertní typ představení nemůže dosáhnout stejné působivosti jako ucelené divadelní představení, přináší momenty vzrušení a napětí, a především nabízí přehled o tom, kam se mladí představitelé pohybového divadla vydávají. Je patrná úcta k tradici a snaha o divadelnost, kromě hostujícího žongléra ze Španělska se nikdo nespokojil „jen“ s předvedením svého umění, tedy podívanou, ale snaží se do něj vložit konkrétnější téma.

Strach – a fear song aneb Jak na noční můry

Fronta čekajících diváků před vchodem do stanu belgického uskupení T1J (Théâtre d’un Jour) je podezřele početná na to, jak drobně jejich šapitó vyhlíží. Ve stanu, který zvenčí láká bílou barvou a uvnitř je černý jak uhelná štola, by se dal vzduch doslova krájet, snad i pro ubíjející horko, které v některých dnech panuje venku. Kolem malé plochy je natěsnáno až neuvěřitelné množství diváků. Na dosah je jim technik a hudebník u elektronického piana, a přímo ve shluku lidí se skrývá i pěvkyně a jinde zas drobná akrobatka se svící v ruce. Po zatmění světel by se už dala krájet i atmosféra. Také jste se jako děti báli spát potmě a svítili si lampičkou?

T1J – Julie Calbete (Letní Letná 2019, foto František Ortmann)

Inscenace Strach – a fear song si pohrává s atavistickým strachem ze tmy a nebezpečí, které v ní cítíme instinktivně číhat. O strachu, nočních můrách, smrti, jež je stále na dosah, o světle, síle smíchu i o sounáležitosti a laskavosti, pevné náruči, o tom všem vypráví toto belgické „Divadlo jednoho dne“ a jeho performeři. Velmi sugestivně balancují mezi hrůzou a vlídnou harmonií prostřednictvím obrazů, v nichž jsou publiku na dotek (a nerozpakují se je ani zapojit do představení).

Klíčovou scénou inscenace je úporný boj spící dívky s nočními běsy, kteří se jí zřejmě vkrádají do spánku. Dva akrobaté se s pomocí jednoduché masky mění v přízraky a na malém prostoru mezi nohama diváků se vydávají na hon za kořistí – klasická nápodoba zvířecích pohybů a zvuků patří k divadlu odnepaměti a také vždy zaručeně funguje svou realističností, pokud jsou performeři autentičtí tak jako tito dva. Vlkodlaci se nebojí ani lehce dráždit publikum, snad je ale na vyvolání opravdového strachu ve scéně trochu moc křiku, který způsobuje více leknutí než děs. Pokud jde o kvalitu pohybu, artistické výkony se mění spíše v současný tanec, v kontaktní improvizaci s akrobatickými prvky.

V jiné scéně se zase robustnější z perfromerů převtěluje do figury smrti (bez masky, byla by zbytečná) a s kosou, samozřejmě bezpečně ztupenou, jíž švihá při zemi i nad hlavami diváků a pronásleduje ženu s hrozbou dalšího věčného strachu. Tuto scénu můžeme vnímat také jako předěl a přechod do nepozemského života, v němž dojde ke smíření a zklidnění. Obranu před strachem z neznámého zosobňuje malý chlapec v červeném kostýmu, Rudý kovboj ze vzpomínek hlavní hrdinky. Dítě přichází jako deus ex machina a není zapojeno do tanečních a akrobatických čísel, rudá barva však na scéně symbolicky zůstává, válečné malování indiánských bojovníků a našich belgických bojovníků se strachem.

T1J (Letní Letná 2019, foto František Ortmann)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na