Letní Letná 2023 (2): Výtvarné inspirace a vzdušný tanec

Na vážnou notu
Ne všichni artisté si zakládají na oslnivých výkonech a zábavních show, ačkoliv i to do světa umění patří, a to nejen do nového a současného cirkusu. Novocirkusové techniky mohou fúzovat s jinými obory a při zohlednění jejich možností i limitů, což je neméně podstatné, lze vytvořit díla i značně výtvarné obrazivosti nebo do nich vložit vážnější témata. Vznikají díla, v nichž můžeme jednoznačně hovořit o choreografii, byť se v nich netančí konvenčně na pevné půdě pod nohama. Pokud divák přistoupí na odlišnost a skutečně se ponoří do zpomaleného toku těchto představení, je odměněn rovněž nekonvenčním zážitkem.

Sólo na pomezí novocirkusového vystoupení a výtvarné instalace představila japonská umělkyně Aki Yoshida. V jednoduchém bílém kostýmu, bez okázalosti a jen sama s trojrozměrným objektem se v Ruten vydává do dialogu těla s konstrukcí a zvukem (ostatně pokud jde o inscenace, kde je scénografie nebo rekvizita trvalým protějškem performera, je vlastně ještě správné mluvit o sólu?) Kovový objekt připomíná na první pohled krystal. Jedna z jeho základen je čtvercová, druhá trojúhelníková, tudíž v překlopení každým novým směrem se mění jeho těžiště. Aki Yoshida přistupuje k němu jako k prostoru, který lze prozkoumat, proniknout do něj, být v něm uzavřen jako Alenka v malém domečku, a přestože je konstrukce vzdušná, vyvolává svazující pocity. A není to možná náhodná asociace, protože jak jsme se dozvěděli, performance vznikala především v době pandemie.

Artistka se od původní formy kostky přesunula k nepravidelnému krystalu, aby mohla atakovat jeho i své těžiště a hledat rovnováhu, přeneseně metaforicky i doslovně. Tvar konstrukce působí jako objekt, který vyklouzl z vesmíru, v němž na sebe působí příliš mnoho protichůdných sil, jako varianta krychle z jiné dimenze. Nebo deformovaný vnitřní prostor v člověku, také vyprofilovaný tlaky, které si vzájemně odporují, trochu psychedelická geometrie. Rozhodně již jen samotný objekt nabízí velkou škálu asociací, a stejně tak i pózy, ve kterých umělkyně spočívá, dotýká se jej, balancuje a posouvá.

Pohyby performerky jsou uměřené, tak jako japonská kaligrafie: žádná spektakulární ekvilibristika, ale tiché soustředění. Platí to i pro další akce, včetně příchodu se zahalenou hlavou a nenápadným objevováním prostoru, kdy můžeme mít chvílemi pocit, že sledujeme líhnoucí se hmyz. Nebo při manipulaci se třemi malými kovovými triangly, které vytvoří stabilní tvar jen všechny společně, tedy opět odkaz na téma rovnováhy, opory, ale snad i vzájemnosti, neboť až tres faciunt collegium. V pohybovém slovníku najdeme nejen artistiku, ale i současný tanec, prvky floor worku a i zřejmě podvědomé koketování s poetikou butó.

Výraznou složkou je zvuková krajina a hudba. Z větší částí je konkrétní, tvořená zvuky města, ruchem ulice, cinkáním nádobí v nedalekém bistru, je to naddimenzovaný zvuk denního života, pro nás možná rušivý, ale pro performerku určující. Střídají jej hudební pasáže, chvílemi obtížné na poslech pro nás, zvyklé na evropské harmonie. Dozvěděli jsme se, že úmyslem umělkyně bylo v době lockdownů přinést do tohoto malého vesmíru tvořeného šestistěnem hudbu a zvuky Japonska, oblíbených míst a jejich nálady. Co se může zdát jako kakofonie ruchů, je zároveň symfonií života bouřícího a vlnícího se za okny a dveřmi, z nichž je zapovězeno vyjít.

Crossing: Křížení oceli a uměleckých cest
Crossing byla performance, kterou jsme očekávali v premiéře a jejíž další osud je nejistý. Tři umělkyně z oboru závěsné akrobacie Eleonora Dall´Asta (Panama), Ilona Jäntti (Finsko) a Aki Yoshida (Japonsko) se pod vedením Elišky Brtnické (která letos na Letné zopakovala Hang Out) pouštějí do fyzického dialogu s objektem v pokračující fúzi nového cirkusu a výtvarné instalace. Základní scénografický materiál pro performanci vznikl z repríz inscenace Thin Skin, která ve svém závěru zanechává na scéně objekty z ocelových drátů a tyčí jako mlčenlivé sochy. Co však se sochami, které nikdo nevystavuje a nikdo nevidí? Hranice mezi odpadem a předmětem nového výzkumu a performance je snadno překročitelná. Výchozí bod je jasný. Objekt a jeho tvar, jeho váha, jeho těžiště, versus lidské tělo a jeho fyzická plasticita a vnitřní obrazotvornost. Během zkoušek přibyly k materiálu ještě dřevěné a překližkové odřezky desek, takže některé výsledné objekty, které se nyní objevují v projektu Crossing, nabízejí mnohostrannější využití.

Hlavními znaky či charakteristikami Crossing by mohly být například: zpomalené cítění času; kinetická scénografie; objekt formuje tělo, tělo formuje objekt; rytmus; stínohra; minimalismus. Je až necitlivé pokoušet se chirurgickým řezem proniknout do živé hmoty představení a popisovat či analyzovat jeho kostru a tkáň, narušuje to příznačnou auru díla… Ale šance, že Crossing uvidíme častěji, je poměrně malá, protože mezinárodní tým ze čtyř zemí a tří kontinentů se nesejde tak lehce.

Střízlivým pohledem můžeme Crossing vidět jako krok navazující na Thin Skin. S předchozím tvarem sdílí například atmosféru, podpořenou hudební krajinou, o niž se tentokrát postarala Španělka Hana Alonso a která vytváří meditativní minimalistický sound a pomáhá publiku v soustředění na rovnoměrný tok akcí. Crossing také sdílí čistotu v použití materiálu, prostotě oděvu a soustředěnosti pohybu. A samotný princip dialogu s objektem, který je prostý exhibice a v tomto případě přechází skutečně více do dialogu, protože performerky se především přizpůsobují již existujícím objektům a tomu, co jejich konstrukce dovoluje, než že by je proměňovaly a přetvářely, což je dramaturgický princip Thin Skin. Ale ani tento aspekt není potlačený stoprocentně – někdy je i nevyhnutelný a připomíná živou komunikaci, hledání ústupků a kompromisů, ačkoliv na jedné straně je neživá hmota.

Každá z performerek má možnost zaujmout samostatně v sólovém výstupu, ale nejméně jedna z jejích kolegyní setrvává zároveň na scéně a ovládá v protiváze lana, na která jsou připínány objekty. Rigging je součástí scénografie. Jeviště se objekty postupně zaplňuje a v závěru se mění v efemérní galerii, která zaniká ve stejný večer, kdy je otevřena. Mimochodem není to v uměleckém novém cirkuse úplná výjimka – svými výtvarnými světy, které umělce buď inspirují nebo vznikají během představení, diváky po vystoupení provází například žonglér Andrea Salustri nebo Tall Tales Company, nejsou to však expozice takto instantní a jepičí.

V jednotlivých obrazech hraje velkou roli světelný design (Matyáš Nejedlý a Vojtěch Vaněček), divák je často sváděn k tomu, aby sledoval stín na světlé ploše scény či na horizontu a soustředil se na něj dokonce více než na samotné performerky. To akcentuje celkový dojem obrazu nebo také fotografie. Scény a obrazy nabízejí asociační pole, které každý divák může využít podle vlastní fantazie, není veden ke konkrétnímu čtení a je na něm, zda bude představení sledovat jako pohybovou instalaci a bude si všímat tvarů, úhlů a stínů, anebo si do obrazů dosadí významy a zkonstruuje si příběh. Například první sólo Aki Yoshidy, která si pro vstup do performance vybírá konstrukci obklopující ji jako klec nebo ptačí hnízdo, nabízí několik konkrétních, byť odlišných asociací. V závěsném objektu můžeme vidět také vosí hnízdo nebo kokon se zakukleným hmyzem, lampu či lampion.

Eleonora Dall´Asta s pomocí Elišky jako protiváhy na objektu pracuje s rovnováhou a volným zavěšením v prostoru, obě zkoumají fyzikalitu vzájemnosti a soustředí se posuny, stoupání a klesání těžiště. Když se performerka pohybuje přímo při zemi, připomíná její tělo rozvážné pohyby štětce na kaligrafii. Eliška v jiném komplikovaném výstupu ovládá konstrukci ze tří masivnějších ocelových prutů, což akcentuje motiv odporu hmoty a jistého nebezpečí. Spíše než o akrobacii jde u sólových i párových akcí o vzdušný tanec, protože se nesetkáváme s prvoplánovými triky z tradičních čísel na hrazdě či laně, ale s drobnokresbou pohybů, jemnými doteky, spočinutím v okamžiku. I v případě sóla Ilony Jäntti, která z tyčí vytvořila houpačku velmi podobnou skutečné hrazdě. Hravost vítězí se samozřejmou neokázalostí nad potenciálním efektem a pravidelný pohyb působí až hypnoticky. Sledovat vzdušnou meditaci těl a objektů je stejně fascinující jako pozorovat stíny. Až v závěru se objevují objekty s dřevěnými deskami, opět mírně evokující svou formou klec. V paměti utkví i tanec rukou na velké desce, rotace některé z performerek v závěsu, a objekty na dřevěných deskách položené na zem, které najednou připomínají ocelové keře a květiny. Performance logicky končí spojením všech čtyř žen v jednom laokoonovském sousoší, v nejkomplikovanější ocelové soše, které je pohlcuje stejně tak jako padající šero pomalu pohlcuje scénu.

Ta hodina uteče tak rychle, že se vnímavý divák jen s velkou nechutí vrací zpět do běžného rytmu a toku času. To uchvacující zpomalení, kterým se performance vyznačuje, je fenomén, se kterým nejsou performerky samy, a důvod asi tkví v našich uspěchaných životech a uměleckému instinktu, který vytváří protipól. Oázu klidu, kterou navštívíme jako virtuální realitu, ale bez nebezpečí, že padneme do její pasti. Věřím i v terapeutický vliv takových představení a performativních událostí, a že umělci k nim lnou čím dál více, též o něčem vypovídá.

P. S.: Crossingu by slušel čistý galerijní prostor lépe než cirkusový stan. Ačkoliv technicky vzato jsou umělkyně novocirkusovými artistkami, performance tohoto druhu má výrazně blízko k výtvarnému umění a je vlastně dosti „oddivadelnělá“. Ale je pravda, že na festivalu osloví jiné publikum, které si možná uvědomí, že nový cirkus je nový právě pro svou košatost, pro rozpětí forem a témat a že v něm nejde jen o tradiční disciplíny posunuté do nové úrovně spektáklu, ale že tu možná vznikají i ještě nepoznané žánry a směry. Minimalistický cirkus by byla lákavá cesta. Navíc je docela možné, že nové směry a tendence postupně i změní význam, který samotné slovo cirkus má.

Ruten
Autor, choreografie, interpretace: Aki Yoshida
Kostým: Megumi Hirakawa
Rekvizity: Sora Aono
Sound design: Daizo Okauchi
Housle: MinamiguchiERI
Na Letní Letné uvedeno 22. 8. 2023.

Crossing
Tvorba a interpretace: Ilona Jäntti /FIN/, Aki Yoshida /JAP/ a Eliška Brtnická /CZ/, Eleonora Dall’Asta /PAN/
Sound design: Hara Alonso /ESP/
Zvuk: Stanislav Abrahám
Lighting design: Matyáš Nejedlý, Vojtěch Vaněček
Technická spolupráce: Prokop Vondruška 
Produkce: Eva Roškaňuková 
Producent: Cirkus Mlejn z.s.
Rezidenční prostory: KD Mlejn, Cirqueon, DOX
Finančně podpořili: Magistrát hlavního města Praha, Ministerstvo Kultury ČR 
Premiéra: 25. 8. 2023, Letní Letná