Letní Letná: Malé soukromé ohlédnutí za velkým festivalem (2)

  1. 1
  2. 2
Letní Letná patřila bezpočtu domácích umělců a souborů. Vyprodávaly se premiéry i reprízy a diváci mohli vyrovnat deficit a touhu po kvalitní zábavě a živém umění. Naše první zastavení patří především Cirkusu TeTy.
Cirkus TeTy – Voyerky (foto František Ortmann, Letní Letná 2021)

Vedle Cirku La Putyka předvedly na Letní Letné své nové projekty například performerky Cirkusu TeTy. Jejich Voyerky (nejen o inscenaci si můžete přečíst v nedávno zveřejněném rozhovoru zde) jsou inspirované slastmi a strastmi ženského osudu mateřství. Osm žen, jen některé z nich matky, a sedm dětí, těm patří scéna. Na pohybovém slovníku je patrný vliv workshopů současného tance i ruka režisérky, kterou je také tanečnice, Martina Hajdyla Lacová. Nevystavěly však tvar inklinující k příběhu nebo konkrétní lince, spíše sérii výjevů, které vyvěrají z tématu mateřství. Když se v úvodním výjevu pohybují ženy jako sousoší propletených těl, z nichž vždy jedna uniká, aby vzápětí vytouženou samotu narušila a vpletla se znovu do soukolí, blízkost těl vnímá divák téměř fyzicky. Prvkem náhody jsou děti „vypuštěné“ do prostoru, které jsou sice rámcově vedeny, například aby si hrály s růžovými ping pongovými míčky, ale nebrání jim to v útěku do zákulisí, prozkoumávání zákoutí šapitó nebo nekompromisním požadavku mateřské náruče, a to hned.

Cirkus TeTy – Voyerky (foto František Ortmann, Letní Letná 2021)

Růžové mikiny evokují snahu o uzavření do společenského stereotypu a imperativ mateřství jako normy, zatímco konstrukce spletená z lan, která je postupně vyzdvižena do výšky, slibuje únik. Performerky ji prozkoumávají, jedné se podaří vylézt až do samotné koruny tohoto provazového stromu, ale přece nakonec klesá zpět do nejnižších pater. Tvůrčí záměr shodou okolností znám, a pomocí explikace jej mohu sledovat, ale bez něj to není tak jednoznačné. Téma pozorování, či nahlížení do nedostupného prostoru se objevuje v podobě zrcadlového baletizolu, který nabízí jiný pohled na sebe sama, pak jde o akcentování jiného „pohledu“ ženy matky a ženy bezdětné a vzájemný pohled do jejich světů. Ve společném uskupení, kde ženy vytvoří jedinou pyramidu těl, je akcentováno propojení, jakoby vytvoření úlu. Potřeba objetí připomíná zase fakt, že i dospělý se někdy cítí jako dítě, jen nemá dost odvahy někomu druhému skočit do náruče.

Cirkus TeTy – Voyerky (foto František Ortmann, Letní Letná 2021)

Všechny motivy fungují, ale stojí ještě pořád trochu osamoceny, a přitom i kumulovány. Pro větší kompaktnost by mohly být propojeny silnější sjednocující linkou, aby byla jasná myšlenková cesta od výchozího k závěrečnému bodu a aby si divák symboliku toho, co vidí, uvědomoval po celou dobu. A i když nebude viděné analyzovat, protože většinový divák přijde spíš na „podívanou“. Pak by se ještě nabízela cesta zjednodušení. Je zde totiž několik výrazných linií, z nichž každá „jde“ po svém motivu či symbolu. Pozorování-voyeurství dává inscenaci název a objevuje se ve vztazích žen k sobě. Motiv propojení-zauzlování je vyjádřen především v pohybovém slovníku jako takovém, sevřenosti gest a v reálném proplétání a objímání ženských těl mezi sebou, ve spletené síti a zaplétání se do ní. Ona sama by jako symbol stačila k rozehrání situací, které by se mohly kompaktněji semknout, kdyby získala významově ještě dominantnější postavení, než má teď. Motivy růžové barvy odvádějí pozornost k tématu sociálního konstruktivismu, které je také velké a aktuální. A pak je tu ještě neřízená střela – děti, které mohou rozbít představení, protože jsou nevypočitatelné. Hrát s tímto prvkem náhody a permanentním ohrožením systému (i permanentní pozorností a stresem matky, která ví, že do konce života nepoleví v pozornosti a starostech?) po celou dobu, by bylo také nosné. Stejně jako se soustředit na barvu rekvizit a prozkoumat, jestli může mít na nositelku vliv, zda vzbuzuje odpor, zda je možné s ní soupeřit a vzdát se jí, jestli funguje jako nálepka, svěrací kazajka, je její používání dobrovolné, násilné?

Je to tedy mnoho linií a mnoho motivů s velkým potenciálem k prozkoumání a prohloubení, ale v poměrně krátkém představení není čas a prostor si je všechny uvědomit a procítit. Vím, že třídění materiálu je nejobtížnější část jakéhokoli tvůrčího procesu, ale s odstupem se mi zdá, že Voyeurky právě materiálem obsahují alespoň dvě, ne-li více představení. Mnohost je lákavá, nápady jsou skutečně jako děti a člověk k nim přilne a nechce se jich vzdát, ale k podpoření soudržnosti inscenace by pomohlo koncentrovat se na jeden dva opravdu dominantní a o dalších hrát zase příště. Je to ale v každém případě směr a krok, který jen dokládá, že český nový cirkus je zdravě nakažen divadelnictvím a má ambice nejen bavit, ale také vyprávět o našich problémech a starostech, stát se žánrem, který přináší nejen uvolnění a rozptýlení, ale i katarzi.

Roman Škadra – Absurd Hero (foto František Ortmann)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments