Letní Letná: Malé soukromé ohlédnutí za velkým festivalem (2)

Letní Letná patřila bezpočtu domácích umělců a souborů. Vyprodávaly se premiéry i reprízy a diváci mohli vyrovnat deficit a touhu po kvalitní zábavě a živém umění. Naše první zastavení patří především Cirkusu TeTy.

Vedle Cirku La Putyka předvedly na Letní Letné své nové projekty například performerky Cirkusu TeTy. Jejich Voyerky (nejen o inscenaci si můžete přečíst v nedávno zveřejněném rozhovoru zde) jsou inspirované slastmi a strastmi ženského osudu mateřství. Osm žen, jen některé z nich matky, a sedm dětí, těm patří scéna. Na pohybovém slovníku je patrný vliv workshopů současného tance i ruka režisérky, kterou je také tanečnice, Martina Hajdyla Lacová. Nevystavěly však tvar inklinující k příběhu nebo konkrétní lince, spíše sérii výjevů, které vyvěrají z tématu mateřství. Když se v úvodním výjevu pohybují ženy jako sousoší propletených těl, z nichž vždy jedna uniká, aby vzápětí vytouženou samotu narušila a vpletla se znovu do soukolí, blízkost těl vnímá divák téměř fyzicky. Prvkem náhody jsou děti „vypuštěné“ do prostoru, které jsou sice rámcově vedeny, například aby si hrály s růžovými ping pongovými míčky, ale nebrání jim to v útěku do zákulisí, prozkoumávání zákoutí šapitó nebo nekompromisním požadavku mateřské náruče, a to hned.

Růžové mikiny evokují snahu o uzavření do společenského stereotypu a imperativ mateřství jako normy, zatímco konstrukce spletená z lan, která je postupně vyzdvižena do výšky, slibuje únik. Performerky ji prozkoumávají, jedné se podaří vylézt až do samotné koruny tohoto provazového stromu, ale přece nakonec klesá zpět do nejnižších pater. Tvůrčí záměr shodou okolností znám, a pomocí explikace jej mohu sledovat, ale bez něj to není tak jednoznačné. Téma pozorování, či nahlížení do nedostupného prostoru se objevuje v podobě zrcadlového baletizolu, který nabízí jiný pohled na sebe sama, pak jde o akcentování jiného „pohledu“ ženy matky a ženy bezdětné a vzájemný pohled do jejich světů. Ve společném uskupení, kde ženy vytvoří jedinou pyramidu těl, je akcentováno propojení, jakoby vytvoření úlu. Potřeba objetí připomíná zase fakt, že i dospělý se někdy cítí jako dítě, jen nemá dost odvahy někomu druhému skočit do náruče.

Všechny motivy fungují, ale stojí ještě pořád trochu osamoceny, a přitom i kumulovány. Pro větší kompaktnost by mohly být propojeny silnější sjednocující linkou, aby byla jasná myšlenková cesta od výchozího k závěrečnému bodu a aby si divák symboliku toho, co vidí, uvědomoval po celou dobu. A i když nebude viděné analyzovat, protože většinový divák přijde spíš na „podívanou“. Pak by se ještě nabízela cesta zjednodušení. Je zde totiž několik výrazných linií, z nichž každá „jde“ po svém motivu či symbolu. Pozorování-voyeurství dává inscenaci název a objevuje se ve vztazích žen k sobě. Motiv propojení-zauzlování je vyjádřen především v pohybovém slovníku jako takovém, sevřenosti gest a v reálném proplétání a objímání ženských těl mezi sebou, ve spletené síti a zaplétání se do ní. Ona sama by jako symbol stačila k rozehrání situací, které by se mohly kompaktněji semknout, kdyby získala významově ještě dominantnější postavení, než má teď. Motivy růžové barvy odvádějí pozornost k tématu sociálního konstruktivismu, které je také velké a aktuální. A pak je tu ještě neřízená střela – děti, které mohou rozbít představení, protože jsou nevypočitatelné. Hrát s tímto prvkem náhody a permanentním ohrožením systému (i permanentní pozorností a stresem matky, která ví, že do konce života nepoleví v pozornosti a starostech?) po celou dobu, by bylo také nosné. Stejně jako se soustředit na barvu rekvizit a prozkoumat, jestli může mít na nositelku vliv, zda vzbuzuje odpor, zda je možné s ní soupeřit a vzdát se jí, jestli funguje jako nálepka, svěrací kazajka, je její používání dobrovolné, násilné?

Je to tedy mnoho linií a mnoho motivů s velkým potenciálem k prozkoumání a prohloubení, ale v poměrně krátkém představení není čas a prostor si je všechny uvědomit a procítit. Vím, že třídění materiálu je nejobtížnější část jakéhokoli tvůrčího procesu, ale s odstupem se mi zdá, že Voyeurky právě materiálem obsahují alespoň dvě, ne-li více představení. Mnohost je lákavá, nápady jsou skutečně jako děti a člověk k nim přilne a nechce se jich vzdát, ale k podpoření soudržnosti inscenace by pomohlo koncentrovat se na jeden dva opravdu dominantní a o dalších hrát zase příště. Je to ale v každém případě směr a krok, který jen dokládá, že český nový cirkus je zdravě nakažen divadelnictvím a má ambice nejen bavit, ale také vyprávět o našich problémech a starostech, stát se žánrem, který přináší nejen uvolnění a rozptýlení, ale i katarzi.

Z dalšího programu mi tu a tam práce odkrojila plány, až zůstalo spíš torzo. Vešel se do něj třeba Roman Škadra s vystoupením Absurd Hero. Úsměvný až tragikomický souboj s několika rekvizitami by mohl být vybaven podtitulem Z deníku Sysifova, obraz marnosti, které je v koutku duše trapné se smát, protože je naším denním chlebem. Neustále se pokoušíme porazit okolnosti, které nás přesahují nebo jsou mimo naši kontrolu, ale nebývá to na první pohled tak okaté jako artistova snaha posbírat neposbíratelné množství žonglovacích míčků, balancuje přitom na větší červené kouli, která je sama výmluvně symbolická, anebo zápasnický duel s touto nepolapitelnou sokyní (který mi nesmírně intenzivně cosi připomíná, ale je to zasunuté pod nějakými deseti lety divadelních zážitků…). Anebo prostá manipulace centimetr po centimetru, až se z koule stane glóbus a z performera nefalšovaný Titán nesoucí jeho tíhu v nezaměnitelné antické póze (ovšem také ne nepodobné sošce karlovarského filmového festivalu). Dohromady jsou to jen čtyři skeče, ale úzký kroužek publika vtáhnou. Blízkost, viditelné napětí, stružky potu a čelo nakrčené soustředěním, výbojná rudá barva, která evokuje odhodlání, ale nikterak nechrání před vyčerpáním. Vždy potěší, když někdo nepředvádí „pouze“ svou dovednost, ale přidává i sdělení.

Filip Zahradnický ve svém vystoupení Collection of Sceptical Pleasures také odkrývá určitý druh marnosti, absurdity a nesmyslu, ale křehkou, hravou a poetickou cestou. Kdyby představení Absurd Hero představovalo nekompromisní tahy kubismu, pak Zahradnického vystoupení by bylo impresí. Svůj malý svět triků a žonglérských kousků představuje publiku s ostýchavým výrazem kouzelníka Arnoštka a dětskou radostí z jejich, zdánlivě náhodného, úspěchu. Žádná velká show, ale ani žádný existenciální zápas, spíš takový malý soukromý krasohled. Jako když chytíte motýla a chcete ostatním ukázat, jak krásně duhová má křídla.

V Českém stanu se odehrály premiéry i reprízy úspěšných inscenací. Losers Cirque Company si po pandemické době mohli spravit chuť vyprodanými inscenacemi, jako jsou Heroes a Mimjové pro dětské publikum. Na takových inscenacích je ale také nejlépe vidět, že novému cirkusu, i když se stává divadlem, vyhovuje více tradiční prostředí šapitó, nebo alespoň arény s elevací, a že kukátkový typ divadla jim odebírá spoustu kouzla. Počin s divadlem Bravo! Je skvělý, ale rozdíl je takřka hmatatelný, a to i když odhlédneme od toho, že festivalové publikum je specifické a nadšené jaksi od přirozenosti a líbí se mu prakticky vždy všechno a všude. Ale jsou věci, které závisí jen na prostoru – perfektní viditelnost pro každého, pocit blízkosti performerů na dosah ruky, který s proscéniem nevyvoláte, kdybyste se rozkrájeli, a naprosto přirozená a spontánní interakce. Něco mi říká, že Mimjové nemají mít interaktivní konec, ale tady se tomu vlastně ani nedá vyhnout, protože pro děti je scéna, od níž nejsou nijak odděleny, jako magnet a zabránit jim na ni vniknout byste snad mohli jen násilím. Je to tak přirozené a dojemné, ale v divadle se něco takového samo o sobě nestane… Nu, alespoň už rozjeďte tu novou hithitovou kampaň na přestavbu branického hlediště, bude to stát za to!

Cirkus TeTy: Voyerky
Režie: Martina Hajdyla Lacová
Pohybové laboratoře: Markéta Vacovská, Cécile da Costa, Eliška Brtnická
Akrobatická supervize: Stéphanie N’Duhirahe
Interpretace: Jiřina Jonáková, Kateřina Klusáková, Kateřina Vaněčková, Klára Hajdinová, Michaela Stará, Pavla Rožníčková, Stéphanie N’Duhirahe, Veronika Smolková, Auro, Borek, Dorka, Lío, Nela, Róza a Sára
Scéna a kostýmy: Lucia Škandíková
Hudba: Ivo Sedláček
Light design: Karlos Šime

Absurd Hero
Koncept a performance: Roman Škadra
Umělecká spolupráce: Darragh McLoughlin
Outside Eye: Ana Jordão, Declan Mee
Wrestling konzultace: Lorenzo Aureli
Světelný design: Emese Csornai
Coaching: Anna-Katharina Andrees

Collection of Sceptical Pleasures
Koncept, scénografie, produkce: Filip Zahradnický
Supervize: Petter Wadsten
Pohybová spolupráce: Michaela Stará
Light design: Karel Šimek
Hudba: Vojtěch Bor
Technická spolupráce: Olin Procházka