Pavla Rožníčková: Cirkus TeTy slaví 10 let!

Cirkus TeTy slaví 10 let od svého vzniku. Jaké byly začátky vašeho tandemu s Katkou Klusákovou?
Když jsme zakládaly Cirkus TeTy, byly jsme opravdu jen dvě – já a Katka Klusáková. Obě jsme ale narozeny ve znamení blíženců, a proto jsme vždy říkaly, že jsme poměrně velký spolek, protože je nás hodně. K nám dvěma se později přidala Veronika Smolková a nyní v nejnovějších Voyerkách nás je hodně doslova. A všechny jsme jiné, včetně naší produkční. Těžily jsme odjakživa z jinakosti, ne ve smyslu, že bychom proti sobě bojovaly, ale že jsme se snažily najít společnou řeč právě v našich kontrastech.

Co vás dovedlo k názvu Cirkus TeTy? Proč „Te“ je Katka a „Ty“ Pavla?
To už je dost „historická“ záležitost. Původně jsme se bavily o klaunském představení typu „tety“, mnozí nám pak tak začali říkat. Souvisí s tím úsměvná historka, kdy někdo v počátku lajkoval náš FB příspěvek a napsal Katce: „To jsi ty?“ a já na to odpověděla: „Ne, to je Te.“ Nás to tenkrát pobavilo a zůstalo nám to, jen jsme si slabiky prohodily. Význam TeTy se časem samozřejmě posunul, dnes jej používáme v kontextu – cirkus TEď a TadY.

Když jste se rozhodly pro sjednocení pod hlavičkou Cirkus TeTy, co bylo vaším motorem – cirkus, nebo divadlo?
My jsme na to šly z obou zmíněných stran. Katka má vystudovaný tělocvik a hudební výchovu, dokonce v KD Mlejn psala diplomovou práci o žonglování, a k tomu chodila na kurz akrobacie. Zatímco já jsem vždycky hrála divadlo, především činohru. Ale velmi mě zajímalo vyzkoušet si cirkus. Čili Katka do „našeho uměleckého vztahu“ šla pohybem a já divadlem.

A vaše cesta na jeviště plynula na vlně entuziasmu? Jak jste se jako TeTy našly z hlediska fyzického rukopisu?
Když jsme se potkaly s Katkou, sedly jsme si snad okamžitě. Začaly jsme spolu trénovat. A pak jsme si řekly, že nám už nestačí jen „viset v tělocvičně“, tak jsme vyšly na jeviště. Hledání rukopisu ale bylo dlouhé, byly jsme na začátku. Soustředily jsme se na techniku, protože jsme neměly vystudované cirkusové školy. Takže jsme hodně pracovaly na způsobu jak a následně proč. V té době u nás nastal takový boom nového cirkusu, rozjížděl se Cirqueon, Cirk La Putyka, Cirkus Mlejn… Přelom v naší tvorbě pak nastal v roce 2015, kdy jsme oslovily ke spolupráci Radima Vizváryho a vytvořily inscenaci Husí krky.

A když se vrátíš k prvním scénickým prezentacím? Vybavuji si fragmenty, kdy jste visely a pletly, pošťuchovaly se, hledaly nejrůznější, a právě i krkolomné způsoby zavěšení se a zavěšování.
To byly TeTy v zápletu, krátký, ale už výrazový kus. Já osobně se ráda vracím k našemu prvnímu delšímu představení, které jsme nazvaly Hra. Vycházely jsme z absurdity, slovních hříček. Byla tam sice spousta chyb a nedrželo to pohromadě, ale pro mě bylo zásadním. Myslím, že jsme tehdy s Katkou vytvořily na jevišti funkční vztah. Ten se samozřejmě vyvíjí, ale základy byly položeny právě Hrou před deseti lety.

Jaký nastal posun mezi Husími krky a představením Hrdinky?
My jsme si přály znovu spolupracovat s Radimem Vizvárym coby režisérem. Hledaly jsme, v čem se můžeme zdokonalovat, proto jsme se hlouběji ponořily do závěsného materiálu, aby to nebyla jen lana spuštěná od stropu. Nakonec jsme využily velkou síť, která se mohla natahovat a ze které mohl vzniknout i strom. A právě, abychom navýšily technickou kvalitu, oslovily jsme akrobatickou supervizi – Stephanie N´Duhirahe, se kterou spolupracujeme dodnes. To byl velký posun od Husích krků, v technice jsme tehdy cítily limity.

Měla jsi s Katkou „idoly“ závěsné akrobacie, které vás inspirovaly? A dnes?
I tady se vše vyvíjelo. Zezačátku jsme se potkaly s akrobatkami z britského souboru Collectif Andthen. Vedly nás v závěsné technice na cloudu. To nás hodně bavilo, ale pak jsme šly svou cestou. V současné době je svou poetikou velmi inspirativní například Eliška Brtnická, která je samozřejmě nenapodobitelná, ale právě pro její kvality jsme ji letos oslovily pro vedení jedné z laboratoří a výrazovou supervizi na projekt Voyerky. Nebo v rámci festivalu Cirkopolis se objevila zajímavá představení, která nám otevřela nové pohledy, jako například Oktobre od Florenta Bergala v roce 2015. S ním jsme pak měli týdenní laboratoř, jejímž výstupem bylo představení, a to bylo pro nás hodně směrodatné. Snažíme se inspirovat i v jiných odvětvích pohybového divadla, než je nový cirkus, to je myslím pro udržení vývoje pro nás zásadní.

V době vašeho vzniku již existoval Mezinárodní festival Letní Letná, záhy vznikl Cirk-UFF v Trutnově, poté Cirkopolis, Fun Fatale… Jak vás formovaly nebo motivovaly festivaly?
Tehdy jsme objížděly, co se dalo, abychom si udělaly přehled a nabraly inspiraci. Každý z festivalů má svou dramaturgii a také všechny tyto festivaly hodně podporují český nový cirkus a snaží se mu dát prostor. Takže jsme snad už po půl roce měly první vystoupení v rámci kabaretu na Letní Letné jako TeTy v zápletu. Dostaly jsme se tím hned do centra dění, kdy jsme začaly potkávat lidi z komunity. Najednou přicházely informace, různorodý pohled na tvorbu, mluvily jsme se všemi a staly jsme se součástí. A vlastně pořád je to docela malá komunita, která se dodnes přesouvá z místa na místo.

TeTy v zápletu jsem tehdy na Letní Letné viděla a dodnes si je pamatuji…
A dodnes jsou hitovkou, letních slavností.