Libor Vaculík: Nechci na jevišti prázdné baletní manýry. Chci výraz, chci člověka.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Povídání s choreografem Liborem Vaculíkem nikdy není na chvíli. A při debatě s ním si uvědomujete zvláštní paradox – tvůrce dynamických, dramatických a většinou drsných a vypjatých baletů je při setkání u kávy neobvykle klidný, zvláštním způsobem vyrovnaný. Rozhovoří se o hudbě, o tvorbě svých inscenací a o životní realitě. Až zpětně si uvědomujete, že se vlastně vůbec nevrací ani mezi řádky k tomu, co a kde tančil. Že je jeho pohled upřen k aktuálním inscenacím a do budoucnosti. Nevadí mu odkrývat své plány a hovořit o vlastních originálních nápadech. A i když si snad myslí, že už toho řekl dost, cítíte, že to tak není. Že tu jsou témata a díla, která by ještě měla v jeho provedení ožít. Jeho silná taneční dramata i originální tanečně muzikálové produkce se vždy dostávají divákům pod kůži. A na výkony tanečníků v nich se nezapomíná. Své poslední dva celovečerní balety připravil pro sólistku baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni Jarmilu Hruškociovou, a nejsou to snadné opusy. Slečna Julie podle novely Augusta Strindberga z roku 2017. A letos Lady Macbeth – 1865 o krásné vražednici Kateřině Izmajlovně, jež má rovněž literární předlohu Sergeje Leskova.

Libor Vaculík (foto archiv respondenta)

Původně chtěl být krasobruslařem, ale potíže s kotníkem ho nasměrovaly do tanečního sálu. Absolvoval pražskou konzervatoř, vzdělával se na Dance Academy de Marika Bezobrazova v Monte Carlu a na VŠMU v Bratislavě studoval choreografii a režii. Jako tanečník hostoval na scénách celé Evropy, ale i v Japonsku, Mongolsku či USA. Na svém kontě má na šedesát rolí, je autorem více než 60 celovečerních titulů a držitelem ocenění za své choreografie. Je ale i vyhledávaným muzikálovým režisérem. V březnu oslavil 65. narozeniny.

Proč vás lákají temné hlubiny lidské duše?
Na to je jednoduchá odpověď – protože je o čem hrát. Je pravda, že mě lákají spíš ženské hrdinky a tady nedokážu odpovědět, proč… Ženy jsou pro mě dramatičtější prvek – je kolem nich hodně mužů, vždycky se kolem nich něco děje, nějaká nevěra a sem tam nějaká vražda… Sice jsem také dělal balety s hlavním mužským hrdinou – Psycho, Malý pan Friedemann, Úplné zatmění, Faust, Zvoník od matky Boží, v Olomouci připravuji Prokofjevova Ivana Hrozného, naposledy jsem dělal Valmonta, tam je taky muž, ale co si budeme říkat, je to o ženě:-) …

Libor Vaculík s Jiřím Kyliánem a Marií Šmokovou (foto archiv respondenta)

Komedií na svém kontě příliš mnoho nemáte…
Přímo komedii ne, něco optimistického se ale přece jen najde. Někdo to rád…, kde na premiéře zpívala paní Hegerová, pro děti jsem dělal Sněhurku a sedm závodníků, Mauglího, Ferdu Mravence a naposled muzikál Tarzan. Říká se a celkem právem, že dělat komedii je obtížnější. Především v baletu je náročné tak zvaně „dělat legraci“. A upřímně – na celovečerní humorné představení není těch témat zase tolik. A i s těmi vážnými je potíž. Chtěl jsem třeba dělat Klec bláznů, ale když jsme žádali o práva, nechtěli nám je dát. Po Slečně Julii jsem měl chuť udělat komorní balet z muzikálu Polibek pavoučí ženy, který vznikl na základě knižní předlohy Manuela Puiga, ale i tady nám odmítli dát práva. Mám vlastně smůlu – mě baví témata, která nikdo přede mnou neudělal. To byla Lucrezia Borgia v pražském Národním divadle a později jako muzikál v Divadle Hybernie, Slečna Julie v Plzni, Petrolejové lampy v Liberci, Tramvaj do stanice Touha v Českých Budějovicích. Prostě nechci dělat něco, co už dělali přede mnou jiní. Mám rád nové výzvy a zkušenosti, nerad jdu v zaběhnutých kolejích.

Zmínil jste Tarzana. Jak připravujete inscenaci zahraničního muzikálu, který je vázán provozovacími právy? Také je to asi nová zkušenost…
Tarzan patří společnosti Disney. Ta hodně hlídá úroveň a podobu představení. Máte jako režisér volnou ruku, ale paradoxně si nemůžete dělat, co chcete. Všechno musí Disney schvalovat – scénu, líčení, kostýmy, režii, choreografii, tak aby to odpovídalo jejich uměleckému záměru. Přitom ale dbají na to, abyste otrocky neopisovali jejich původní verzi. Chtějí, abychom byli jiní, šli vlastní cestou, která je ale v souladu s jejich uměleckým názorem na jejich originální inscenací. Někdy to bylo docela náročné. Musel jsem hodně hlídat – hlavně herce. Ti si rádi přizpůsobovali texty tak, aby jim, jak se říká, „šly do pusy“. Nakonec jsme z toho vyšli dobře. Premiéru sledoval umělecký zástupce firmy Disney. Po premiéře nám poslali z Londýna hodnocení našeho představení a bylo velice pozitivní.

Slečna Julie (Jarmila Hruškociová a Marek Lhotský, foto archiv DJKT)

Nevybíráte si snadná témata. Baví vás překonávat obtížnost? Vnímáte to pro sebe i jako výzvu?
Ano, máte pravdu. Tarzan byl velkou výzvou a novou zkušeností. Ale když se vrátíme ke Slečně Julii tak rád vzpomínám, jak jsem se na začátku studia bavil s činoherci a líbilo se mi, jak se ´chytali za hlavu´ – „Ty chceš dělat Slečnu Julii? To nejde!“ Neumějí si představit, že je možné takové literární dílo přetavit do taneční podoby. Samozřejmě, že z literární nebo filmové předlohy musíte vyzobat podstatné věci, které tvoří atmosféru, dialogy předělat do tanečních duetů. Vybudovat celkovou strukturu, psychologii postav a jejich logické jednání. Je nutné o věci přemýšlet. Mozek se má namáhat a když ho zaměstnáváte, na klíč přijdete.

Jsou témata, která byste do taneční řeči přetavit nechtěl?
Trochu jste mě zaskočila otázkou… Nechtěl nebo neuměl? Určitě jsou – třeba politická. I když na druhou stranu udělat balet Babiš versus Kalousek, nebo Vzestupy a pády Aleny Schillerové by bylo asi zábavné, ale nejsem si jist, jestli by to byla komedie, drama nebo politická satira.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments