Pražské jaro uvede Franckovu monumentální symfonickou báseň

Letošní ročník Pražského jara věnuje významnou pozornost jubileu belgicko-francouzského romantika Césara Francka (1822–1890). Jeho monumentální symfonická báseň se sborem Psyché zazní v podání České filharmonie a Petra Altrichtera ve čtvrtek 26. května v pražském Rudolfinu.

Tisková konference Pražského jara, 24. května 2022 – Petr Altrichter (foto Ivan Malý)
Tisková konference Pražského jara, 24. května 2022 – Petr Altrichter (foto Ivan Malý)

César Franck vycházel z antického mýtu o lidské bytosti, krásné princezně Psyché, do které se zamiloval bůh Erós. Ovšem skladatel v Psyché neviděl příběh vášnivé lásky, ale vyprávění o vykoupení a odpuštění. V druhé polovině koncertu naváže Requiem Gabriela Fauré přinášející povznášející momenty kontemplace a smíření.

„Obě díla lze nazvat francouzskou lyrikou konce 19. století. Lze je ovšem také nazvat hlubokou mystikou, úžasnou symbolikou či všelidským poselstvím,“ říká o programu pražskojarního koncertu dirigent Petr Altrichter. „Franck i Fauré napsali svou hudbu o duši a touze, o důvěře a nadpozemské lásce. Tento koncert je o životě a smrti, o hudebním ráji.“

César Franck a Gabriel Fauré – dva vynikající varhaníci, dlouholetí pedagogové pařížské konzervatoře a spoluzakladatelé a členové pařížské Société Nationale de Musique. Dva skladatelé, jejichž tvorba byla v zásadě velmi rozdílná, a přesto ji spojovala inspirace dílem Richarda Wagnera a něco, pro co Francouzi užívají termín intériorité – niternost. „Od narození Césara Francka navíc v roce 2022 uplyne rovných 200 let, což nám skýtá skvělou příležitost představit festivalovému publiku i jeho jindy opomíjená díla, která nepochybně stojí za slyšení,“ dodává dramaturg Pražského jara Josef Třeštík.

To je i případ Franckovy kompozice Psyché. Ačkoliv je tato symfonická báseň s přidaným sborem považována za jeden z vrcholů orchestrální tvorby 19. století, jako celek bývá uváděna jen výjimečně. Psyché Eróta, který ji unesl do svého paláce, kde ji v noci za tmy navštěvoval, nesměla nikdy spatřit, protože by ho tak navždy ztratila. „Psyché však byla natolik člověkem, že stejně jako Adam v ráji chtěla vše vzít do svých rukou, vše pokazila a svůj ráj ztratila,“ říká Petr Altrichter. „Avšak Erós ji natolik miloval, že jí odpustil a vzal ji zpět,“ dodává.

Volba tématu v pořadí šesté a poslední Franckovy symfonické básně vzbudila u jeho příznivců a studentů menší pozdvižení. Duchovně založený skladatel přezdívaný „pater seraphicus“ neboli „nadpozemský otec“ byl znám svou zálibou v biblických tématech, jak ukazuje řada jeho varhanních kompozic či velká oratorní díla jako Blahoslavení či Rébecca. Neznamená to, že by se světské tématice zcela vyhýbal, ostatně jeho předchozí symfonické básně vycházely z poezie Gottfrieda Augusta Bürgera a Victora Huga. Zpracování řecké legendy však vyvolávalo údiv a otázku, proč si skladatel tuto látku vybral.

Ani Requiem Gabriela Fauré nelze označit za tradiční. „Fauré napsal své Requiem na vlastní výběr z liturgického textu,“ uvádí dirigent koncertu Petr Altrichter. „Vrátil se do počátečních dob křesťanství, kdy ještě nebylo Dies irae. Čili žádný hněv, žádná hrůza a strach, ale smrt byla cestou do In Paradisum, jak se nazývá poslední část jeho Requiem. Dies irae použil jen jako krátkou zmínku, a to ještě v rámci Libera me, Domine,“ vysvětluje.

Faurého pojetí proto není líčením dramatu posledního soudu, nýbrž dílem nabízejícím útěchu a klid věčného spočinutí, což úzce souvisí s jeho vlastním smýšlením o smrti. Jak se skladatel svěřil v dopisu Louisi Aguettantovi: „Spíše než jako bolestný zážitek vnímám smrt jako radostné vysvobození.“

Kompozice navíc není dedikována žádné konkrétní osobě, jak bylo v případě rekviem ostatních skladatelů zvykem. Fauré ji dle svých vlastních slov psal „jen tak, pro potěšení – pokud se to v tomto případě dá vůbec takto říci“.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments