Libušino proroctví

Smetanova opera Libuše se sice nehraje tak často, ale její postavení v českém uměleckém světě je nad slunce jasnější. Nejen, že se její premiérou otevíralo v 19.století Národní divadlo, ale vždy představovala touhu českého národa po samostatnosti, a to koneckonců i ve století dvacátém. Tato opera tak není pouze skvělým operním dílem, ale i jakýmsi politikem, právě spjatým s Národním divadlem. Jak bylo již výstižně několikrát podotknuto: “Protože si Čechové narozdíl od Maďarů nemohli ve 2.polovině 19.století postavit parlament, zbudovali Národní divadlo. Pěstovali pak v něm umění, které spíše než uměním bylo bojem za vlastní nezávislost a obrození.“

Libuše 18.11.1883 -Marie Sittová (Libuše)

Pro Libuši to platí dvojnásob. Pozornost jak diváků, tak odborníků upoutávala však především slavnostnost hudby, narozdíl od vlastního libreta, respektive děje. Možná to také bylo způsobeno tím, že autorem libreta nebyl český umělec, ale pražský Němec Josef Wenzig, jenž Smetanovi napsal i libreto k opeře Dalibor, který se poměrně dobře orientoval v českých reáliích a ovládal snad docela slušně i český jazyk. Přes tento fakt psal svá libreta v němčině, tedy ve svém rodném jazyce, a do češtiny je pro Smetanu překládal Ervín Špindler.

Libuše 18.11.1897 – scéna Robert Holzer (I. obraz)

Wenzig dokončil libreto v roce 1866, Smetana kompozici v roce 1872 a opera byla při prvním otevření Národního divadla uvedena až v roce 1881, tedy 9 let po jejím dokončení. Téma „Libuše“ však nebylo ve své době ničím novým. Sám Smetana zkomponoval Slavnostní předehru C dur ke slavnostnímu položení základního kamene Národního divadla, kterou uvozovala scénu Jiřího Kolára Věštba Libušina, a poté ještě složil nevelkou skladbu k živému obrazu Libušin soud. Mimo Smetanovu tvorbu pak vznikla činohra Libuše o pěti jednáních, již napsal Zdeněk hrabě Kolowrat Krakovský a která byla uvedena v Prozatímním divadle v září roku 1870.

Libuše 18.11.1902 – Růžena Maturová (Libuše), Václav Kliment (Chrudoš od Otavy)

Jak Wenzig, tak Kolowrat vycházeli z Rukopisu Zelenohorského, obsahujícího právě Libušin soud, který byl na začátku 19.století s velkou slávou objeven, a jehož pravost se stala předmětem sporů, jež se táhnou koneckonců až dodnes. Text Rukopisu Zelenohorského byl poměrně stručný, napsaný na dvou pergamenových dvoulistech s osmi stránkami. Zlomek neobsahuje žádnou věštbu, ale popisuje soud Libuše nad bratry Chrudošem a Šťáhlavem. Není bez zajímavosti, že Wenzig z historického zlomku opisoval do libreta Libuše jednotlivé věty, což způsobilo až nesrozumitelnost libreta Libuše v některých jejích částech.
Rukopis:
„Oba bratry, oba Klenovica roda stara Tetvy Popelova, jenže pride s pleky s Čechovými v sieže žírné vlasti pres tri rěky.“
Wenzig:
„Ti, oba bratři, oba Klenovici, roda stara Tetvy Popelova, který přišel s pluky Čechovými v tyto žírné vlasti přes tři řeky.“
Jak mohl Wenzig, který psal své libreto v němčině takto přesně citovat „Rukopis Zelenohorský“, zůstává otázkou.

Libuše 25.06.1920 – Christina Morfová (Libuše)

Nejznámější ze Smetanovy opery Libuše je Libušino proroctví, které tvoří závěr opery, a které je mimochodem pro představitelku Libuše neobyčejně náročným pěveckým úkolem. Wenzig původně navrhoval, aby byla celá opera ukončena zpěvem písně Kde domov můj, která se později stala hymnou Československé republiky, což ale Smetana zavrhnul. Libušino proroctví je složeno z šesti obrazů, z nichž se pět vztahuje ke konkrétním úsekům, respektive osobnostem českých dějin, a šestý obraz je slavnostním vyvrcholením, vlastním závěrem opery, předpovědí skutečné budoucnosti, neboť oněch pět obrazů se již v historii Čech od Libušiny věštby do poloviny 19.století odehrálo.

Libuše 25.06.1920 – scéna Josef Wenig, Josef Matěj Gottlieb (V. jednání)

Zajímavé je, že zřejmě z důvodu chtěné věrohodnosti věštby Libuše nevěští až na jednu nepochopitelnou výjimku konkrétní jména, ale pouze „naznačuje“. Ve vlastním libretu je však dopsáno, avšak nezazpíváno, o které slavné postavy českých dějin se jedná:
1.obraz : Břetislav a Jitka
2.obraz : Jaroslav ze Šternberka (ten je přímo pojmenován-„…….Aj,tu Jaroslav jak orel letí...“)
3.obraz : Otakar II., Eliška a Karel IV.
4.obraz : Žižka, Prokop Veliký a husité
5.obraz : Jiří z Poděbrad
Na konci pátého a v šestém obraze zazní „skutečná“ a poměrně stručná věštba Libušina:
„Co dál? To mlha oku zahaluje a mnoho skrývá zkalenému zraku, tajemství hrozná -prokletí! Však nechť se stane cokoli, cítím v nejhlubších svých ňader hloubi: Můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná! Český národ neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná! Sláva! Sláva!“
Tedy žádná Nostradamova záhadnost či jiná výslovnost, která by pomohla českému národu jak v 19., tak koneckonců ve 20.století poodhalit roušku budoucnosti, vyjma ujištění, že český národ neskoná. Hra Libuše Zdeňka hraběte Kolowrata Krakovského pro jistotu žádnou věštbu Libuše neobsahuje.

Libuše 1953 – Marie Podvalová (Libuše)

Málokdo ví, že v Čechách poměrně neznámý rakouský dramatik Franz Grillparzer (1791-1872) napsal obsáhlou činohru Libuše (v německé originálu Libussa), kterou dokončil asi v roce 1846. Toto drama o pěti jednáních bylo poprvé uvedeno v roce 1874 v Burgtheatru ve Vídni. Franz Grillparzer byl tedy souputníkem Wenziga a Smetany. Ze zcela neznámých a pro mne nepochopitelných důvodů nebylo toto dílo, které je poměrně často v německy mluvících zemích a to i v současnosti hráno, dodnes ani uvedeno v České republice ani přeloženo do češtiny! Výjimkou bylo snad hostování vídeňského Volkstheatr s tímto titulem před několika lety na Festivalu německého divadla v Praze, a to konkrétně na scéně Divadla na Vinohradech.

Libuše 14.4.1972 – programová vložka s obsazením

Franz Grillparzer nebyl v české tématice žádným nováčkem. Hře Libuše předcházela hra Ottokar. Grillparzer zřejmě nehledal motivaci ani informace v Rukopisu Zelenohorském, ale spíše v České kronice Václava Hájka z Libočan. Grillparzerova Libuše obsahuje též proroctví, a není to proroctví ledajaké, co do objemnosti, i co do obsahu. V papírové podobě má sedm nahuštěných stránek a odhaduji, že by na jevišti „zabralo“ více než deset minut.

Libuše 18.11.1983 – scéna Josef Svoboda

Jak zvláštní pročítat sudbu českému národu prostřednictvím pera rakouského dramatika, respektive v nadsázce řečeno rakousko-uherského mocnářského dramatika! Libušina věštba vyvěrá z biblického podobenství obsahující vymezení chmurného okamžiku, kdy lidé pozřeli plody poznání a prozřeli. Zahrnuje i definici státu:
„Z celku, kterému se říká město, vznikne stát, jenž v sobě spojí každou jednotlivost, na místo dobra a zla……“
V neposlední řadě podává věštba i územní charakteristiku Čech:
„Horami obklopená, které chrání tak, že kdyby země kolem dokola jak moře zanikla, trvat bude tento svět sám pro sebe.“

Libuše 18.11.1983 – Gabriela Beňačková (Libuše)

Libuše 1995 – Eva Urbanová (Libuše)

Co dodat? Škoda, že libreto k Libuši Bedřicha Smetany nenapsal Franz Grillparzer!

V textu je použito částečného pracovního překladu hry Libussa od Martina Vavruška s jeho laskavým svolením.

Autor je ředitelem DILIA – Divadelní, literární, audiovizuální agentury

Foto: archiv ND

Dosavadní představitelky Smetanovy Libuše v pražském Národním divadle:
Marie Sittová, Anna Veselá, Růžena Maturová, Anna Slavíková, Ema Destinnová, Gabriela Horvátová, Milena Štefancová, Christina Morfová, Pavla Vachková, Božena Petanová, Babeta Dostálová, Ada Nordenová, Marie Šponarová, Lída Mašková, Zdenka Ziková, Marie Žaludová, Marie Podvalová, Zdeňka Špačková, Ludmila Červinková, Květa Belanová, Alena Míková, Marie Steinerová, Naděžda Kniplová, Milada Šubrtová, Libuše Prylová, Marcela Machotková, Agia Formánková, Gabriela Beňačková, Libuše Macháčková, Eva Děpoltová, Eva Urbanová