List z Kanady: Place des Arts Montreal

Když 2. října 1535 francouzský mořeplavec a objevitel Jacques Cartier (1491-1557) vystoupil v doprovodu Indiánů kmene Iroquois v oblasti Hochelaga na kopec vévodící dnešnímu druhém největšímu městu Kanady, byl tak unesen rozhledem do krajiny, že místo nazval Mont Royal (Královská hora). S touto událostí je spojeno jméno této kanadské metropole. Zatímco v Česku už byla založena Karlova univerzita (1348) a skončila slavná éra vlády Lucemburků, na tomto kontinentu ještě mezi indiánské kmeny nedorazily žádné výdobytky civilizace. Právě tento dějinný časový posun je třeba mít na paměti, když si člověk pokládá otázku, proč je většina divadel a operních domů Severní Ameriky ve srovnání s Evropou tak mladá.

Pomineme-li nejrůznější kejklíře, kteří jezdili od štace ke štaci a bavili publikum svými kousky, bylo divadlo a opera jako forma v té době teprve v etapě svého formování a zrodu. Kromě toho je to forma finančně náročná, a tak byla odjakživa založena na mecenáších. Proto v Evropě, po celou první čtvrtinu minulého milénia, bylo toto umění podporováno královskými a císařskými rody. Kanadská území jako koloniální državy byla samozřejmě od zdrojů této finanční podpory velmi vzdálená.

Rozvoj hudebního divadla přichází tedy později, až s vytvořením základních ekonomických a sociálních struktur. Opera se musí někde inscenovat a musí o její provozování být také dostatečný zájem. Obchodníky, kteří se živili lovem a přepravou kožešin a dalších surovin, přirozeně více zajímal obchod a s ním spojený zisk, než kultura.

Teprve industrializace, hluboké společenské změny a následný příliv obrovské vlny přistěhovalců na přelomu 19. a 20.století měl za následek vznik divadel. V těch se nejprve za hudebního doprovodu promítaly němé filmy, hrály lehké komedie, kabaret a pořádaly koncertní vystoupení zpěváků s nejrůznějším repertoárem. Když se skutečně poštěstilo a Montreal navštívila náhodou při své cestě zámořskou lodí nějaká tehdejší operní hvězda, vystupovala v těchto lidových divadlech také.

Jedním z takových míst bylo Divadlo Corona, postavené v roce 1912 a úspěšně provozované až do šedesátých let minulého století. Zde vystupovaly hvězdy místní provenience, které sice zpívaly operní repertoár, ale hlasovým projevem měly k opernímu zpěvu často velmi daleko.

 

Takovou hvězdou byla třeba Madame Bolduc (1894-1941). Dodnes existuje restaurace nesoucí její jméno. Také Lucille Dumont (1919) a asi nejslavnější z nich, Alys Robi (1923).

 

Alys Robi, původním jménem Alice Robitaille, rodačka z Quebec City, měla hlas, za nějž by se ani dnes rozhodně nemusela stydět žádná lyrická sopranistka. Perfektní intonace a rytmus, vznešené frázování, fenomenální kontrola dechu a velmi expresivní francouzská, ale i španělská a anglická dikce, to vše patřilo k jejím pěveckým přednostem.

Kdyby ve čtyřicátých letech minulého století – v době její největší slávy – bylo zvykem překračovat žánry jako dnes, jistě bychom si Alys Robi připomínali i jako jednu z významných operních hvězd. Místo toho ale přišla v roce 1948 tragédie v podobě autonehody cestou do Hollywoodu, po ní řada neúspěšných operací včetně lobotomie, rozpad jejího milostného vztahu a také zapomnění – na dlouhých čtyřicet let. Když jí bylo sedmdesát let, zažila fenomenální návrat na výsluní s písní „Laissez-moi-encore-chanter“ (Nechte mě ještě zpívat). O jejím životě vyšla řada knih, byly napsány divadelní hry a v roce 2004 natočen film s názvem Alys Robi: Ma vie en cinémascope.

 

Konec druhé světové války, přerozdělení moci v Evropě a následující další vlna imigrace do Kanady s sebou přinesly také jeden z největších rozmachů ve stavebnictví, jaké kdy město Montreal zažilo. Od padesátých let minulého století vyrostlo ve městě kancelářské centrum s názvem Place Ville Marie, výstavní centrum Place Bonaventure, město překlenula vysutá dálnice Expressway, provoz zahájilo metro, v řece Svatého Vavřince vznikl umělý ostrov Ile Notre Dame, kde se konala výstava Expo 67 a kde mimo jiné slavil obrovský úspěch československý pavilon, a kde ještě před tím Place des Arts přivítalo 21 září 1963 své první diváky.

 

Je třeba říci, že komplex Place des Arts není jednoúčelovým architektonickým skvostem, jakými jsou jiné světové operní domy, prezentované na v seriálu Opery Plus Světová operní divadla. Příznačně je toto místo nazýváno místem pro kulturu a zábavu, kde našly svůj domov takové instituce, jako L’Opéra de Montréal, L’Orchestre Symphonique de Montréal, Les Grands Ballets Canadiens (mluvil se o něm choreograf James Kudelka v rozhovoru pro Operu Plus – najdete zde), L’Orchestre Métropolitain de Montréal a také celá řada hostujících souborů i samostatných umělců.

 

Tento komplex v centru Montrealu vznikal postupně. Vše nastartovalo úsilí tehdejšího starosty a milovníka opery Jeana Drapeau (1916-1999), který v roce 1955 získal pro projekt podporu několika vlivných byznysmenů. Stavět se začalo v roce 1961 a už dva a půl roku se konala premiéra v největším sále centra Salle Wilfrid Pelletier (2 990 míst), nesoucím od roku 1966 jméno po jednom ze dvou dirigentů zahajovacího večera (druhým byl Zubin Mehta-1936).

Wilfrid Pelletier (1896-1982) byl kanadským dirigentem, klavíristou a skladatelem a také členem mnoha kulturních institucí. Jednou z jeho nejznámějších skladeb je In the Dark, in the Dew (1923), jíž sopranistka Maria Jeritza (psali jsme o ní zde) často zahrnovala do programu svých recitálů. Za připomenutí stojí i to, že jednou z jeho tří manželek byla krásná a slavná mezzo, později sopranistka Rose Bampton (1907-2007), která v letech 1936 a 1937 koncertovala mimo jiné také v Československu a v Německu.

 

Existuje dlouhý seznam umělců, kteří za téměř půlstoletí poctili město Montreal svojí návštěvou a vystoupením v Place des Arts. Maria Callas, Marlene Dietrich, Luciano Pavarotti, Leontyne Price, Joséphine Baker, Céline Dion, ale také Petr Zuska, Mário Radačovský a Eva Urbanová.

 

U příležitosti konání výstavy Expo 67 byl v Montrealu otevřen další velký sál, Théatre Maisonneuve (1 453 míst) představující moderní divadlo v italském stylu. Později přibyl divadelní sál s širokým jevištěm (42 x 17 metrů) Théatre Jean-Duccepe (755 míst) a na kanadské poměry intimní Café de la Place (128 míst) a Cinquieme Salle (421 míst) pro experimentální produkce. Součástí komplexu Place des Arts je od roku 1922 také Musée d’Art contemporain de Montréal, jehož posláním je propagovat současné kanadské umění.

 

Spolu s venkovním prostranstvím, kde se často konají koncerty bez vstupného, tvoří vše součást tzv. Quartier des Spectacles, kde se v roce 2011 otevře nově dostavěný domov pro L’Orchestre Symphonique de Montréal, nesoucí název L’Adresse symphonique.

Posláním Place des Arts je podporovat kulturní a umělecký život kanadské provincie Québec a zpřístupnit umění co nejširším vrstvám obyvatel a návštěvníků této dynamicky se rozvíjející metropole. To se velmi daří, neboť každým rokem Quartier des Spectacles hostí kolem 1 000 představení nejrůznějších žánrů, které shlédne více než jeden milion diváků.

Jacques Cartier by určitě nevěřil svým vlastním očím, kdyby sledovat přerod toho kdysi hustým lesem zarostlého ostrova na řece Svatého Vavřince v hlavní město kanadské kultury.