Lorca miloval flamenko

Lorca se zajímal o španělské gitanos – cikány, o jejich hudbu a tanec, ze kterých flamenko vychází. Měl velmi silný vztah k folklóru své rodné Andalusie a jeho tvorba je jím značně ovlivněna. Především dvě básnické sbírky: Poema del canto jondo (zpěv jondo je speciální druh andaluské lidové písně) a Romancero gitano (Cikánské romance), jimiž se nejvíc proslavil. Lorca byl ale také hudebně nadaný, zručný pianista – sbíral a upravoval lidové písně pro klavír a pro kytaru, koncertoval se zpěvačkou a tanečnicí s uměleckým jménem La Argentinita. Právě z jeho sbírky Las Canciones populares antiquas (1931) vycházela první část koncertu Rocío Márquez.

Na ztemnělé jeviště nastoupila pouze s kytaristou Manuelem Herrerou. Její citem rozechvělý, ale pevný hlas rozehrál všechny finesy flamenkového zpěvu: vzdor, dojetí, smutek, naděje, nostalgie, výčitky, osud… Mohli jsme slyšet například El diamante, milongu ze starší sbírky Libro poemas (1921), tango Los Peregrinitos, Nanu ze Sevilly nebo slavnou Anda jaleo. Lorca několikrát upravil její text tak, že reagoval na aktuální dění ve Španělsku. Její politický text v kombinaci s výraznou melodikou si rychle získaly popularitu širokých mas. Oblíbená byla i mezi vojáky a stala se symbolem odporu proti frankistickému režimu.

Rocío Márquez studuje flamenkový zpěv již od devíti let, ostatně pochází z andaluské Huelvy, kolébky flamenka. Byla žákyní Josého de la Tomasa a Paka Taranta. Vystudovala také muzikologii a komponuje. Její flamenko nemá drsnou divokost lidových muzikantů samouků, je koncertně elegantní, vybroušenější, ale upřímné. Totéž lze říci i o kytarovém doprovodu Manuela Herrery, který zněl čistě a virtuózně jako klasická kytara a jen v místech větší expresivity užíval vypjatější úhozy do strun. Pro mě – velmi atraktivní podoba generacemi šlechtěného a moderně podaného žánru.

Ve druhé části večera s názvem Jiná nebesa se na pódiu objevila doprovodná formace již bez kytary, ve složení bicí, saxofon, klavír (Antonio Moreno, Juan Jiménez, Daniel B. Marente). Abstraktní úvod zvuků a stenů v mlhou zahaleném jevišti měl naznačit, že teď přijde něco nového, možná více experimentálního. Autorkou písní a některých textů v této části byla sama Rocío Márquez. Většina skladeb přes nezvyklý zvuk ansámblu však nakonec zůstala nehnutě ukotvena v typických postupech španělské hudby, možná až klišovitých a nepřinesla mnoho nového. Svou roli hrála i omezená instrumentace, která se mi s postupem času jevila jako monotónní, únavně hlučná (zvláště klavír) a málo zajímavá. A nezachránila to ani slušná hra na marimbu nebo střídání basového saxofonu se sopránovým. V jedné skladbě se objevila hudební narážka na slavnou Nanu ze suity Manuela de Fally, Lorcova přítele, který s ním sdílel nadšení pro lidovou hudbu Andalusie. V závěru zazněly kolektivní skladby, kam si každý přidal něco svého, od chopinovského klavíru po jazz. Nové flamenko je sice schopno fúzovat napříč žánry, ale příliš přesvědčivý výsledek to nebyl. Tou lepší polovinou večera pro mě zůstalo klasické duo Rocíe s kytarou.

Hodnocení autorky recenze: 60%

Pražské jaro 2017
Pocta španělskému básníkovi Federicu Garcíovi Lorcovi
Rocío Márquez (zpěv)
Manuel Herrera (kytara)
Dani B. Marente (klavír)
Juan Jiménez (saxofon)
Antonio Moreno (bicí nástroje)
14. května 2017 Divadlo ABC Praha

www.festival.cz