Má vlast jako nová

Zápisník Jindřicha Bálka (108)

Pozvání Paava Järviho na zahajovací koncert Pražského jara bylo skvělým dramaturgickým tahem. Jeho pojetí mělo velmi mladistvého ducha a zároveň oživilo leckteré staré vzpomínky.

Zahajovací koncert Pražského jara 2016 - Česká filharmonie - Paavo Järvi - 12.5.2016 (foto PJ/Ivan Malý)
Zahajovací koncert Pražského jara 2016 — Česká filharmonie — Paavo Järvi — 12. 5. 2016 (foto PJ/Ivan Malý)

Není samozřejmost, aby nějaký slavný umělec měl ve stejném oboru podobně výrazného syna. Ale tady se to podařilo. Podle Paava Järviho uznával jeho otec, velký estonský dirigent Neeme Järvi, ze všeho nejvíc dva orchestry — Českou a Vídeňskou filharmonii… A ještě v časech Sovětského svazu měl doma všechny dostupné supraphonské nahrávky Talichovy, Ančerlovy, Smetáčkovy…. Díla jako je Má vlast, ale i Dvořák či Suk, zná tedy Paavo Järvi od dětství v interpretacích, které jsou dodnes vzorové. Řekl také otevřeně, že čeká, co mu Česká filharmonie svou tradicí nabídne. Přitom se rozhodně nedá říct, že by jeho pojetí chyběla osobitost.

Zahajovací koncert Pražského jara 2016 - Česká filharmonie - Paavo Järvi - 12.5.2016 (foto PJ/Ivan Malý)
Zahajovací koncert Pražského jara 2016 — Česká filharmonie — Paavo Järvi — 12. 5. 2016 (foto PJ/Ivan Malý)

Jak stručně charakterizovat toto pojetí? Celkově rychlejší tempa, ve kterých ale nikde nepospíchal. A zároveň našel vždy dost prostoru na zajímavé detaily, kde se tok hudby zastavil a soustředění vzrostlo. Vyšehrad se ani na okamžik nevlekl, ale podržel si svou monumentalitu. Ve Vltavě hrály všechny detaily v instrumentaci a bylo poznat, že dirigent vnímá partituru i velmi analyticky. Šárka na několika místech zaujala barvitým expresivem i celkovou rytmickou živostí. Kus slovanského smyslu pro rytmus byl vlastní celému provedení, nejenom pasážím vysloveně tanečním. Báseň Z českých luhů a hájů by si mohl dovolit hrát i mírně pomaleji, ale ani tady lyričnost nechyběla. Plasticky a velmi zřetelně dovedl vystavět Tábor a vlastně i Blaník do jeho radostné koncovky.

Zahajovací koncert Pražského jara 2016 - Česká filharmonie - Paavo Järvi - 12.5.2016 (foto PJ/Ivan Malý)
Zahajovací koncert Pražského jara 2016 — Česká filharmonie — Paavo Järvi – 12. 5. 2016 (foto PJ/Ivan Malý)

Připomeňme, že Paavo Järvi byl zhruba před patnácti lety stálým hostem České filharmonie a je vlastně škoda, že se toto pouto neudrželo. Výrazní dirigenti střední generace jsou zdá se ti nejhůř dostupní. A on evidentně není ten, kdo by chtěl jen vyzobávat příležitostná hostování. Snad se obnovený kontakt podaří udržet, protože pouto, které má na českou tradici a zároveň schopnost přinést něco přirozeně svého, je v tomto případě dosti vzácné. Paavo Järvi žije od roku 1980, tedy od svých osmnácti let, ve Spojených státech, kam celá rodina ze Sovětského svazu odešla. Je sympatické po letech zjistit, že má k našemu hudebnímu regionu tak blízko a že pro něj, vedle zkušeností ze Cincinnati či s Kammerphilharmonie Bremen, pořád dost znamená. Krom toho je to člověk s neokázalým inteligentním vystupováním a řadou zkušeností s nejlepšími světovými orchestry.  Jeho otec je bytostným romantikem se smyslem pro velký zvuk, jeho synovi je možná bližší civilnější svět hudby dvacátého století a klasicismu. Ale hlavně, je to dobrý dirigent.

Zahajovací koncert Pražského jara 2016 - Česká filharmonie - Paavo Järvi - 12.5.2016 (foto PJ/Ivan Malý)
Zahajovací koncert Pražského jara 2016 — Česká filharmonie — Paavo Järvi — 12. 5. 2016 (foto PJ/Ivan Malý)

Opět se potvrdilo, jak šťastné rozhodnutí je hrát Mou vlast bez přestávky. Sám jsem tuto podobu Mé vlasti slyšel poprvé až pod taktovkou Jiřího Bělohlávka s Berlínskými filharmoniky před necelými deseti lety. Tam se navíc v polovině nestřídali hráči na dechové nástroje. A až Bělohlávek v čele České filharmonie i v čele Pražského jara to zavedl i v tomto zahajovacím koncertu. Mimochodem, koncert díky tomu není o nic menší společenskou událostí.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu — Vltava.

Související články


Napsat komentář

Reklama