Umět se přizpůsobovat mentalitě partnera

  1. 1
  2. 2

U klavíru Alfred Holeček (3)
Texty Ivana Medka (89)

Ivan MedekAlfred Holeček (1907–1989) se rozhodl pro celoživotní službu hudbě jako doprovazeč, komorní partner sólistů. Spolupracoval s Jarmilou Novotnou a Janem Kubelíkem, Arthurem Grumiauxem, Davidem Oistrachem či Idou Haendel, ale také s mnoha začínajícími umělci, kterým dávalo jeho umění podporu a jistotu.

Alfred Holeček byl pro mnohé mladé umělce také průvodcem na cestách do ciziny – na soutěže a turné. O tom byla v rozhovoru, který s Alfredem Holečkem v roce 1967, kdy klavírista slavil šedesátiny, vedl Ivan Medek řeč už minule, když Holeček vzpomínal na cesty s Josefem Chuchrem a Alexandrem Večtomovem.

Ve vzpomínkách pěvce Richarda Nováka najdeme svědectví právě o Holečkově roli, viděné optikou mladého umělce. Richard Novák byl v roce 1961 vybrán na soutěž do Toulouse, kde nakonec získal 2. cenu: „Nikdy předtím jsem nebyl v cizině, nejdál jsem byl – ve svých třiceti letech – v Praze. A neměl jsem pas. Bez pasu samozřejmě nebylo možné žádat o výjezdní doložku. O pas jsem tedy rychle zažádal; za tři týdny jsme měli odjíždět. V den odletu jsem šel na ministerstvo kultury, kde měl být pas připraven. Šli jsme tam s Alfredem Holečkem, který vždycky mladé zpěváky doprovázel; v Toulouse byl už s Kniplovou a tuším, že předtím se Švorcem. Ráno ale na ministerstvu pas nebyl a úřednice říkaly: „My nic nevíme.“ Čekali jsme, jestli se pas neobjeví. Pak nás volali k náměstkovi ministra na poučení, jak se máme v cizině chovat. Holeček říká: „Víte, soudruh Novák ale nemá pas.“ – „Jak to?“ – „Oni ho nedodali a slečny na pasovém ho nemají.“ – Náměstek nás poslal na chodbu a chvíli telefonoval. Pak nám oznámil, že pas je, ale na ministerstvu vnitra, kam je potřeba zajet a pak ještě na francouzské velvyslanectví pro vízum. Bylo půl dvanácté, v jednu se odjíždělo na letiště a já měl kufr u příbuzných na Vinohradech. Nakonec se vše stihlo a pět minut před odjezdem jsem pas měl. Ještě předtím se mě Holeček snažil uklidnit: „Víš, možná dostaneš pas až zítra nebo pozítří, ale já dnes odletím, jsem tam jako pozorovatel a pak o soutěži napíšu článek do Hudebních rozhledů. Ale ty bys to i při odletu pozítří pořád ještě stihnul. Jel bys z letiště Orly na Gare d´Austerlitz na vlak a lehátkovým vozem bys dojel do Toulouse.“ Vůbec nevěděl, že pro kluka z vesnice, který nikdy nikde nebyl, to moc uklidňující nebylo. Nakonec jsme letěli spolu.“

V rozhovoru s Ivanem Medkem vzpomínal Alfred Holeček na jinou zahraniční soutěžní cestu, a to s českou pěvkyní Věrou Soukupovou.
***

Alfred Holeček: Bylo to v Brazílii, v Riu de Janeiro. V roce třiašedesát, tři roky po vítězství Věry Soukupové v pražské pěvecké soutěži. Byla tehdy vyslána s nadějí, že vyhraje nějakou cenu. Tu naději splnila, protože se stala absolutní vítězkou nesmírně těžké soutěže, kde podmínkou bylo ovládat perfektně dva celovečerní písňové programy. Navíc znovu to tropické prostředí, nezvyklá strava a vůbec zážitky z toho překrásného města, trochu hlučného pro muzikantské nervy. Nakonec právě tím, že mám určité cestovatelské zkušenosti a že cestuji rád a vyznám se jak v cestování vlakem, letadlem nebo lodí a tak dále, různé vyjednávání v hotelích, v sálech, takže myslím, že moje spolupráce s Věrou Soukupovou jí také částečně pomohla – mimo její krásný pěvecký výkon – k absolutnímu vítězství.

Věra Soukupová (zdroj otto-autogramy.blog.cz)
Věra Soukupová (zdroj otto-autogramy.blog.cz)

Ivan Medek: Věra Soukupová nám tu samozřejmě chybět nemůže. Poslechneme si ukázku z Foersterova písňového cyklu Zářivé dny.

(hudba – Josef Bohuslav Foerster: Zářivé dny)

Ivan Medek: Věra Soukupová a předtím Josef Chuchro i Saša Večtomov získali zásluhou také vaší spolupráce ceny v mezinárodních soutěžích. Myslíte si ale, že by měli jezdit na velké mezinárodní soutěže i ti mladí umělci, kteří třeba nemají naději na umístění?

Alfred Holeček: Myslím, že mají jezdit, protože sbírají velké zkušenosti. Slyší celou řadu dobrých výkonů. Samozřejmě to nesmí působit šokujícím způsobem, aby zanechali potom anebo aby se zalekli dalšího soutěžení. Protože i prohra znamená určitý krůček dopředu.

Ivan Medek: Byl jste teď někdy v poslední době někde?

Alfred Holeček: Před třemi týdny jsem se vrátil z Japonska, kde byla tematicky velmi zajímavá soutěž o nejlepší světovou Madama Butterfly. Pěvecká soutěž v Tokiu, které se zúčastnilo sedmatřicet kandidátů z dvaadvaceti zemí.

Ivan Medek: Kdybyste měl zahraniční soutěže, kterých jste se zúčastnil, srovnat se soutěžemi Pražského jara po stránce organizace nebo po stránce regulérnosti. Co byste k tomu řekl?

Alfred Holeček: S radostí mohu prohlásit, že pražská soutěž má vynikající organizační podmínky. Jak pro členy poroty, tak pro soutěžící.

Ivan Medek: Měl jste pocit, že se v Japonsku trochu improvizuje…

Alfred Holeček: Nejen v Japonsku, také když jsem byl v Toulouse, nebo v holandském Hertogenboschu nebo i v Latinské Americe, improvizuje se, bohužel. A trošičku se to pak zračí také na neklidu a nejistotě všech kandidátů.

Ivan Medek: Pane profesore, vy učíte na pražské Akademii múzických umění. Máte pocit, že nám roste v mladé generaci někdo, já nemyslím, abyste ho jmenoval, ale že jsou předpoklady k tomu, aby se to, co sám umíte, vůbec bylo možno naučit, nebo je to spíš tak trošku dar, za který musí být člověk jenom vděčný?

Alfred Holeček: Je to určitý dar a musí být především láska k doprovázení a ke komorní hudbě. Máme dneska, vlastně už je to zase nastupující střední generace, vynikající klavíristy. Ovšem ta nejmladší generace, myslím, trošku podceňuje tento obor. Hlavně se zaměřuje na sólové výkony. A je to škoda.

Ivan Medek: Kdybyste si sám měl znovu vybrat povolání, tedy buď dělat to, co děláte, to znamená doprovazeče mnoha umělců, anebo se v rámci tohoto oboru soustředit na užší výběr. Řekněme stát se trvalým členem nějakého dua nebo nějakého komorního souboru. Co by vás z toho víc lákalo?

Alfred Holeček: Přece to rozšířené působení se zahraničními i s našimi umělci v různých oborech.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama