Malé zamyšlení k operním nominacím na Ceny Thálie

Helena Havlíková správně upozorňuje, že letošní ročník byl o půl roku delší než běžné ročníky, což bylo dáno posunutím termínu předávání cen z letošního jara na podzim, takže poroty hodnotily výkony ne za jeden rok, ale za osmnáct měsíců. Tím samozřejmě přišlo do hodnocení daleko víc výkonů než tomu bylo v letech předchozích a jak tomu bude zase již v příštím ročníku. Co se týče opery, operní porota uvažovala o poměrně velkém množství kvalitních výkonů, z nichž musela vybrat v dámské i pánské kategorii vždy tři tzv. úzké nominace a dalších sedm širších nominací. Prosím čtenáře, aby si všimli, zejména v pánské části, že se v širší nominaci nacházejí umělci, kteří v české opeře již odvedli spoustu poctivé práce a vytvořili množství krásných výkonů – za všechny jmenuji Martina Bártu, Romana Janála, Zdeňka Plecha nebo Martina Šrejmu. Ti všichni by jistě mohli být i v tzv. úzké nominaci. Ale nominace mají svá pravidla a porota musí jmenovat pouze tři plus sedm výkonů, nelze jinak. Jak dr. Havlíková dále píše, bývá to velice náročné a odpovědné hlasování, protože, abych kolegyni citoval, „výkony se samozřejmě nedají měřit na vteřiny, centimetry nebo zvládnuté povinné prvky jako třeba v krasobruslení. Jejich hodnocení je při vší snaze o objektivitu (která ovšem v tomto oboru – naštěstí – neexistuje) a při obtížnosti zvažování ovlivněné také osobním vkusem.“

Jak Helena Havlíková uvedla, porota je sedmičlenná a jsou v ní lidé, kteří většinou celý svůj život opeře zasvětili. V porotě jsou zastoupeny snad všechny profese, které okolo opery existují: sólista opery, dirigent, režisér, dramaturg, ředitel divadla, šéf opery, hudební publicista, rozhlasový operní redaktor, hudební kritik a také pěvecký pedagog. Každý zástupce těchto profesí (a někteří členové poroty během své kariéry působili hned v několika zmíněných profesích) se pochopitelně na jednotlivé výkony dívá z pohledu své profese a z úhlu své letité praxe v našich i zahraničních operních domech.

Hlavním kritériem je samozřejmě komplexní pěvecký i herecký výkon. Z velkého množství viděných výkonů se hlasováním postupně určují jednotlivé nominace, z nichž v den udílení Cen Thálie, opět hlasováním, se vygenerují ty dva výkony umělců, kteří si Cenu Thálie odnesou domů. Protože to v každé kategorii může být pouze jeden jediný pěvec/pěvkyně, ostatní si budou muset na případnou nominaci počkat minimálně rok (hodně záleží samozřejmě na tom, jaké úkoly ten který pěvec v dané sezoně v divadlech dostane a v neposlední řadě i s kterým dirigentem a režisérem je vytvoří). Dobře si ještě dnes vzpomínám na pocity, které jsem měl, když jsem byl před lety nominován na Cenu Thálie za titulní roli v Adamově opeře Postilion z Lonjumeau. Cenu jsem nakonec nedostal, ale ona nominace mi udělala velkou radost (tehdy jsem ještě netušil, že sám jednou budu v porotě výkony svých kolegů hodnotit).

Přečtěte si takéOperní panorama Heleny Havlíkové (244)

Helena Havlíková ve svém článku o nominacích upozorňuje i na výkony některých umělců, které ji samotnou zaujaly, ale jež nedostaly v závěrečném hlasování potřebný počet hlasů do nominací. Myslím, že takový dovětek by mohl napsat každý ze členů poroty, protože každý jsme měli nějakého favorita, každému se líbil ještě nějaký další výkon. Ale hlasování je v tomto směru neúprosné (a je to dobře, ani to být jinak nemůže). A není nakonec pro současný stav české opery dobrou zprávou, že máme víc krásných výkonů, než kolik jich můžeme ocenit? S tím se ovšem setkávají i ostatní poroty. I já bych mohl teď psát o umělcích, jejichž výkony mne zaujaly, ale v nominaci nejsou. Asi bych shodně s Helenou Havlíkovou jmenoval všechny tři mužské výkony z inscenace Brittenova Billyho Budda z pražského Národního divadla, jež bych mohl rozšířit prakticky o všechny účinkující v této inscenaci. I mne zaujal Vadim Zaplechny v ostravské inscenaci Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu i představitelka titulní role Elena Suvorova (operní porota se snaží vidět i obě alternace), ale i Michal Lehotský v roli Luigiho v opeře Plášť z Pucciniho Triptychu.

V pražském Národním divadle se mi velice líbil i výkon druhé Charlotty Michaely Zajmi nebo Slávky Zámečníkové v roli Sofie v nesmírně zdařilé inscenaci Massenetova Werthera, také obě princezny Marie Fajtová a Jana Sibera v Lásce ke třem pomerančům, k nimž bych přiřadil i Aleše Brisceina a Jaroslava Březinu. V plzeňské inscenaci Idomenea mne zaujal i představitel titulní role Philippe Castagner nebo na téže scéně Paolo Lardizzone jako Osaka v opeře Iris i obě představitelky titulní role Maria Kobielska a Ivana Veberová. A tak bych mohl ještě pokračovat, protože těch pěkných výkonů jsme viděli v hodnotícím období opravdu hodně. Na závěr už jenom jeden výkon – Petra Šimková Alvarez jako Matka Míly v Janáčkově opeře Osud v ostravském divadle, která ukazuje, že nominace nemusí být jen za stěžejní roli, ale i za roli střední, pokud je dokonale vytvořena. Tato umělkyně porotu zaujala i svým výkonem v opeře Jonny vyhrává v pražském Národním divadle, nicméně porota nakonec nejvýše ohodnotila její výkon v roli Elektry v Idomeneovi. Ostatně všechny nominace jsou výsledkem nejširší shody všech členů poroty.

V umění neexistuje absolutní shoda. Je báječné vidět operní inscenaci ve dvou i více alternacích a vnímat, co který umělec osobitého do ní přinese. Važme si všech našich operních souborů a držme jim palce i v této divadelní sezoně, která slibuje opět celou řadu zajímavých inscenací i výkonů.