Mechanický pomeranč se roztikal v Praze

V prostoru Jatka 78 v pražských Holešovicích se představil baletní soubor Jihočeského divadla s inscenací Mechanický pomeranč. Proč právě tam? Zřejmě i proto, že jde o domovskou scénu DEKKADANCERS, z nichž Tomáš Rychetský a Ondřej Vinklát jsou podepsáni jako choreografové tohoto divadelně skvěle fungujícího díla. Načasování uvedení v rámci přehlídky JČD v Praze už trochu podlehlo nástrahám vyšší moci – dnes nejsou právě nejideálnější dny k tomu sledovat taneční inscenace o násilí. Mechanický pomeranč ale vypráví také o ztrátě svobody a o sebehodnotě člověka, takže jeho děsivost má i na jevišti své opodstatnění.
Jihočeské divadlo – Dekkadancers – Mechanický pomeranč (foto Petr Zikmund)

Zpracovat slavný román Anthony Burgesse nebo neméně slavný film Stenleyho Kubricka jako taneční divadlo se zdá odvážné, ale byl to nápad překvapivě funkční. Na jednu stranu – pokud divák předlohu (předlohy) nezná, pak bude asi dodatečným přečtením obsahu v učebnici literatury či filmu překvapen. Inscenace totiž nepřenáší na scénu složitý původní děj, ale spíš jen jeho metaforickou esenci. Pracuje jen s ústřední postavou, kolem níž lze číst nové scény a situace, ale problematické to nikterak není. Možná právě ten divák, který není zatížený očekáváním, si užije syrovost celého kusu více – po svém, intenzivně, beze snahy hledat literární linku nebo konkrétní postavy a se znejistěným očekáváním toho, co ještě přijde.

Uvidí totiž především inscenaci o násilí, jež se mu znechutí tak jako hlavnímu hrdinovi, ale zároveň ho bude fascinovat a nepropustí. Inscenace vytváří svůj vlastní svět a příběh, který se s tím Burgessovým občas setká, jako když na sebe zamávají dva kamarádi na křižovatce, ale každý si jde svou cestou. Spojovacím prvkem jsou texty, úryvky z knihy opakované s razancí vztekle zaseklé desky, hlasem herce Jana Bidlase, s jehož dikcí dokonale souzní výraz hlavního tanečního představitele, je to spojení téměř autentické.

Jihočeské divadlo – Dekkadancers – Mechanický pomeranč (foto Petr Zikmund)

Co chce vlastně Bůh? Chce Bůh snad dobrotu, nebo volbu dobra? Je snad člověk, který si vybírá zlo, jistým způsobem lepší než člověk, jemuž je dobro uloženo jako trest?

Mnoho z provokativních výroků, které zpochybňují systém, morálku, Boha i prostou lidskost, je více iritujících než samotné střety na scéně. Ve výpravě Evy Jiřikovské jí dominuje velký naddimenzovaný reproduktor, který slouží jako jakási pojízdná samotka pro hlavního hrdinu. Pokoj plný reproduktorů hraje zásadní roli v knize… Prostor je nasvícen diagonálně zleva a pravou stranu lemují vysoké lamely s tvory, jimiž je možné prolézat na scénu… jako ústím stoky. Unifikované kostýmy Lucie Šperlové představují průsečík kancelářského a vojenského obleku, černé s bílými košilemi a významnou symbolikou červené barvy.

Strojovost pohybů sboru tanečníků v nich oděných, lhostejno, kdo je muž či žena, nastoluje hned na začátku princip stroje – mechanického pomeranče. A torzo Deváté symfonie Ludwiga van Beethovena přivádí v hudební koláži na scénu hrdinovu psychickou rozpolcenost. Pokud si dovolíme ten luxus diváka přicházejícícho s otevřenou a nezatíženou myslí, odvíjí se před námi pozoruhodné variace na téma ubližování, utrpení, pomsty, ovládání…

Hlavní hrdina Alex (Sebastiano Mazzia) se vyděluje ze skupiny asi deseti tanečníků tím, že si jako symbol volání pachu krve uvazuje kus červené látky jako šátek kolem krku. Jeho obětí se stává dívka v červených šatech (Mai Iwamoto). Láká svou křehkostí a bezbranností a hrdina je chycen v rozporu své násilnické povahy. Dívka ho přitahuje, zprvu na něj i reaguje s potenciálem sblížení. Fascinuje ho její jemnost, ale neumí s ní zacházet a tato vlastní neschopnost v něm rozpoutává nevoli, která vede ke stále více agresivnímu jednání. A to se dlouho, předlouho stupňuje (zároveň fyzicky vycizelováno do až kontrastně poetické estetiky). Scéna, postupně více fyzická než taneční, nemůže skončit jinak než roztrháním šatů a usmrcením, hrdina však si s tělem hraje dál a jako s trofejí. Člověk bez empatie, který zná jen zuřivost a krev. Přízrak dívky se bude vracet stále znovu a znovu, jako by se její duch vtělil do systému.

Struktura inscenace připomíná filmový střih, jímž přicházejí nové výjevy, v nichž je hrdina konfrontován s násilím na sobě i s jeho sledováním (motiv z knihy – převýchova) anebo se ocitá uvnitř obřího reproduktoru jako v nemocničním pokoji. Skupinové scény jsou skvěle sehrané a choreografie nápaditá – tanečníci mají v určitých okamžicích každý svůj individuální slovník či směr pohybu, a přece se na zcela přesné načasování semknou do unisona jako jeden organismus, to si žádá fantazii v jednotlivostech a představivost v celku. Není možná takový problém vytvořit sólo či duet, ale udržet skupinu a vytvořit jí skutečně poutavou choreografii, to už je vysoká hra. A tady se velmi daří.

Jihočeské divadlo – Dekkadancers – Mechanický pomeranč (foto Petr Zikmund)

Mladík prochází poníženě pod střechou z paží skupiny v diagonále, aby ho mohla odsoudit jeho bývalá oběť a k uzoufání provokovat jeho chtíč. Její nedosažitelnost je utrpením. Vykostěný reproduktor křižuje scénu. Dívka se stává součástí mechanického systému. Celá skupina je krutá i nemyslící zároveň, on uvězněn jen glosuje dění ve světě kolem, není horší, necítí se být horší než oni, se zlovolným a posměšným úšklebkem na tváři. Jindy jím zase dva tanečníci manipulují v bodových světlech a je to možná jeho vlastní hlava, v níž probíhají šílené výjevy, které vidíme opodál. Opět usmrcování a násilí, které nemá konce ani začátku. Jeden obraz zplodí druhý. Nejméně srozumitelná je scéna s rodiči a nájemníkem, která odkazuje na předlohu. Alex je čím dál tím slabší a vysílenější, je pronásledován, smýkán a sám terčem násilí.

Vše se odehrává za zvuků ohlušující hudební koláže Ivana Achera, který se vyzbrojil nejvymyšlenějšími soundy od elektroniky po drsný rock a Braniborský koncert Johana Sebastiana Bacha. Rozehrává se zběsilé balabille, ale nene, není ještě konec – zdá se, že nám DEKKADANCERS potměšile servírují schormovský postup nastavovaného závěru o několika pointách. Znovu totiž přichází dívka v červeném, ale tentokrát je rituálně svlékána celou skupinou, jako by její oděv byla hostie, z níž se má lámat a dávat. Červené pruhy látky kolem krku se mění v šátky i oprátky. Hrůzné, ale účinné, vše umocňované zamlžený světlem s kouřostrojem jako dokonale šílený výjev. A k tomu stejně šílený hlas vyzpěvuje o slově Božím, které celý kus popírá v samé podstatě své zvrácenosti.

Jihočeské divadlo – Dekkadancers – Mechanický pomeranč (foto Petr Zikmund)

Skvělé finále a náhlá tma, kterou pročísne potlesk těch, kteří vědí, že tohle už opravdu konec byl. Je to malá procházka na okraji pekla s pohledem do jeho hlubiny, grotesky je v ní pomálu, tance vrchovatě, děsu přes okraj. Tanečníci ze sebe nechávají na scéně všechno a hlavní pár zůstává po představení jako omámený, napůl zavřený v tom nelidském světě, který přitom tak bystře a rozmyslně nabídl zrcadlo krvavé společnosti. Sebastiano Mazzia je fyzicky i výrazově „dokonale“ odpudivý v životnosti své role, budí zděšení a strach až na fyzické úrovni, jeho partnerka i sehraná skupina kolem nich jsou neméně sugestivní. O to více chápu, jakou frustraci musely mezi umělci vyvolávat první reprízy v zimě uprostřed poslední vlny pandemie, kdy jeviště zelo prázdnotou, protože tohle je kus, v němž je nutné energii divákům předat, jinak vás zřejmě sama pohltí a zahubí…

Inscenace by mohla aspirovat na videozáznam a stream, protože by jistě uspěla i u zahraničního publika. Ačkoli… asi ne dnes a ne zde. Když se člověk probudí do reality dne, napadne ho, že krutosti je ve světě tolik, že dívat se na ni i na jevišti je už prostě nad lidské síly.

Mechanický pomeranč
Choreografie, režie: Tomáš Rychetský
Choreografie: Ondřej Vinklát
Režie: Pavel Šimák
Hudba: Ivan Acher
Scéna: Eva Jiřikovská
Kostýmy: Lucie Šperlová
Světelný design: Daniel Tesař
Asistent choreografa: Béla Kéri Nagy, Zdeněk Mládek
Premiéra: 26. 11. 2021

Dívka „B“: Mai Iwamoto
Alex: Sebastiano Mazzia
Systém: Ayano Nagamori, Jana Pelcová, Sophie Debou, Shino Fujji, Petronela Bogdan, Jana Zenkerová, Tereza Szentpéteryová, Jana Zenkerová, István Varga, Paolo Terranova, František Vlček, Sebastiano Mazzia, Hiroto Yamaguchi
Hlasy: Jan Bidlas, Ivan Acher

Psáno z představení 1. 3. 2022, Jatka 78 – Praha

P.S.: Nejen inscenace, které pod hlavičkou DEKKADANCERS vznikají pro baletní soubor Jihočeského divadla, potvrzují, že tento tvůrčí kolektiv už dávno odhodil identitu souboru, který vytváří jen líbivé humorné miniatury pro oddech a pobavení. Dokáží s rozmyslem zpracovat i náročná témata a složité předlohy, pracovat se zkratkou místo urputné snahy převypravovat děje románů, což je hodné obdivu, protože do této pasti padají často i velmi zkušení autoři. Z jejich současného vlastního repertoáru můžeme vzpomenout Proměnu nebo I.AM.A.I., kde se spojuje závažnost obsahu, humor i profesionalita pohybu. Životnosti a variabilitě nových projektů jistě prospívá role režiséra (zde s Tomem Rychetským Pavel Šimák, bývalý šéf Horáckého divadla v Jihlavě), či dramaturga. Ne vždy se musí dílo povést, ale už z pouhého pohledu je jasné, že “Dekkáči” se stali jedním z progresivních, a přitom divácky otevřených a vstřícných uskupení reprezentujícím českou taneční scénu a je s podivem, že při těchto nesporných tvůrčích úspěších se jejich vlastnímu souboru nedostává větší oficiální podpory. 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


4.7 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments