Mechanický pomeranč se roztikal v Praze

V prostoru Jatka 78 v pražských Holešovicích se představil baletní soubor Jihočeského divadla s inscenací Mechanický pomeranč. Proč právě tam? Zřejmě i proto, že jde o domovskou scénu DEKKADANCERS, z nichž Tomáš Rychetský a Ondřej Vinklát jsou podepsáni jako choreografové tohoto divadelně skvěle fungujícího díla. Načasování uvedení v rámci přehlídky JČD v Praze už trochu podlehlo nástrahám vyšší moci – dnes nejsou právě nejideálnější dny k tomu sledovat taneční inscenace o násilí. Mechanický pomeranč ale vypráví také o ztrátě svobody a o sebehodnotě člověka, takže jeho děsivost má i na jevišti své opodstatnění.

Zpracovat slavný román Anthony Burgesse nebo neméně slavný film Stenleyho Kubricka jako taneční divadlo se zdá odvážné, ale byl to nápad překvapivě funkční. Na jednu stranu – pokud divák předlohu (předlohy) nezná, pak bude asi dodatečným přečtením obsahu v učebnici literatury či filmu překvapen. Inscenace totiž nepřenáší na scénu složitý původní děj, ale spíš jen jeho metaforickou esenci. Pracuje jen s ústřední postavou, kolem níž lze číst nové scény a situace, ale problematické to nikterak není. Možná právě ten divák, který není zatížený očekáváním, si užije syrovost celého kusu více – po svém, intenzivně, beze snahy hledat literární linku nebo konkrétní postavy a se znejistěným očekáváním toho, co ještě přijde.

Uvidí totiž především inscenaci o násilí, jež se mu znechutí tak jako hlavnímu hrdinovi, ale zároveň ho bude fascinovat a nepropustí. Inscenace vytváří svůj vlastní svět a příběh, který se s tím Burgessovým občas setká, jako když na sebe zamávají dva kamarádi na křižovatce, ale každý si jde svou cestou. Spojovacím prvkem jsou texty, úryvky z knihy opakované s razancí vztekle zaseklé desky, hlasem herce Jana Bidlase, s jehož dikcí dokonale souzní výraz hlavního tanečního představitele, je to spojení téměř autentické.

Co chce vlastně Bůh? Chce Bůh snad dobrotu, nebo volbu dobra? Je snad člověk, který si vybírá zlo, jistým způsobem lepší než člověk, jemuž je dobro uloženo jako trest?

Mnoho z provokativních výroků, které zpochybňují systém, morálku, Boha i prostou lidskost, je více iritujících než samotné střety na scéně. Ve výpravě Evy Jiřikovské jí dominuje velký naddimenzovaný reproduktor, který slouží jako jakási pojízdná samotka pro hlavního hrdinu. Pokoj plný reproduktorů hraje zásadní roli v knize… Prostor je nasvícen diagonálně zleva a pravou stranu lemují vysoké lamely s tvory, jimiž je možné prolézat na scénu… jako ústím stoky. Unifikované kostýmy Lucie Šperlové představují průsečík kancelářského a vojenského obleku, černé s bílými košilemi a významnou symbolikou červené barvy.

Strojovost pohybů sboru tanečníků v nich oděných, lhostejno, kdo je muž či žena, nastoluje hned na začátku princip stroje – mechanického pomeranče. A torzo Deváté symfonie Ludwiga van Beethovena přivádí v hudební koláži na scénu hrdinovu psychickou rozpolcenost. Pokud si dovolíme ten luxus diváka přicházejícícho s otevřenou a nezatíženou myslí, odvíjí se před námi pozoruhodné variace na téma ubližování, utrpení, pomsty, ovládání…

Hlavní hrdina Alex (Sebastiano Mazzia) se vyděluje ze skupiny asi deseti tanečníků tím, že si jako symbol volání pachu krve uvazuje kus červené látky jako šátek kolem krku. Jeho obětí se stává dívka v červených šatech (Mai Iwamoto). Láká svou křehkostí a bezbranností a hrdina je chycen v rozporu své násilnické povahy. Dívka ho přitahuje, zprvu na něj i reaguje s potenciálem sblížení. Fascinuje ho její jemnost, ale neumí s ní zacházet a tato vlastní neschopnost v něm rozpoutává nevoli, která vede ke stále více agresivnímu jednání. A to se dlouho, předlouho stupňuje (zároveň fyzicky vycizelováno do až kontrastně poetické estetiky). Scéna, postupně více fyzická než taneční, nemůže skončit jinak než roztrháním šatů a usmrcením, hrdina však si s tělem hraje dál a jako s trofejí. Člověk bez empatie, který zná jen zuřivost a krev. Přízrak dívky se bude vracet stále znovu a znovu, jako by se její duch vtělil do systému.

Struktura inscenace připomíná filmový střih, jímž přicházejí nové výjevy, v nichž je hrdina konfrontován s násilím na sobě i s jeho sledováním (motiv z knihy – převýchova) anebo se ocitá uvnitř obřího reproduktoru jako v nemocničním pokoji. Skupinové scény jsou skvěle sehrané a choreografie nápaditá – tanečníci mají v určitých okamžicích každý svůj individuální slovník či směr pohybu, a přece se na zcela přesné načasování semknou do unisona jako jeden organismus, to si žádá fantazii v jednotlivostech a představivost v celku. Není možná takový problém vytvořit sólo či duet, ale udržet skupinu a vytvořit jí skutečně poutavou choreografii, to už je vysoká hra. A tady se velmi daří.

Mladík prochází poníženě pod střechou z paží skupiny v diagonále, aby ho mohla odsoudit jeho bývalá oběť a k uzoufání provokovat jeho chtíč. Její nedosažitelnost je utrpením. Vykostěný reproduktor křižuje scénu. Dívka se stává součástí mechanického systému. Celá skupina je krutá i nemyslící zároveň, on uvězněn jen glosuje dění ve světě kolem, není horší, necítí se být horší než oni, se zlovolným a posměšným úšklebkem na tváři. Jindy jím zase dva tanečníci manipulují v bodových světlech a je to možná jeho vlastní hlava, v níž probíhají šílené výjevy, které vidíme opodál. Opět usmrcování a násilí, které nemá konce ani začátku. Jeden obraz zplodí druhý. Nejméně srozumitelná je scéna s rodiči a nájemníkem, která odkazuje na předlohu. Alex je čím dál tím slabší a vysílenější, je pronásledován, smýkán a sám terčem násilí.