Melancholičtí Lidé Antropocénu

Ostatně samotný titul Lidé Antropocénu / Our Land We Plant napovídá, že se mladí nezabývají právě nejjednodušší otázkou. Je to velké sousto? Snad. Kdo ale určuje, kdy je ten správný čas vyslovit se ke komplikovanému problému? Kolik let praxe zakládá nárok na hlas, který má být slyšen? Tihle tanečníci zjevně na nic nečekají a čekat nebudou, hlásí se o slovo dosti zřetelně. Choreografie Natálie Vackové studující na HAMU (konzultanty premiéry jsou Jan Kodet a Mirka Eliášová) odráží pochyby, obavy a pocity marnosti, které jejich životy prostupují. Tak jako vazká mazlavá hmota odkapávající na pozadí scény z barelu do skleněné mísy, které podivně fascinuje a nutí diváka stále stáčet pohled k jejímu materiálu.

Pohyby tanečníků (Jana Maroušková, Anna Kroupová, Vanda Hejnová a Josef Veselý) v prostoru evokují dobře identifikovatelné pocity či situace – nejistotu pohybu beze smyslu, kterou najdeme v přerývaných drahách navozujících čitelnou bezradnost; pocit útoku na vlastní osobu a narušování integrity od neviditelné síly a nakonec vše ústí v motiv balancování a hledání rovnováhy. Ne snad, že by byl nějak ojedinělý nebo nový…, ale domnívám se, že urputného hledání novosti a inovativnosti bychom měli pomalu zanechat (zvláště u prací začínajících tvůrců) a soustředit se spíše na to, jestli má či nemá využití určitých pohybových motivů v rámci choreografie opodstatněný kontext. Zde slouží zcela zřetelně vyjádření pocitu vychýlení a souboje s protikladnými silami, snahy nepodlehnout, ačkoli fyzikální síla musí nakonec nabýt vrchu. Také se v něm odráží osamocenost a křehkost opuštěného bytí bez opory. Celý výjev, ač značně dlouhý (ale tím i autentický) v každém případě vyvolává zvědavost, jak dlouho dokáží tanečníci svá těžiště vychylovat, a je-li pokoušena trpělivost diváka cíleně, může to znamenat, že se na něj sami snaží přenést svou netrpělivost marného přihlížení. V sound designu se mezitím střídají elektronické motivy s lidskými hlasy, nerozeznáváme však slova, ale jen akustické zvuky.

Když první dva vzdají boj s gravitací, nechá choreografka tanečníky konečně vstoupit do interakce ve dvojicích, v duchu „tradiční“ kontaktní improvizace, kdy nakonec získávají vzájemnou oporu a dosahují alespoň dočasné rovnováhy či zdánlivého zklidnění. Hrají si s tahy a protitahy, proplétají své energetické dráhy, až se z jednotlivců postupně stává skupina. Často se jednotlivé postavy téměř ztrácejí ve tmě, která jen podtrhuje bezvýchodnost celé situace. Choreografie nenabízí pohybové momenty, které by se vizuálně či výtvarně vryly do paměti, ale zanechává za sebou jasně vstřebatelné pocity, což je zřejmě pro tanečníky důležitější než rozjitřit divákovu obrazotvornost.

Nejexpresivnější je pak část, v níž berou do rukou onu škrobovou hmotu, tuhnoucí v okamžiku, kdy ukápne na zem, nepoddajnou a drolící se jako jílovitá půda spláchnutá deštěm. S marnou snahou vytvarovat ji a s gestem rezignace nad jejími roztříštěnými kousky, které se nestačí ani roztéci, a už pokrývají černý baletizol jako glazura, dávají se do tance a do převalů mezi jejími bílými pozůstatky. Na troskách světa či potenciálního života, nebo spíš do slova a do písmene v rozlitém mléce. Není v tom ani přílišný vzdor a vztek, není tu energie generace „rozhněvaných mladých mužů“. Na malé ploše se formuje sice vzkaz o stavu duší, ale není programem.

Autoři námět artikulovali pro média už před premiérou: „Sledujeme období, kdy lidstvo svou činností dlouhodobě globálně ovlivňuje a přetěžuje zemský ekosystém. Toto aktuální, nejen environmentální téma, se zásadně dotýká naší generace a nachází hranici mezi minulostí a budoucností na této planetě. Klademe si otázku jak o tomto tématu komunikovat, když je přitom tolik těžké si ho vůbec připustit. Co všechno Antropocén znamená? Jaké pocity v nás vyvolává? Nejistotu? Vinu? Bezmoc? Strach či lhostejnost?“ Mnohé z nich se skutečně v choreografii odrazily.

Mladí umělci, nejen v tomto díle či v této company, se soustředí na práci se svými pocity a vyjadřují je těmi prostředky, které si osvojili a stále osvojují na svých studiích. Často nehledají programově šokující scény (jsou dokonce umírněnější než mnozí mladí z generací před nimi, jako kdyby se především u nás jen těžce osmělovali zvednout hlas) a nepokoušejí se ani nijak urputně budovat odlišný jazyk a gramatiku své choreografické řeči. Je to svým způsobem také vzkaz, manifestace způsobu tvorby. Sdílení pocitů je přednější než výstavba struktury. Možná časem dojdou i k větší expresi s důrazem na akci, na výzvu k akci zaměřenou na diváka v publiku, k otevřenějšímu obvinění, k motivaci, od sdílení vlastních pocitů k úmyslu konkrétní odezvu vyvolat. Zatím své pocity především sdílejí – berte, či nechte být – a i to je legitimní. Důležité je, že taneční scéna žije a hovoří. I tiché sdílení bez šokujících gest vychrlených bez obalu má svou platnost. Lidé Antropocénu v každém případě vyvolali melancholickou atmosféru, a tím patrně naplnili svůj účel.

Lidé Antropocénu / Our Land We Plant
Koncept a choreografie: Natálie Vacková
Dramaturgická konzultace: Jakub Vaverka, Jana Stárková
Odborná konzultace: Mgr. Jan Kodet, MgA. Bohumíra Eliášová, Ph.D.
Scénografie: Alžběta Uhlíková
Zvuková produkce: Anna Kolářová, Ondřej Rozum
Světelný design: Filip Horn
Produkce: Eliška Dědečková
Interpretace: Jana Maroušková, Anna Kroupová, Vanda Hejnová, Josef Veselý
Premiéra: 6. 5. 2022, divadlo Ponec