Miloš ORSON Štědroň: Skladatel musí umět napsat všechno

  1. 1
  2. 2
  3. 3
S mým, nyní již bývalým, profesorem skladby, Milošem ORSON Štědroněm, jsme se setkali v online prostoru k rozhovoru nejen o jeho tvorbě, ale také o dalších atributech jeho multidisciplinární osobnosti. „ORSON“ (or son mimo jiné pro odlišení se od svého známého tatínka) mě zaujímá hlavně svým kloubením protikladů či alespoň na první pohled vzdálených věcí: jako hudební skladatel skládá též texty, má široký záběr jak v rámci profese, tak meziprofesně; zabývá či zabýval se dosti teoretickou muzikologií a zároveň je ostříleným praktikem živé hudby. Rád spojuje věci nízké s vysokými.

Miloš ORSON Štědroň (foto Klára Kinterová)

Na začátek se tě nemohu nezeptat, jak se ti žije – tak obecně lidsky – v koronavirových časech?
Lidsky se právě moc nežije, protože když je člověk vlastně donucen být doma, tak jsou sociální kontakty téměř na nule; žije se proto uvnitř rodiny. Jde o to se přesunout do nějaké osobní, duchovní roviny.

A tvůj život jakožto skladatele – trpí v těchto časech nějakým způsobem? Nemyslím přímo množství zakázek či nějaké externí vlivy; mám na mysli skladatelskou rutinu. Vnímáš interně nějaký výrazný rozdíl?
Nereaguji na to tak, že bych psal přímo o „koroně“. Mám od toho jakýsi odstup – máme k tomu strašně moc informací a zároveň málo; nebo prostě nevíme, které informace jsou správné. Čili můj vztah k tomu je ambivalentní. Celkově se snažím si to nepřipouštět.

A proto se to v mé skladatelské činnosti zatím neodráží – svět tvorby je u mě dost oddělen od vnějších vlivů. Ale nevím, jak dlouhodobě. Asi se to někdy odrazit musí – přeji si, aby ta situace trvala co nejkratší dobu. Kompoziční nápady totiž dostávám hlavně, když se pohybuju někde venku.

Ano, když nápady člověka „napadají“, ve smyslu přepadají, když na chvíli přestane usilovně tvořit a upne pozornost jinam… Zatím to hodnocení koronavirované doby vyznívá trochu negativně. Našel bys také nějaká pozitiva věci?
Pozitivní by mělo být to, že je více času na vnitřní zahloubání se, ale i to je, jak říkám, ošidné, protože tvorba – alespoň u mě tomu tak je – potřebuje podněty a ty jsou teď minimalizované. Takže se to snažíme kompenzovat chozením ven do přírody a vidím, že nejsme sami – lidí je venku strašně moc. Nikdy jsem nezažil, že člověk jde v sobotu do lesa, a teď v počasí, ve kterém běžně nepotkal živáčka, potkává zástupy (dokonce i na neznačených cestách), protože všem zbylo právě jen toto – jít někam ven. Člověk si najednou uvědomí, jak velkou roli  hraje kultura. A sport a hospoda a vůbec to všechno setkávání.

… člověk zjistí, že je tvorem společenským nejen v úzké, rodinné rovině, asi potřebuje i tu širší společnost.
Rozhodně. Tohle připomíná Robinsonovo dobrodružství na opuštěném ostrově. Jsou tam i další domorodí lidé, ale mluvit s nimi nemůžeš…

Ano. A s tou širší kulturně-společenskou otázkou souvisí ještě můj další trochu politický dotaz: Jaký máš názor na to, jak se obecně situace u nás zvládá; čili jak se to u nás „vede“?
Chápu, že rozhodovat se tváří v tvář úplně nové nákaze – na jaře to tak bylo – je složité. Když se následně zjistilo, že virus není smrtící pandemie, ale že je to nějaká neznámá epidemie, tak myslím, že ta reakce teď na podzim byla příliš razantní. Myslím, že divadla a školy nejsou tím hlavním nebezpečím. Nevím, jestli to za to stojí, s takovými ztrátami zakázat sociální styky; jestli jsme tím vlastně něco získali… Co se týče škol, myslím, že je obrovská škoda, že jsou zavřené a že ještě budou zavřené třeba do vánoc (teď tedy víme, že pustí alespoň první a druhé třídy) – u dětí je to vlastně i velice nebezpečné; můžou se ve svých schopnostech vrátit i rok či dva dozadu. Byly případy, kdy děti zapomněly číst a psát.

Divadla jsou tedy zavřená a zpěv byl zakázán jako jeden z prvních. Na konzervatoři jsi učil hudební teorii i třídu „zpěvaček“ a vím, že máš ke zpěvu blízko. Zajímá mě tedy – a teď už se přesouváme ke tvé tvorbě – nejprve tvá tvorba pro hlas. Zdá se mi, že zejména v poslední době skládáš častěji vokální díla. Je tomu opravdu tak?
Možná ano. Teď právě dokončuji písňový cyklus pro Romana Janála. V létě jsem vytvořil operku Opilcovo dítě, která ještě stihla premiéru v září; desetiminutová operka pro dva zpěváky a dvě dětské role, které zpívaly naše dcery. Také jsem za uplynulý rok napsal hudbu k muzikálu o Emilu Zátopkovi na libreto Pavla Kosatíka a nový sborový cyklus pro Kühnův smíšený sbor. Zároveň jsem ale právě dopsal pro Českou filharmonii koncert pro dva trombony, takže bych to asi nechtěl zobecňovat tak, že se zaměřuji pouze na vokální hudbu. Každopádně je ale pravda, že mám k vokálu speciální vztah. Projevuje se to u mě jednak v koncertních vokálních skladbách různého obsazení a pak v hudebně-dramatických tvarech, což je opera, muzikál a hudební divadlo.

A pokud je tedy pravda, že sis k vokálu vypěstoval bližší vztah, dokážeš říct, na základě čeho se to stalo? Co byla ta příčina?
Myslím si, že jsem založením melodik a v kompozici mě melodická složka zajímala vždy. Naštěstí – musím to zaklepat – melodické nápady zatím pořád mám. Ale právě práce s melodickou invencí je dosti specifická a autor se přitom stává jaksi zranitelný. Když je někdo založením více strukturalista, harmonik nebo „témbrista“, tak asi tolik pro hlas psát nebude či ho bude využívat jiným způsobem než já. Mě vokál zajímá i se svou tradicí zpěvu a předurčeností lidského hlasu. Zpěv je fyziologická záležitost – však to víš dobře sám –, zkrátka čím dál víc si zpěváků vážím. Zpívání je skutečně psychicky nesmírně náročné. Je to jiné než hrát nástroj, u kterého profesionální interpret téměř vždy dokáže podat výkon na svých 80 až 90 procent; u zpěvu může docházet k nečekaným propadům v závislosti na spánku, psychice, počasí ad.

Rozhodně souhlasím. Ale ještě se chci vrátit k tomu, že skladatel musí mít melodickou invenci, aby mohl psát pro vokál. Tady mě možná „umlátíš“ argumenty, ale třeba případ Brahms. Víme, že Brahms by rád měl svá hlavní témata alespoň tak silná, jako má Dvořák svá vedlejší. Například v Německém requiem je (silných) melodií poskrovnu, přitom je to hodně ceněná skladba. To je samozřejmě na učenou debatu nad rámec, ale…
… také si myslím, že je to na nějakou širší debatu, ale pro mě je Dvořák větší melodik a asi i větší skladatel, ale to už se pouštím na tenký led. I když osobně to vlastně s klidem říct mohu: Mám raději Dvořáka než Brahmse.

Miloš ORSON Štědroň (foto Klára Kinterová)

2.5 4 votes
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments