Mistrovské nahrávky: Moravcův fenomenální Chopin

Na rozdíl od některých předchozích dílů našeho volného cyklu se tentokrát zaměříme na nahrávku, kterou není třeba nijak rehabilitovat či vyzvedávat z hlubin zapomnění. Nahrávka Chopinových nokturen v interpretaci Ivana Moravce je doslova legendární a mnohými kritiky je považována nejen za dosud nejpřesvědčivější a stěží překonatelné provedení těchto skladatelových miniatur, ale také za jeden z nejvýznamnějších počinů v dějinách chopinovské interpretace vůbec. Taková hodnocení mají o to větší váhu, že chopinovská diskografie je skutečně nepřeberně bohatá a že díla tohoto autora mají na svém repertoáru prakticky všichni významní klavíristé 20. a 21. století včetně těch nejproslulejších. Co se týká nahrávek samotných nokturen, konkurence je skutečně zdrcující. Posuďte sami: souborné nebo téměř kompletní zvukové záznamy mj. pořídili Claudio Arrau, Vladimir Ashkenazy, Daniel Barenboim, Nelson Freire, Elisabeth Leonskaja, Garrick Ohlsson, Maria João Pires, Artur Rubinstein či Maurizio Pollini. 

V kontextu Chopinova díla má soubor nokturen významné postavení, jednak díky svému charakteristickému slohu, který bývá obecně vnímán jako typicky chopinovský, ale také pro svoji provázanost se všemi etapami skladatelovy tvorby. Chopin je komponoval průběžně od sedmnáctého do šestatřicátého roku svého krátkého života (poslední nokturno vytvořil tři roky před smrtí) a přes velký časový rozptyl svého vzniku se vyznačují mimořádnou stylovou jednotou: obvykle zachovávají třídílnou symetrickou formu, melancholické náladové ladění a typická je pro ně výrazná melodie vokálního charakteru v pravé ruce podpořená doprovodem obvykle tvořeným akordickými rozklady v levé ruce. Nokturna ovšem nebyla zamýšlena jako jeden velký cyklus, tiskem vycházela postupně pod různými opusovými čísly, přičemž každý opus většinou zahrnoval dvojici nebo trojici nokturen. Z celkového počtu jednadvaceti nokturen jich za Chopinova života vyšlo osmnáct, další tři pak po jeho smrti. Vzhledem k velké oblibě těchto skladatelových miniatur i k autorovu postavení v dějinách klavírní kompozice, které je všeobecně vnímáno jako zcela výjimečné, je Chopin často mylně považován za původce formy nokturna. Ve skutečnosti však „jen“ rozvinul formu, jejímž autorem byl jeho starší současník, irský klavírista skladatel John Field. Zatímco Chopin Fielda celoživotně obdivoval, sám se od staršího kolegy příliš velkého uznání nedočkal. Dochoval se dokonce Fieldův výrok, který pronesl po setkání s Chopinem a po poslechu právě některých jeho nokturen roku 1832 v Paříži: na adresu polského skladatele tehdy poznamenal, že se jedná o „chorobný talent“.

A jak se s plody „chorobného talentu“ vyrovnal Ivan Moravec? Jeho slavná nahrávka nokturen brzy oslaví neuvěřitelné půlstoletí od svého vzniku. Zahrnuje 19 nokturen (dvě vydaná posmrtně, cis moll a c moll, chybí). Byla pořízena roku 1965 zčásti v New Yorku a zčásti ve Vídni. Přes využití dvou akusticky odlišných prostorů (kaple kolumbijské univerzity / vídeňský Mozartův sál) a dvou různých klavírů (Steinway /  Bösendorfer) si záznamy jednotlivých nokturen zachovávají pozoruhodnou zvukovou jednotu, čehož bylo docíleno výběrem konkrétních nástrojů a jejich pečlivou přípravou, ale svůj podíl má jistě také specifický způsob Moravcovy hry. Zaměříme-li se nejprve na technické parametry Moravcovy interpretace, nelze než konstatovat, že klavírista již ve svých pětatřiceti letech disponoval všemi typickými znaky svého osobitého interpretačního stylu, tak jak jej známe i z pozdějších či současných nahrávek nebo koncertních vystoupení. Jedná se zejména o neobyčejnou kultivovanost úhozu, subtilní, místy až křehkou zvukovost, promyšlenou pedalizaci a přirozené, nevyumělkované rubato. Za zmínku stojí také práce s dynamikou: Moravec se většinu času pohybuje mezi mp a ppp, ale i v tomto nepatrném dynamickém rozpětí dokáže pracovat s nesmírně bohatou zvukovou paletou. V nokturnech, pro něž je typická výrazně kantabilní melodická linie může Moravec plně uplatnit jednu z největších deviz svého interpretačního umění: fantastické legato, při němž má posluchač mnohdy dojem, že zahraný tón by na Moravcově klavíru mohl znít nekonečně dlouho. Nelze se nezmínit také o Moravcově „specialitě“, kterou představuje práce s tonalitou: při výrazném přechodu do vzdálenější tóniny dokáže klavírista náladovou proměnu podpořit také výraznou změnou zvukového rejstříku. Tato jeho schopnost však již patří spíše do sféry záhad…

Kromě jedinečné klavírní techniky je druhým podstatným momentem této nahrávky celkové výrazové pojetí nokturen. Moravec se zásadně staví proti snahám chápat Chopina jako autora „salonních kousků“. Řečeno jeho vlastními slovy, řada interpretů dělá z Chopina jen „cukrové žužlání“ beze snahy o nalézání hlubších rovin. Moravec naopak každé nokturno staví jako malý příběh, mnohdy i poměrně dramatický – nikoli ovšem ve smyslu „děje“, ale vnitřních citových hnutí. Nejvýrazněji se to projevuje např. v nokturnu c moll, op. 48/1, v němž repríza úvodního dílu přináší neobyčejně silnou emocionální výpověď. Je třeba dodat, že nalézání závažnějších myšlenkových rovin těchto děl nemá v Moravcově případě nic společného s prezentací laciného sentimentu a nevede ani k zatěžkání hudby, které by bylo rozporu s chopinovskou průzračností klavírní struktury. Moravcova hra ani na okamžik nenudí: každý další takt, každá další fráze přináší množství promyšlených detailů, které mnohdy (pozitivně) překvapí i po opakovaném poslechu. Pro příznivce klavírní hudby je tento snímek „povinnou“ položkou.

Co se týká historie nahrávky, poprvé byla vydána společností Connoisseur Society na gramofonových deskách roku 1966. Počátkem 90. let se objevila v reedici na dvojici CD vydavatelství Elektra Nonesuch. A konečně v loňském roce byla vydána potřetí, s remasterovaným zvukem, vydavatelstvím Supraphon.