Mladá krev mnichovského baletu v pražské Státní opeře

Jakoby ve znamení jara a jeho obrodné mladé síly přivítalo české publikum juniorský soubor Bayerisches Staatsballett München II, odnož jednoho z nejlepších německých baletních těles, které od roku 1998 vede náš krajan Ivan Liška. Vystoupili ve Státní opeře 26. dubna. Pro mladé tanečníky čerstvě po studiích slouží soubor jako přestupní stanice k dalšímu profesnímu rozvoji, stráví v něm dva roky, kdy mají možnost nasát co nejvíce scénické praxe a zrát. Že se tento koncept velmi daří, dokazuje nejen to, že většina z nich nakonec přestupuje do hlavní company nebo získá úspěšně angažmá v dalších velkých divadlech, ale i jejich vystoupení bylo důkazem profesionality a připravenosti vykročit do divadelního života naplno.

Komponovaný program zahrnovat pět choreografií, nejstarší z roku 1994, nejmladší byla čerstvou novinkou z letošního dubna. Dramaturgicky si vedení možná trošku vystřílelo prach hned na začátku, protože jako první se na programu objevilo Concertante od Hanse van Manena, které nasadilo nepřekonatelnou laťku prostorové imaginace a hudebního cítění.

Abstraktní kus pro čtyři páry tanečníků dokládá nekončící možnosti neoklasického tance v syntéze s novými pohybovými principy, které do sebe během dvacátého století nasál, využití taneční techniky v čistém souznění s rytmem, dynamikou hudby. Skrze čisté taneční figury vnímáme odlišné polohy vztahů mezi dvojicemi, nic nenarušuje stylovou jednotu choreografie, která by mohla být tancem oživlých soch v jejich ideálních pózách. V přiléhavých trikotech, které tanečníky mění ve stébla trávy, vynikají všechny výrazné ostré linie těl a končetin, dynamice hudby sluší výrazná gesta. Můžeme se soustředit na duety i na jednoduché, ale opticky harmonické formace. Až na maličké zaváhání dvou chlapců v krátkém společném výstupu byly bezchybné i výkony.

Choreografie Intuition Blast Ralfa Jaroschinskiho je z jiného soudku, z té oblasti, kde je snadné sklouznout do klišé – oblasti humoru.

Jsou témata lákavá, ale zároveň ošidná, protože po nich v určité fázi tvorby sahá mnoho autorů, když zatouží po odlehčení, například udělat si legraci z Labutího jezera. Zde si vzal autor na paškál valčík z prvního jednání a pas de quatre malých labutí. Na scénu vypustil dva tanečníky, noblesního mladíka uhlazených pohybů a nesmělejšího, leč snaživého druha, kteří tančí podobnou variaci, každý ovšem s jiným přístupem. V zásadě choreografie sleduje hudbu přirozeným způsobem, chlapci v duetu mísí prvky moderní techniky s klasickým názvoslovím a humornou linku udržují civilní pohyby a pohledy. Zajímavější, ač pohybově nenáročné, je vlastně až pokračování, kdy na ikonickou hudbu krátkého pas de quatre chlapci začnou předvádět typicky klubovou funky kreaci, jakou by si mohl člověk zaimprovizovat na diskotéce.

Three Loves z dílny venezuelské choreografky Marii Barrios přivádí na scénu tři dvojice tanečníků, kteří mají představovat tři formy či fáze vztahu.

Jako hudební podklad si autorka vybrala náročný klavírní koncert Sergeje Rachmaninova, který je poněkud obtížné pojmout jako jevištní dílo. Je sice už víc než sto let běžnou praxí, že choreografové a tanečníci využívají hudební díla, která byla původně určena jen ke koncertnímu provozování, a je to zcela legitimní, ale úskalí z toho plynoucí jsou stále bodem, který není radno podceňovat. Hudba koncertní, když není programní, nedokáže někdy tvůrce vést k vytvoření dramaturgicky nosného oblouku, a něco takového této choreografii chybí, protože jako čistý abstraktní tanec nefunguje. Prolog a epilog za zvuku mořského příboje zní vpravdě romanticky a mezi ním tři portréty dvojic, protagonistky v patřičně barevně odlišených šatech. Dívka v bledě modrém či šedém kostýmu prožívá se svým chlapcem první lásku, nesmělou, plnou letmých pohledů, jemných doteků a drobných glissadů, kterými oba poposkakují jako děti. Žena ve světlém kostýmu, který podle osvětlení vypadá buď jako bílý nebo žlutý, se svým partnerem ztělesňuje zralejší lásku s náznakem konfliktů, neochoty se partnerovi oddat, ale nakonec přece s touhou podlehnout. A partnerka oděná v černém je vášnivou milenkou, jejíž duet s mužem připomíná trochu zápas. Ačkoli dokážeme rozlišit, jaký druh vztahu mezi sebou asi tanečníci mají, choreografie jako by se odehrávala ve dvou rovinách, tanečníci spolu komunikují gesty, ale jejich tanec je sledem variací soustředících se na samotný výkon. Kdesi na pomezí neoklasického tance okořeněného sem tam o švih a kontrakci se rýsuje kus, který nevypráví pohybem, a proto mu dochází dech, i přes některé nápadité zvedačky a nasazení tanečníků. Je příliš dlouhá na to, jak relativně běžným pohybovým slovníkem je vystavěna.

Ital Davide Bombana se v choreografii Polychrome Dances inspiroval hudbou Leoše Janáčka (suitou z Příhod lišky Bystroušky) a stylově možná trošku v raných pracích Williama Forsytha.

Tanečnice nechává na špičkách hrát si s těžištěm těla, tanečníky staví do sošných póz a interakce s partnerkami jsou prosté všeho citu či podtextu, v popředí je čistota pohybu a linií. Jejich oděv je neformální, jen černé šortky nebo sukénky a pastelové topy, které vynikají proti černému pozadí. Choreografie se nese v jednotné dynamické lince, diváka buď zaujme, nebo ne, je to již jeho rozhodnutí, zda holduje abstraktnímu tanci a jak dlouho mu přináší estetický prožitek sledovat těla tanečníků zkoumajících prostor. Jde rozhodně o nápaditější choreografii, než byla předchozí, ostatně i Janáčkova hudba více inspiruje k energickému a expresivnímu vyjádření. Jedině je tu ono nebezpečné srovnání s úvodním kusem, jež přece jen odhaluje, že choreograf kráčí vyšlapanou cestičkou svých předků a nerozvíjí příliš materiál další fantazií. Pro juniorský soubor jde ale o vhodný kus. Vnitřní napětí a postřeh, technická jistota, tyto atributy interpretům a jejich výkonu neschází.

Na závěr večera byla zařazena zdařilá hříčka na především jazzovou hudbu s názvem The New 45 Richarda Siegala.

Jako doprovod zní několik proslulých „fláků“ v interpretaci Oscar Peterson Tria či Benny Goodmana, nebo i staré karibské rytmy. Tanečníci, tři chlapci a jedna dívka, pak těmito melodiemi proplouvají na jevišti. Huba se jim dostává pod kůži, jen je škoda, že tuto směs jazzu a civilního nadšení z prostého pohybu neokořenil choreograf prvky nebo vazbami, které se k této hudbě váží (což nemusí být nutně jen společenské tance, třeba akrobatická taneční čísla bratrů Nicholasových svého času obdivoval i Baryšnikov). Jako tečka, která na závěr publiku rozproudila krev, fungovala choreografie velmi dobře, škoda, že se do ní nezapojilo ještě více interpretů. Vždyť všichni interpreti vykazují jasné známky toho, že jsou v rytmu zrození. Soubor Bayerisches Staatsballett München II se ukázal ve výtečné kondici, v jeho vystoupení jsou radost z tance a očekávání z budoucnosti jasně citelné. Koncept juniorského souboru, který si soubor tak velký jako Bavorský státní balet může dovolit, je dobrou cestou, jak tanečníkům ukázat cestu do světa a překlenou fázi mezi školou a divadlem. Je jedině očekávatelné, že v repertoáru se nachází směs čísel od mistrovských kusů prověřených časem po práce nastupující choreografické generace a je to tak v pořádku. Balet Národního divadla tímto pozváním připravil divákům příjemné jarní osvěžení.

 

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Bayerisches Staatsballett II
27. dubna 2016 Státní opera Praha

Concertante
Choreografie: Hans van Manen
Hudba: Frank Martin
Premiéra 16. ledna 1994 Nationaltheater Mnichov
Tančí – Marta Cerioli, Marten Baum, Isidora Markovic’, Carl van Godtsenhoven, Annamaria Voltolini, Alexander Bennett, Margarida Neto, Francesco Leone

Intuition Blast
Choreografie: Ralf Jaroschinski
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Premiéra 19. října 1999 Nationaltheater Mnichov
Tančí – Alexander Bennet, Simon Jones

Three Loves
Choreografie: Maria Barrios
Hudba: Sergej Rachmaninov
Premiéra 17. dubna 2016 Nationaltheater Mnichov
Tančí – Adrianna Rieske, Simon Jones, Marta Cerioli, Flemming Puthenpurayil, Isidora Markovic, Carl van Godtsenhoven

Polychrome Dances
Choreografie: Davide Bombana
Hudba: Leoš Janáček
Premiéra 20. prosince 2015 Nationaltheater Mnichov
Tančí – Marta Cerioli, Isidora Markovic, Margarida Neto, Adrianna Rieske, Annamaria Voltolini, Marten Baum, Carl van Godtsenhoven, Simon Jones, Francesco Leone, Flemming Puthenpurayil

The New 45
Choreografie: Richard Siegal
Hudba: Oscar Peterson, Clark Terry, Harry Belafonte, Benny Goodman
Premiéra 29. dubna 2012 Nationaltheater Mnichov
Tančí – Marta Cerioli, Carl van Godtsenhoven, Simon Jones, Flemming Puthenpurayil

www.staatsoper.de