Mladá krev mnichovského baletu v pražské Státní opeře

Jakoby ve znamení jara a jeho obrodné mladé síly přivítalo české publikum juniorský soubor Bayerisches Staatsballett München II, odnož jednoho z nejlepších německých baletních těles, které od roku 1998 vede náš krajan Ivan Liška. Vystoupili ve Státní opeře 26. dubna. Pro mladé tanečníky čerstvě po studiích slouží soubor jako přestupní stanice k dalšímu profesnímu rozvoji, stráví v něm dva roky, kdy mají možnost nasát co nejvíce scénické praxe a zrát. Že se tento koncept velmi daří, dokazuje nejen to, že většina z nich nakonec přestupuje do hlavní company nebo získá úspěšně angažmá v dalších velkých divadlech, ale i jejich vystoupení bylo důkazem profesionality a připravenosti vykročit do divadelního života naplno.

Komponovaný program zahrnovat pět choreografií, nejstarší z roku 1994, nejmladší byla čerstvou novinkou z letošního dubna. Dramaturgicky si vedení možná trošku vystřílelo prach hned na začátku, protože jako první se na programu objevilo Concertante od Hanse van Manena, které nasadilo nepřekonatelnou laťku prostorové imaginace a hudebního cítění.

Abstraktní kus pro čtyři páry tanečníků dokládá nekončící možnosti neoklasického tance v syntéze s novými pohybovými principy, které do sebe během dvacátého století nasál, využití taneční techniky v čistém souznění s rytmem, dynamikou hudby. Skrze čisté taneční figury vnímáme odlišné polohy vztahů mezi dvojicemi, nic nenarušuje stylovou jednotu choreografie, která by mohla být tancem oživlých soch v jejich ideálních pózách. V přiléhavých trikotech, které tanečníky mění ve stébla trávy, vynikají všechny výrazné ostré linie těl a končetin, dynamice hudby sluší výrazná gesta. Můžeme se soustředit na duety i na jednoduché, ale opticky harmonické formace. Až na maličké zaváhání dvou chlapců v krátkém společném výstupu byly bezchybné i výkony.

Choreografie Intuition Blast Ralfa Jaroschinskiho je z jiného soudku, z té oblasti, kde je snadné sklouznout do klišé – oblasti humoru.

Jsou témata lákavá, ale zároveň ošidná, protože po nich v určité fázi tvorby sahá mnoho autorů, když zatouží po odlehčení, například udělat si legraci z Labutího jezera. Zde si vzal autor na paškál valčík z prvního jednání a pas de quatre malých labutí. Na scénu vypustil dva tanečníky, noblesního mladíka uhlazených pohybů a nesmělejšího, leč snaživého druha, kteří tančí podobnou variaci, každý ovšem s jiným přístupem. V zásadě choreografie sleduje hudbu přirozeným způsobem, chlapci v duetu mísí prvky moderní techniky s klasickým názvoslovím a humornou linku udržují civilní pohyby a pohledy. Zajímavější, ač pohybově nenáročné, je vlastně až pokračování, kdy na ikonickou hudbu krátkého pas de quatre chlapci začnou předvádět typicky klubovou funky kreaci, jakou by si mohl člověk zaimprovizovat na diskotéce.

Three Loves z dílny venezuelské choreografky Marii Barrios přivádí na scénu tři dvojice tanečníků, kteří mají představovat tři formy či fáze vztahu.

Jako hudební podklad si autorka vybrala náročný klavírní koncert Sergeje Rachmaninova, který je poněkud obtížné pojmout jako jevištní dílo. Je sice už víc než sto let běžnou praxí, že choreografové a tanečníci využívají hudební díla, která byla původně určena jen ke koncertnímu provozování, a je to zcela legitimní, ale úskalí z toho plynoucí jsou stále bodem, který není radno podceňovat. Hudba koncertní, když není programní, nedokáže někdy tvůrce vést k vytvoření dramaturgicky nosného oblouku, a něco takového této choreografii chybí, protože jako čistý abstraktní tanec nefunguje. Prolog a epilog za zvuku mořského příboje zní vpravdě romanticky a mezi ním tři portréty dvojic, protagonistky v patřičně barevně odlišených šatech. Dívka v bledě modrém či šedém kostýmu prožívá se svým chlapcem první lásku, nesmělou, plnou letmých pohledů, jemných doteků a drobných glissadů, kterými oba poposkakují jako děti. Žena ve světlém kostýmu, který podle osvětlení vypadá buď jako bílý nebo žlutý, se svým partnerem ztělesňuje zralejší lásku s náznakem konfliktů, neochoty se partnerovi oddat, ale nakonec přece s touhou podlehnout. A partnerka oděná v černém je vášnivou milenkou, jejíž duet s mužem připomíná trochu zápas. Ačkoli dokážeme rozlišit, jaký druh vztahu mezi sebou asi tanečníci mají, choreografie jako by se odehrávala ve dvou rovinách, tanečníci spolu komunikují gesty, ale jejich tanec je sledem variací soustředících se na samotný výkon. Kdesi na pomezí neoklasického tance okořeněného sem tam o švih a kontrakci se rýsuje kus, který nevypráví pohybem, a proto mu dochází dech, i přes některé nápadité zvedačky a nasazení tanečníků. Je příliš dlouhá na to, jak relativně běžným pohybovým slovníkem je vystavěna.

Ital Davide Bombana se v choreografii Polychrome Dances inspiroval hudbou Leoše Janáčka (suitou z Příhod lišky Bystroušky) a stylově možná trošku v raných pracích Williama Forsytha.