Krátkodobá instalace soch vytvořených technikou tisku a znázorňujících osm výrazných tanečníků a spolupracovníků Jiřího Kyliána, umístěná na skleněné fasádě provozní budovy ND B, představuje prvek stabilního zastavení času v prostoru. Projekce filmů uzamykají pohyb v čase, zatímco hudba a tanec existují jenom tady a teď. Jiří Kylián mluvil i na jevišti při uvádění svého večera o nezastavitelném plynutí času, o nutnosti si každý okamžik, který se nachází mezi minulostí a budoucností, naplno užít, a vědomě přiváděl publikum k myšlence na neustálý proces stárnutí. Byl v tom přítomný velký apel nepromarnit život a soustředit se na jeho malé i velké události. Jakési vážné sdělení ulpělo pod povrchem jinak zcela bezprostředního a odlehčeného projevu umělce, který je nesmírně skromný, a přitom v pravdě kraluje svému času v každém okamžiku a vzbuzuje respekt nejen pomyšlením na obrovské množství tvůrčí práce, kterou obohatil světové taneční dědictví.
První večer 26. června byl také okamžikem setkání, neboť se tu sjelo všech osm osobností, které se uvolily stát modely pro instalované sochy, a mnoho spolupracovníků a přátel z tuzemska i ze zahraničí: Lorraine Blouin, Cora Bos Kroese, Valentina Scaglia, Shirley Esseboom, David Krügel, Ken Ossola, Stefan Żeromski a Michael Schumacher. Navzdory tomu, že se známých jmen divák téměř nedopočítal a že slavnostního programu a vernisáže zúčastnil i nás prezidentský pár, zůstala atmosféra téměř rodinná. V souladu s fází, v níž se nachází umělci, kteří mají tak naplněný a plodný život, kteří pochopili, že umění promlouvá skrze ně, že jsou vyvoleni něčím, co je i nás přesahuje, na nic si nemusí hrát a nepotřebují ovace, jen klid a přívětivo kolem sebe.
Také program sám nebyl žádným honosným gala, to by člověk ani instinktivně nečekal. Jádrem programu byly čtyři filmy, které Jiří Kylián režíroval v letech 2006–2017, Národní divadlo se tedy proměnilo na dva večery v kinosál. Každý film byl uvozen úvahou nad jeho hlavními motivy, inspiracemi nebo reminiscencemi, myšlenky Jiřího Kyliána s jemnou přátelskou ironií namluvil Jiří Lábus. A ve třech okamžicích nastala také taneční a hudební intervence, jíž se chopilo několik desítek tanečníků Baletu ND a norský trumpetista Nils Petter Molvaer, který improvizoval blues na základní rytmickou linkou, kterou představoval nasnímaný tlukot lidského srdce. Rytmus ze všech nejpřirozenější určoval osnovu pohybu, jejž tvořilo minimalistické předivo port de bras, ale ne jen ve střídání kodifikovaných pozic, paže tanečníků byly tvarovány i mimoesteticky a s různorodou dynamikou. Tanečníci se choreografii naučili podle videa (pod vedením Michaely Černé) a ti nejodvážnější pak měli možnost strukturu na daných místech rozbít drobnými improvizacemi, posléze ovšem zafixovanými, které záměrně narušily jednotu celku.
Zhlédnout všechny Kyliánovy filmy v jednom večeru bylo poutavé. Jako první jsme si mohli připomenout surrealistickou sondu do paměti jednoho bytu, ve snímku Between Entrance and Exit. Jeho rámem je prázdný byt a nábytek, který má tu moc oživovat zasuté vzpomínky a děje a stavět je do pozoruhodných úhlů pohledu (filmovalo se s nábytkem, který tehdy pocházel z bytu Markéty Kyliánové, choreografovy maminky, jíž v té době bylo sto let). Že věci umí mluvit a že v sobě nesou energii a otisk lidí a událostí, tomu je snadné uvěřit. Tapiserii výjevů odkrývá ve filmu postava ženy, charismatická Sabine Kupferberg, životní partnerka Jiřího Kyliána, která se pohybuje v humorných, vážných i groteskních polohách všech odstínů a médium filmu může skrze detail vše umocnit více, a především jinak než choreografie. Žena procházející bytem nachází ve změti starých zmačkaných dopisů minulost, jež se transformuje v muže – tanečníka Davida Krügela. Ocitají se bok po boku jako mimové v grotesce naplněné chaplinovským humorem, v jejímž centru stojí starý rozladěný klavír, stávají se bojujícími milenci, v jejichž vztahu je smazaná linka mezi násilím a rozkoší. Žena se převtěluje v groteskní přízraky, muž se s ní propadá do ponurých snů. Kamera obrací proud času nazpátek, převrací i perspektivu a gravitaci, prolíná pevnost a tekutost. A všechny podivnosti zůstávají uzavřeny v tom tajuplném světě předmětů s příběhem. Between Entrance and Exit je znepokojující sonda do vlastní pokřivené mysli plné vzpomínek, jež s odstupem času nabývají groteskních a zkreslených tvarů a linií.
Černobílý film Schwarzfahrer z roku 2014 se odehrává ve vagonu stařičké dřevěné tramvaje, jež uhání po většinu času nadpřirozeným prostorem plným vln, v nichž se zrcadlí slunce. Protějškem Sabine Kupferberg je mladší performer Patrick Marín a jejich setkání nese pel nostalgie, touhy, nenaplněné vášně, všeprostupující dojem příliš rychle ubíhajícího času, který symbolizuje jablko – jež slouží jako memento mori i šťavnaté předpokojí polibků. Čas je opět převracen naruby od konce k počátku, snad aby byla ukázána absurdita touhy po jeho vrácení. Ve své druhé části se snímek prolíná s groteskou, tramvaj hostí pestrou společnost, v níž poznáme třeba Jiřího Lábuse, Oldčicha Kaisera, Dagmar Havlovou nebo Václava Kuneše. Nakonec se ale vše opět ponoří do lyrického klidu.
Film Scalamare (2017) má ve svých motivech i tanec jako takový, celý se odehrává na širokém schodišti v Anconě u Jaderského moře a jeho přívětivých vln, někdy se však noří do nepravděpodobných úhlů a surreálné orientace prostoru. „Stál jsem na vrcholu tohoto schodiště a díval se na vlastní stín, který se na něm dole odrážel ve všech možných abstraktních úhlech. Bylo to velmi působivé a symbolické a mne napadlo natočit film, inspirovaný těmito dojmy…,“ vysvětlil kdysi Kylián svou inspiraci. Stárnoucí dvojice, již ztvárňuje Sabine a šaramantní Peter Jolesch, se raduje ze své vzájemné přítomnosti, snímku dominuje laskavé souznění a sblížení dvou bytostí, byť si stále pohrává s humorem, jako když se muž shýbá ženiným výstřihem pro její perlovou náušnici, nebo když si oba užívají žvýkačkové polibky. Černobílá je zde vyvedena ve velmi vysokém kontrastu, takže film připomíná uměleckou fotografii či rozpohybovanou sérii střízlivých grafických listů. Postupně se opět noří spíše do abstraktních obrazů, znepokojivých, když se plíží z mrtvých úhlů tma a zpod rukou tanečníků se sypou odnikud perly.
Závěr programu však patřil už ne surrealismu, ale poctě němým groteskám, filmu Car-Men (2006). Jiří Kylián v něm vzdává hold i slavné opeře, především však dynamice a temporytmu snímků z doby, kdy komedie byla králem. Je známo, že se natáčel v „české poušti“ v Tušimicích, v měsíční krajině těžby. Čtyři postavy, které můžeme s trochou nadsázky ztotožnit s Carmen, Micaëlou, Josém a toreadorem (tedy Sabine Kupferberg, Giaconda Barburo, Karel Hruška – ano, ten z Baletu Praha – a opět David Krügel) se v této nehostinné krajině pokoušejí z náhodně nalezeného šrotu sestavit automobil. Prožívají dobrodružství, jeho centrem je nezkrotná energická Carmen-Sabine, propadají se do snů, v nichž spolu závodí ve formuli, avšak opět sem proniká hororově dědictví surrealismu. Je tu totiž ještě jedena persona, pomyslný býk, automobil, který jezdí sám, bliká na pozdrav a Carmen s ním svádí němý souboj. Trošku jako kdyby vyskočil z Kingovy Christiny… Všichni víme, jak příběh skončí, to však nic nemění na tom, jak živou komikou film působí. Jeho tempo je dokonale načasované, stejně jako absurdní akce, šarvátky, ale také zvuk, v němž stylizovaný zpěv střídá zpěvavý smích, divák by snad i uvěřil, že sleduje dobovou grotesku, a to je velké umění.
Instalace Moving Still je oproti tomu současně střízlivá. Její otevření oba večery provázela další vynikající improvizace Nilse Pettera Molvaera. Bělostné sochy jsou umístěny tak, že pronikají hmotou skleněných stěn či země, jako kdyby je materie přepůlila, ale přitom zůstávají na místě. Jak vysvětluje Jiří Kylián, mezi bytím a nebytím, na jejichž pomezí se nachází každý z nás. Název instalace je navíc možné vykládat v kombinaci čtyř významů. Slovo „moving“ může znamenat pohyb a pohybující se tělo či předmět, ale jeho druhý význam je „dojemný“. A pod pojmem „still“ můžeme číst jak slovo „stále“, které promlouvá pro trvání a zároveň o procesu, o něčem, co probíhá, ale také znamená ticho, klid zastavení. Tato těla jsou zastavena v čase a zmražena v prostoru, protože nepodléhají gravitaci, nespadnou. Zůstávají jako připomínky umění několika osobností a jako symbol jejich přátelství s Jiřím Kyliánem, který v tomto konceptu pojal čas a prostor zcela jinak, než když vytváří živou choreografii. Manipulace sochami v prostoru a jejich rozmístění ale je svého druhu choreografií, a vytváření tanečního pohybu je svého druhu sochařstvím, jen s věčně proměnlivou, nezastavitelnou hmotou, kterou uchopit nelze, ačkoliv takovou iluzi chceme mít. Tak jako chceme mít iluzi, že lze pozastavit čas, tak jako se nám někdy zdá, že se vleče a jindy pádí, a to především čím jsme sami starší. Jiří Kylián nás učí, že jej opravdu nemůžeme zastavit a že musíme být – stále v pohybu.
Nutno ještě podotknout, že za realizací instalace a dvou slavnostních večerů stojí Kateřina Hanáčková a její kolegové z Baletu ND. Během večera jsem si vzpomněla na Jiřího Opělu, který by se určitě z takové události a její organizace radoval, Kateřina jde v jeho šlépějích velmi zdatně.
