Hudbě jste se věnovala od dětství, nejdřív klavíru a viole, později zpěvu. Kdy jste si poprvé uvědomila, že se chcete stát operní pěvkyní a kdy začala vaše láska k hudbě a k opeře?
Moje láska k hudbě začala dřív, než si dokážu vzpomenout na cokoli jiného! Moje láska k opeře však začala poté, co jsem si poslechla album, které mi přinesla matka: The Art of Maria Callas. Poslouchala jsem prvních pár árií, aniž bych věděla, co to opera nebo árie vlastně jsou. Pak jsem vyběhla ze svého pokoje do obývacího pokoje, kde byli moji rodiče, a vykřikla: „To je to, čím chci být!“ Bylo mi devět let.
Ve Vídni jste kolem roku 1980 studovala u legendárního basbarytonisty Hanse Hottera. Jak na něj vzpomínáte, co vás naučil?
Hans Hotter byl skvělý hudebník, a to mělo největší vliv. Učil mě také, že se musíme naučit myslet na „celkový dojem“, nejen na hlas, techniku nebo interpretaci, ale že nejlepší způsob zpěvu je již interpretace! A cokoli navíc povede k manýrismu. To se stalo mým způsobem zpěvu a výuky.
Už od začátku kariéry v roce 1981 jste byla spojena s německými divadly v Mnichově, Darmstadtu a Berlíně a v Německu jste prožila většinu svého života. Jak na své začátky vzpomínáte? A proč se Německo vlastně stalo vaší druhou vlastí?
Když jsem poprvé přijela do Mnichova, měla jsem ráda svou práci, ale nebyla jsem šťastná. Stále jsem se cítila jako cizinec. Po roce jsem se chtěla vrátit do USA. Šla jsem do umělecké agentury a řekla jim, že odcházím, ale že se ráda vrátím, pokud pro mě najdou nějakou práci. Agent se podíval na mou smlouvu a zeptal se mě: „Informovala jste divadlo před 31. říjnem, že neprodloužíte smlouvu?“ Samozřejmě že ne, protože jsem o automatickém prodloužení nic nevěděla. Pak mi sdělil, že budu muset zůstat ještě jeden rok. Když jsem situaci pochopila, začal se mi život v Německu líbit. Jakmile jsem se sžila s jazykem a kulturou, začala jsem to tam milovat. Zejména Bavorsko.
Postupně jste zpívala ve všech předních světových operních divadlech a koncertních domech a když se dívám na vaši kariéru, tak to je něco výjimečného a úctyhodného. Když se ohlédnete, co všechno jste prožila, muselo to být zároveň velice náročné: studium nových rolí a koncertního repertoáru, nahrávání, cestování, péče o hlas, rodina atd. Jak jste to všechno zvládla?
V jednom ohledu jsem měla velké štěstí: stačilo mi podívat se na noty a hned jsem se naučila všechno. Samozřejmě jsem musela cvičit a zdokonalovat se, ale naučit se noty a rytmy bylo snadné. Vím, že to bylo částečně proto, že jsem ve škole pilně studovala solfeggio a čtení not. A měla jsem přirozenou fotografickou paměť. Vzpomínám si na několik poměrně riskantních situací, například když mě požádali, abych na poslední chvíli zaskočila za Montserrat Caballé. Bylo to koncertní provedení Gluckova Telemaca ve Vídni v roce 1987, kde jsem měla zpívat roli Kirké, o které jsem nikdy neslyšela. Zavolali mi večer před generálkou. Zeptala jsem se na rozsah a množství zpěvu, které budu mít, například kolik árií, ansámblů atd. Řekla jsem, že přijdu, aniž bych se podívala do partitury. Po příjezdu jsem si na generálce přečetla noty a šlo to velmi dobře. Ale nepřemýšlela jsem o da capo, kde jsem měla ozdobit vokální linku variacemi! Tak jsem to přidala do představení následujícího dne. Existuje živá nahrávka, na kterou jsem trochu pyšná…
Co se týče mé rodiny, vždy jsem měla pomoc. Najímala jsem pomocníky všude. Takže jsem za ně utratila docela dost peněz. A kvůli věkovému rozdílu mých dcer jsem obvykle měla dvě různé chůvy.
Vždycky jsem obdivoval rozsah vašeho repertoáru a co všechno váš krásný hlas zvládal, role v Mozartovi, Donizettiho Lucii, Verdiho role lyrické i dramatické, opery Richarda Strausse a k tomu mnoho rolí v operách Wagnerových. Tedy často role velice odlišné a skladatelé, k nimž je třeba přistupovat ke každému jinak. Jaká byla vaše strategie, hlasová hygiena nebo taktika, aby to hlas vydržel?
Věřím, že to byla právě rozmanitost, která udržovala můj hlas zdravý. Ale na rozdíl od toho, co si někteří lidé myslí, jsem toho také nedělala příliš mnoho. Stalo se mi více než jednou, že mě požádali, abych během série vystoupení odletěla zazpívat někde jinde. Odmítla jsem a jejich odpověď zněla: „No, ale Plácido to dělá.“ Moje odpověď samozřejmě byla: „No, já nejsem Plácido!“
Jak je třeba přistupovat k Verdimu a jak k Wagnerovi a k jiným skladatelům a jak zase jinak ke koncertnímu repertoáru, který jste měla také rozsáhlý?
Ačkoli každý skladatel má svůj styl, ke konkrétním rolím jsem přistupovala odlišně. Například když jsem věděla, že budu nahrávat Straussovu Salome, přemýšlela jsem o tom, jak to udělám, aniž bych tuto roli kdy hrála na jevišti. Nezabývala jsem se postavou, ale ztotožnila jsem se s ní! Hudba však byla pro mě nová, a tak jsem se rozhodla přistupovat k partituře jako dirigentka, procházela jsem ji a označovala různé motivy, vše v různých barvách pro různé nástroje. Nejprve jsem se tedy naučila partituru, ne svou roli.
Které operní role a koncertní party jste měla nejraději a proč?
Milovala jsem Císařovnu ve Straussově Ženě beze stínu. Bylo zábavné ji zpívat a byla krátká. A jako postava prošla velkou proměnou. Markétka v Gounodově Faustovi byla radost, prostě proto, že hudba je krásná a velmi pozitivním způsobem sladká. Milovala jsem Beethovenovu Missu Solemnis, protože když jsem tuto skladbu zpívala nejprve jako mladá sboristka, snila jsem o tom, že jednoho dne zazpívám sólový soprán. Je to obtížná skladba, ale velmi obohacující.
Při vystoupeních i na nahrávkách jste spolupracovala s takovými dirigenty jako Wolfgang Sawallisch, sir Georg Solti, Claudio Abbado, Giuseppe Sinopoli, James Levine, Riccardo Muti, Daniel Barenboim či Bernard Haitink. Na koho z nich vzpomínáte nejraději, jaká byla spolupráce s těmito skvělými dirigenty? Kdo z nich pro vás byl obzvláště důležitý?
Wolfgang Sawallisch, který mi dal první příležitost v opeře. Rozuměl hlasům. Sám měl krásný tenorový hlas. A věděl, jak dirigovat zpěváky, aby jim pomohl zpívat co nejlépe! Vzpomínám si, že když jsem opustila Mnichov a odešla do Darmstadtu, po krátké době jsem měla nějaké potíže. Můj hlas nezpíval snadno. Nevěděla jsem proč. Pak jsem měla několik vystoupení jako host v Mnichově pod Sawallischovým vedením a najednou jsem zpívala jako dřív. Hned jsem tomu neporozuměla. Jezdila jsem tam a zpět mezi Darmstadtem a Mnichovem. A pak, po pečlivém pozorování Sawallische, jsem pochopila, že dirigoval moji techniku skutečně pro mne. Ukázal mi pro nádech, pak změnil gesto na signál „stop“ a pokračoval. Myšlenka za tím byla nadechnout se, počkat vteřinu a pak zpívat! Tuto metodu nyní také učím.
Nejraději jsem měla Giuseppa Sinopoliho. Věnoval mi hodně času, pomáhal mi a vedl mě. Milovala jsem představení s Claudiem Abbadem, pod jeho vedením se hudba v představeních proměnila. A Riccardo Muti je dirigent, který mi dal informace, které prakticky každý den předávám mladým zpěvákům: jak číst partituru a jak je důležité umět partituru skutečně číst. Čtením myslím pochopení toho, že skladatel se snažil zapsat jednou osminovou notu a pak šestnáctinovou. Ten malý rozdíl má význam. Často se proto zpěváků ptám, proč zpívají tuto frázi jinak, než jak ji napsal skladatel. Obvykle si neuvědomují, že se odchylují. Když si to uvědomí, zeptám se jich, proč si myslí, že vědí o této postavě víc než skladatel. Nedbalý zpěv znamená nedbalé ztvárnění postavy.
Potkala jste se také s mnoha významnými kolegy a kolegyněmi jako Luciano Pavarotti, Plácido Domingo, José Carreras, Ben Heppner, Siegfried Jerusalem, René Kollo, Bernd Weikl, Kurt Moll, Samuel Ramey, Bryn Terfel, Eva Marton, Jessye Norman, Brigitte Fassbaender, Cecilia Bartoli… Jak vzpomínáte na některé z nich?
Dobře si pamatuji, že když jsem debutovala v Chicagu jako Micaela v Carmen, Plácido Domingo zpíval Dona Josého a já jsem ho pozorovala. A záviděla jsem mu jeho piano. A tak jsem se rozhodla, že budu pracovat na tom, abych měla opravdu dobré piano! A za to, že mi ukázala, jak se připravovat, vděčím Jessye Norman. Zpívaly jsme na koncertě v Drážďanech, myslím, že to byla Valkýra. Seděla hned vedle mě. Všimla jsem si, že otevírá ústa, zatímco sedí. Přišlo mi to velmi podivné. Až mi došlo, že otevírala ústa několik stránek před svým vstupem, aby si vytvořila prostor pro samohlásky. Takže měla tvar samohlásek, prostor a myšlenku dlouho předtím, než je zazpívala! To se stalo mým mottem. A když už mluvíme o kolezích, ráda bych dodala, že tenoristé jsou všichni velmi inteligentní! Představa, kterou má mnoho lidí, že tenoristé nejsou tak bystří, je mylná.
Nahrála jste množství oper i koncertních děl, které ze svých nahrávek máte obzvláště ráda?
Líbí se mi nahrávka Straussovy Salome se Sinopolim, ale nemiluji ji, protože jsem byla unavená v poslední scéně, kterou jsem mohla zazpívat lépe, svěžeji. Ale nechala jsem to být, protože jsem měla představu, že při představení bude hlas v závěrečné scéně skutečně unavený. Je to tedy věrné „představení“. Markétku ve Faustovi mám opravdu ráda a myslím, že nahrávka ukazuje kvalitu mého hlasu. A milovala jsem spolupráci s dirigentem Michelem Plassonem a basbarytonistou Josém van Damem! Rossiniho Semiramide s dirigentem Ionem Marinem je pro mě zvláštní, protože to byla moje volba, Deutsche Grammophon vlastně naplánoval nahrávání na můj návrh. A miluji Rossiniho, zpívat Rossiniho je radostný pocit. I když Floydova Susannah s Kentem Naganem byla náhlá změna, mám ji ráda. V naší dávné univerzitní inscenaci tuto roli zpíval někdo jiný a já jsem tehdy strašně záviděla. Ale pak už ne!
Vaše dcery se jmenují Elsa a Senta, takže srdce každého milovníka Wagnera včetně mne zaplesá. Zpívala jste většinu hlavních rolí v jeho operách. Co pro vás Wagner znamená?
Nemyslím si, že jsem měla opravdu wagnerovský hlas. Ale zpíváním Wagnera jsem se hodně zdokonalila. A ráda poslouchám Wagnera a vážím si ho, pravděpodobně víc než jakéhokoli jiného skladatele.
Působíte jako pedagog, pořádáte mistrovské kurzy… Co je podle vás důležité pro úspěšnou pěveckou dráhu, zvláště v dnešní době?
Znalosti, důslednost, spolehlivost, ochota podstoupit riziko a trocha štěstí.
Hudbě se věnujete stále, například v Berlíně jste letos zpívala menší roli ve Straussově Elektře, kterou jste zde nastudovala už v roce 2016 s Danielem Barenboimem, přičemž dříve jste v této opeře zpívala roli Chrysothemis, tedy sestry titulní hrdinky; dlouho jste působila jako profesorka na Hochschule für Musik ve Würzburgu… Co vám hudba dává a co pro vás znamená?
Nedokážu si představit život bez hudby. Můj manžel je tenorista a každý den začínáme společně hudbou.
A co vás čeká v nejbližší době?
Jak jste již zmínil, často vedu mistrovské kurzy a také působím jako porotce na soutěžích po celém světě. V červnu příštího roku budu ve Štrasburku zpívat roli Heidi Schillero v muzikálu Follies od Stephena Sondheima. Je to mistrovské dílo a na tento projekt se velmi těším.
Srdečně blahopřejeme k vašemu jubileu a děkujeme za rozhovor!
