Na festivalu Bazaar 2022 (2): Performativní vzdor hrozbám

Zahajovací večer byl zcela poplatný vytčenému tématu letošního ročníku – Migrace: Vzdorování hrozbám. Představení Extinction Room (Hopeless) se od počátku rozvíjelo v imerzivním formátu, kterému byl přizpůsoben prostor divadla Ponec. Performeři se stávali tlampači svědectví o úhynu ptáků, o zanikajících ptačích rodech a osobitý taneční jazyk jako by odezírali od zvláštností pernatců. S emočním nábojem promlouvali o devastujících krocích proti opeřencům, vetkávali mezi naslouchající pozorovatele pohybovou a verbální energii. Divák putoval, pozoroval, přisedl, poslouchal, sám si určoval, kam zaměří svou pozornost, k čemu se upne, jaké sdělení s ním rezonuje a v jakém „hnízdě“ se na chvíli zabydlí. Z atypické koordinace tanečního těla za průběžného proudění diváků prostorem vznikal zajímavý efekt „tekutého bytí o nedobrovolném nebytí“ propojený s uměním vypravěčství. Práce rumunského choreografa Sergiu Matise však promlouvala především k těm, kdo otevřeli smysly, které ale byly nezřídka vystaveny až velmi hlučnému ruchu a v sepětí se světlem útočily na již tak citlivé struny vnímatele. Extinction Room působila jako rozechvívající symfonie hlasů, hovořících anglickým a českým jazykem, jež s naléhavostí předávaly tu fragmenty, tu celé příběhy, nablízko, na dotek, na dálku.

Zatímco ptactvo bylo uctíváno ve vysvícené otevřenosti, kde intimitu navozovali vypravěči s pomyslnými hejny diváků okolo sebe, projekt Old Pond uzavřel tvůrce pod hladinu starého rybníka. Maďarská choreografka Zsuzsa Rózsavölgyi se do Prahy vrátila po čtyřech letech, aby na podnět festivalu znovu oživila choreografii z roku 2004 inspirovanou drobnými žahavci, kteří jsou zcela závislí na sobě navzájem i vnějších podmínkách. Ponořila se do fascinujícího mikrokosmu fosforeskujících bytostí, jimž vtiskla potřebu demonstrovat téma evaluace a nutnost participace. Projekt zrcadlící problematiku bioklimatologie či snad i bionomie nevyžadoval od diváka usazeného do kruhu víc než soustředěný pohled dolů jakoby na – pod hladinu, na sevřený tělesný projev tří tanečníků, opírajících se plochou celého svého těla v první polovině představení o podlahu. Ve druhé části se dva muži a žena, jejichž kostýmy byly stále podrobovány barevné transformaci pod UV světlem, postupně vertikalizovali a se stoupajícím pohledem klesal můj obdiv k nápaditě řešeným pohybovým variacím. Prvotní zájem živila motorická rozmanitost limitovaná opěrnými body ležícího těla nebo vycházející z pozice sedu. Variovali způsoby míjení a spojování a jejich hybná síla vyvěrala z různých center, trajektorie kreslily křivky i geometricky přesné linie. Na jednu stranu se jednalo o komorní choreografii až laboratorního charakteru, na druhou o inscenaci o dvou dílech, kdy po vztyčení lidského těla pro mě zmizelo kouzlo opakovaně sycené inovacemi u země plovoucích, existujících, živoucích bytostí. Rozhodně však tvůrcům a tanečníkům nelze upřít odhodlané nasazení a zdařilé rozvíření performativních vod na vlně ekologických témat.

Kolektiv tvůrců sjednocených pod česko-německým spojeným názvem Ras Spielraum & Collective Waves avizoval rozpracovaný vhled do hutní problematiky. Jak rychle však přišlo vystřízlivění z očekávaného ponoru do hlubin země, po dolech ani slechu, ani zmínky. Anebo se mi myšlenky čtené z listů rozpíjely v přednesu na mikrofon a v monotónnosti jsem se ztratila jako v důlních chodbičkách vlastní vinou? Záměrně zpomalovaný pohyb druhé performerky kráčející významně vzad podtrhovala důležitost ztišit se, zastavit a zaposlouchat, ale přese všechny snahy i váhu sdělení, se ve mně celek nedařilo uchytit. Cítila jsem jen odevzdání se situaci a času, který si tvůrci dovolili znovu a stále natahovat. Po přečtení mnohastránkového monologu (zprávy, poselství atp.) přišla výzva k publiku, aby se připojilo k jevištnímu dění a nebáli se couvat, vracet, jít pozadu, prožít si poslech aktivně. Zbytek usazený v hledišti se stal voyerem několika dobrovolníků rozrývajících svým pohybem dusno zatěžkané prazvláštním scénickým přednesem, který ve mně vyvolával protichůdné pocity jako směs patosu a snahy o intimitu, vynaložené úsilí na chůzi pozadu v opozici k civilnímu projevu mluvčí. Neubránila jsem se vzpomínkám na projekt nazvaný Mining Stories, který v roce 2019 uvedl festival 4+4 Dny v pohybu v divadle Archa. Tvůrčí tandem Silke Huysmans a Hannes Dereere se zaměřil na katastrofu, která v roce 2015 postihla brazilský těžební region. Svědectví o ničivé hrůze způsobené toxickým důlním odpadem zpracovali ve formě dokumentárního divadla, na pohled jednoduše, srozumitelně a přehledně, a přitom si jej díky emočnímu prožitku dodnes živě pamatuji.

Bazaar Festival mě vlastně až na jednu výjimku potěšil, jak důsledně se přidržel vymezeného teritoria a svých hodnot, a současně mě donutil se zamyslet, jak takovou událost komunikovat dál než v rámci oborové komunity. Sice i to je uměním zaujmout profesionály a zájemce z okruhu tance a fyzického divadla, divadelní publicisty a teoretiky, ale kde je student, méně shovívavý či zcela nový divák? Pro mnoho umělců je klimatická hrozba a všechny další velmi citlivou a často reflektovanou oblastí, odtud patrně i jejich (naše) otevřenost, ale proč nevyslyšel apel či nářky „běžný“ občan? Věřím, že například projekt Extinction Room (Hopeless) by obstál jak u skupin mladistvých, tak u „svátečního“ publika. Volejme po změnách, a ještě hlasitěji po nových divácích a nechť jsou zvolání slyšitelná dál než uvnitř bezpečných zdí.

Extinction Room
Koncept a choreografie: Sergiu Matis
Choreografická spolupráce: Martin Hansen, Nicola Micallef, Kinga Ötvös, Manon Parent
Účinkují: Sergiu Matis, Nicola Micallef, Kinga Ötvös + Markéta Labusová a mladí čeští tvůrci, teenageři
Hudební instalace a skladba: AGF aka Antye Greie
Text: Philip Ingman, Sergiu Matis, Mila Pavićević
Druhový výzkum: Philip Ingman
Dramaturgie: Mila Pavićević
Zvuk: Martin Lutz
Produkce: 4Culture Association

Old Pond
Koncept: Zsuzsa Rózsavölgyi, Tóbiás Terebessy
Choreografie: Zsuzsa Rózsavölgyi
Performeři: Tamás Bakó, Sándor Petrovics, Zsuzsa Rózsavölgyi
Asistence: Marcio Canabarro, Arnaud Blondel, Júlia Lányi
Skladba: Bánk Sáry
Programování: Dávid Mórász, Viktor Vicsek
Elektroinženýr: Tibor Roller
Video: Péter Juhász
Světelné a zvukové efekty: Dávid Krolikowszki
Kostýmy: Nóra Bujdosó
Koprodukce: SÍN Culture Centre and Workshop Foundation

Under the Surface (Work-in-progress)
Kolektiv: Kristýna Svobodová, Kateřina Szymanski, Jan Vorlíček, Natascha Noack

Psáno z Bazaar festivalu ve dnech 24., 26., 27. 3. 2022, Divadlo Ponec a Alfred ve dvoře.