Na Letní Letné 2022 (2): Čeští umělci na zemi i ve vzduchu

K sólovým představením uvedeným na Letní Letné patřilo Sandwritten Lenky Švolíkové, projekt s participativními prvky určený pro aktivní publikum. Akrobacie je v tomto případě spíše doplňkem než hlavním prostředkem, představení je založené především na komunikaci s divákem. Ten možná v našem prostředí stále ještě není na participativní projekty tolik uvyklý, ale je jisté, že jich bude čím dál více a že je časem bude publikum stále více vyžadovat.

Sandwritten je zjevně určeno pro menší počet diváků, než kolik se jich vejde i do jen ze dvou třetin zaplněného českého šapitó na Letné. Každý z diváků by měl dostat na začátku tajný vzkaz a je zřejmým záměrem, aby se i zapojil do závěru, který se odehrává přímo na scéně. Kapacita se ale zde rychle vyčerpá. Členové publika se během představení přesouvají na vyzvání performerky i podle pokynů, které čtou, jejich svatým právem je však i výzvu bojkotovat. Vzdorující divák by mne možná zajímal ze všech nejvíce – jak dalece musí být člověk silnou, nebo naopak slabou osobností, aby se vzepřel pravidlům hry? Revolta tichem a nehybností…

Inscenace se zabývá vedle akce a reakce mezi jevištěm a hledištěm, a tedy vytvořením společného zážitku, také plynutím času. První nepřehlédnutelnou rekvizitou jsou velké přesýpací hodiny v rukou interpretky, jež i kostýmem jako by splývala s písečnou krajinou. Začátek patří jejímu plavnému sólu v dunách (jako materiál tipuji mletý korek, efekt vytváří realistický). Je spíše taneční než akrobatické, dlouhá sekvence určuje tep představení, pomalý rytmus, který až do konce nenaruší velké zvraty. Poklidná dynamika se dobře snoubí s nutností aktivního vstupování do dění na scéně, je uklidňující.

Podstatnou rekvizitou, která je zprvu ukryta v písku, je koule z křišťálového skla. Slouží jako ekvilibristická hračka, anebo také jako zvětšovací sklo. Množství menších skleněných sfér poslouží jako lupa i divákům, kteří musí rozšifrovat a rozluštit své vzkazy. Performerka rozvíjí s rekvizitou i bez ní akrobacii na laně, jež je spuštěno mezi písečnou poušť, a její počínání směřuje k metamorfóze. Snad až příliš rychle tím mění žánr představení, proto jsou diváci z její proměny v klauna nesví a reagují chladněji. Proč na sebe vzala tuto podobu, je vůbec otázkou: figura klauna nese tolik různých významových vrstev, že musí být člověk mimořádně silně přesvědčený o tom, že jej v inscenaci opravdu potřebuje! Kvůli tradici? Možná, kdyby celá inscenace už od počátku byla postavena na figuře ženského klauna, byla by dramaturgicky ucelenější a usnadnilo by to i komunikaci s publikem.

Písek se na jevišti mění v obří list papíru, na který je možné napsat vzkaz s klidným výrazem japonského pěstitele bonsají, a také v bludiště, kterým putují diváci spolu s akrobatkou. V každém případě se daří udržet jejich pozornost v napětí a ani dlouhé sekvence umetání písku diváka nenudí.

Na Letní Letné se představil s novinkou plzeňský Žongléros Ansámbl. Navzdory názvu souboru se v projektu Camera Obscura nevěnují manipulaci s předměty, ale akrobacii, ovšem tuto disciplínu soubor ještě neprovozuje tak dlouho, aby mohl zcela sebevědomě stanout po boku našich dalších company a dlouholetých artistů. Camera Obscura má střízlivý vizuál s velkým potenciálem – sjednocené kostýmy, světelné prvky využívající geometrických tvarů, s nimiž by se dalo dobře manipulovat a vytvářet vizuální efekty, kdyby byl jejich potenciál využit jako předmětů. Zůstávají však de facto na úrovni scénografie, což je v tomto případě škoda. Součástí scény je rovněž závěsný kruh, který souží jako vstupní portál do prostoru scény. Ta je obývaná tvory, kteří mají místo hlavy masku připomínající clonu závěrky u fotoaparátu, jež naznačuje jiný způsob vidění světa.

Zápletka by mohla být zajímavá. Do prostoru ohraničeného kruhovým vstupem se k tvorům dostává žena bez masky. Když získá nástroj pro nové vidění a prohlédne si znovu objevený svět, ostatní tvorové jí brání v tom, aby se vrátila zpět ke své přirozenosti a žena si musí svou svobodu znovu získat. Jedním z hlavních motivů je převrácené vidění, které by mohlo přejít do metafory světa viděného perspektivou tarotového viselce. Jsou tu náznaky skrze využití masky, která může být nasazena zepředu i zezadu jako kukla, jakkoli není takové užití masky zcela ojedinělé.

Inscenace však jako by se ve všech prostředcích zastavila napůl cesty. Jednotlivé situace na sebe navazují těžkopádně a často bez výraznější pointy. Hlavní interpretka nevyužívá výraznějších hereckých prostředků, ani v těle, ani v mimice, výrazu, jimiž by zvýraznila a ozřejmila své emoce, nepoznáme tak, zda má prožívat strach, zvědavost, vzrušení… Navíc při využití masek, zvláště když jsou neutrální, a dokonce ani ne antropomorfní, je nutná opět jiná práce s tělem, které v tu chvíli přebírá výraz. To je v kombinaci s akrobacií velmi obtížné, právě tak jako je obtížné zařazování akrobatických triků při použití kostýmu, který výrazně omezuje zorné pole. Jistě, na jednu stranu je to lákavá situace, ale musí se stát tedy výchozím bodem, a nikoli nástrahou, kterou je potřeba překonávat (vyjít z omezení a tomuto omezení na míru vytvořit zcela nový pohybový slovník je jiný inscenační postup než snaha překonat překážku, kterou kostým vytvořil zvolené technice). Snad i proto zůstává pohybová akce utlumená, nevyužívá ani zcela rytmických možností, které nabízí doprovodná hudba, skupinová či párová akrobacie by mohla nabídnout o mnoho více variant, ale opět, těžko, když hlavní výtvarný prostředek zamezuje orientaci a kontaktu s partnery. Není prostor v tak komplikované kombinaci prostředků vypilovat technickou jistotu pohybových prvků, takže divák se reálně obává o zdraví interpretů. Nejzdařilejší je závěr představení s akrobacií v kruhu. Ta sama o sobě nabízí mimořádně estetické pohybové možnosti, vzorce, které lze variovat bez nadsázky donekonečna. Pohyb sice lze měnit dynamicky, ale většinou okouzluje právě plynulostí a přirozenou proměnou poloh v jednolitém časovém kontinuu… I zde by to mohla být cesta, kdyby se stal kruh zcela dominantním nástrojem. Pro inscenaci Camera Obscura by bylo jednoduše ideální, kdyby ji s interprety dokončil režisér a dramaturg, ale dobře víme, že takových, kteří se pouštějí do oblasti nového cirkusu, je jako šafránu. Omezení zorného pole je jinak výborné téma, pokud ho přenesme z fyzické roviny na společenskou a psychologickou, ale záměru zkrátka musejí odpovídat prostředky.

Bratři v tricku Adam Jarchovský a Václav Jelínek uvedli hodinový Kabinet žonglérských kuriozit, ve kterém servírují úvod do dějin a principů žonglování, zabalený do vkusného nonsensu. Ale všechno, o čem vyprávějí a žertují, je ve skutečnosti pravda, humorný nádech celého představení může být někdy až mystifikující. Možná že tihle žongléři pociťovali tak jako mnoho dalších diváků deficit sehraných divadelních dvojic, kterými se český humor jinak vyznačoval drahně let. Místo Plného pytle problémů však překládají divákům Plný klobouk otázek o žonglování. Ale to až ve druhé půli programu. V první části skutečně poodhalí něco z historie svého oboru i z matematických souvislostí. Nejde o mystifikaci, když začnou hovořit o matematikovi a kybernetikovi Claudu Shannonovi, žonglování bylo skutečně koníčkem otce informatiky a teorie přenosu dat. Jeho věhlas doléhá až do sociálních věd – jméno tohoto muže v tandemu s jistým Warrenem Weaverem je totiž nesmazatelně zapsáno v paměti každého, kdo zavadil o studium komunikace, popsali totiž základní, tzv. přenosový model komunikace, který je sice již překonaný, ale odstartoval bohatou historii modelů komunikace a tak jako tak se k němu stále váže celá myšlenková mapa, diskurz, v němž se pohybují ti, kteří jsou přesvědčeni, že větší moc nad informací má ten, kdo ji poskytuje, než ten, komu je adresována. To jen tak na okraj všedního dne.

Bratři nenechají publikum na pochybách ani o tom, že jsou sami skvělými představiteli oboru. Jakkoli doufám, že diváky neméně potěšil jejich humor. Na klasické žonglování s míčky i kužely navázali krátkou show, ve které ukázali, čím vším se vlastně dá manipulovat, nejen házet v doslovném slova smyslu. Jako zábavný úvod do problematiky funguje inscenace skvěle. Bratři v tricku ji postavili na oblíbeném schématu parodované lekce či přednášky, jež má české publikum v mimořádné oblibě. Jistě by ji mohli rozvinout i do podoby pravidelného pořadu, protože vážnou moderovanou debatu je občas záhodno narušit divadelním přístupem. A český divák má rád inteligentní humor, to je jisté.

Vystoupení Bratrů v tricku se konalo v rámci celého žonglérského dne, který bohužel narušil, jinak jistě dlouho očekávaný a vítaný, déšť. Proto se i poslední představení, žonglérská galashow, která by se jinak konala pod širým nebem. Publikum si hodinovou přehlídku hostů z domova i ze zahraničí užilo i stěsnané v českém stanu. Z technického hlediska byla nejzajímavější manipulace s programovanými neonovými světly, zdá se, že je to již běžná praxe v zábavním průmyslu a možná by se tohoto multimediálního výdobytku neměli zříkat ani tvůrci divadelní.

Další odpoledne ještě před hlavními večerními programy korunovala pod širým nebem Běžkařská odyssea opět od Bratrů v tricku, oblíbené outdoorové představení s překvapením pro neznalé diváky. Žonglování s hůlkami a balancování lyží jsou jen třešničkou na parodii jedné z našich oblíbených sportovních činností. I za letního dne dokáží vytvořit půjčovnu lyží a závodiště a nadchnout i nezbytně nutného dobrovolníka, který se může stát zaslouženým vítězem celonárodního závodu. Vypointované je vše včetně hudebních vložek, které nastolí alpskou atmosféru, až po vybavení na biatlon. Při všem pobavení divák téměř zapomíná na to, o jak propracovanou jde vlastně podívanou a kolik fantazie i zručnosti se za ní skrývá.

Ale nový cirkus nemusí patřit jen humoru nebo spektakulárním číslům. Kontroverzní oblast představuje jeho divadelní „odnož“, a celkově se vzmáhající tendence hrát i na poli nového cirkusu o vážných tématech. Ať je to sólo Kláry Hajdinové V kruhu, které se hraje dnes večer a ve kterém zpracovává téma medikace deprese, konec konců i Sandwritten má ambici vážného sdělení, i když by se s ním ještě dalo pracovat k čistší formě.

A také avizovaná koprodukce souboru FysioART, trutnovského UFFa a havajské akrobatky Thuly Moon představovala divadelní představení s přesahem, o nějž ne každý divák vůbec stojí. To je riziko, které podstupují umělci, kteří na zábavní funkci nového cirkusu už vůbec rezignují a rozhodli se jít intelektuálně divadelní cestou. Myslím, že je větší, než jsme ochotni připustit, protože člověk i sám sobě jaksi nerad a spíš šeptem a pokoutně přiznává, že se raději baví než přemýšlí, jako by to bylo něco neřestného. Sólo Thourgh the Truth v podstatě není novocirkusová inscenace. Je to nonverbální divadelní inscenace o novocirkusové umělkyni. To je možná informace, která by měla být pro diváka na prvním místě, i před zdůrazňováním, že Thula je světová umělkyně. Ano, jistě že je, ale nelákáme tu na show, ale na intimní zpověď! O excelentní výkon tady vůbec nejde. Pokud si odmyslíme i samotnou Thulu Moon jako hlavní představitelku, a to že je shodou okolností vynikající akrobatkou specializující se na aerial wheel a kontorsionistiku, pak divadelní pouť na obdobném principu by stejným způsobem mohla fungovat pro tanečnici, herečku, zpěvačku… Inscenace, kterou režíruje Hana Strejčková, je jako návod na zdivadelněné sebepoznání: skrze asociace a symboly, které by byly samozřejmě pro každého individuální, a mohl by s jejich pomocí projít celou cestu hledání, poznání a nalezení rovnováhy v sobě a se sebou. Na diskusi padlo spojení „dohoda divadelního a cirkusového světa“, ale cirkusový svět spíš ustoupil do pozadí před tím divadelním (což je v pořádku, jen říkám, že je potřeba o tom komunikovat jednoznačným způsobem, ale to může být profesní deformace z PR povolání).

Pro akrobatku Thulu jsou symbolickými a asociativními objekty hrací kostky, zrcadla, části dámského oblečení, rtěnky, červené střevíce nebo dětské kolo. Nabízí divákovi také škálu možností, jak se k nim vztáhnout a jak je číst. Dokud neznáme pozadí inscenace a osobní příběh Thuly Moon, můžeme si vložit do díla jakékoli představy, ačkoli některé symboly jsou téměř univerzální a na jejich smyslu se jistě shodně většina diváků. Že kostky bez ohledu na to, zda obdržíme výklad k jejich smyslu, znamenají hru, ale také hazard, nebezpečí závislosti, ale samozřejmě také princip náhody. Řekněme až chaosu. Je to neovladatelný princip, a možná proto nás ke hře tolik láká. Že dětské kolo stěží bude znamenat něco jiného než právě návrat do dětství nebo probuzení vnitřního dítěte. Nebo že červená ve spojení s ženskými střevíci stěží znamená něco jiného než nalezení ženskosti, odvahu, vášeň a sebevědomí.

Thula Moon má ke všem předmětům osobní vztah, který může nebo nemusí divákům ozřejmit, dokonce není nutné, aby tento vztah byl vyjádřitelný slovy, tuším, že někde jde spíše o instinktivní vztáhnutí na základě pocitu. Zajímavé je použití zrcadel, jež jsou nejprve překlopena k zemi, a umělkyně se zprvu snaží využít je spíše jako úkrytu. Možná se v jisté etapě chce, či spíše v minulosti chtěla dívat jen sama na sebe, a odraz přitom před ostatním světem skrýt (plachost se vůbec nevylučuje s dobrým pocitem na jevišti, protože tam často umělec nachází svobodu, anebo se stává jinou verzí sebe sama). V tom odkrývání ji smí publikum doprovodit. Hrací kostky různých velikostí jsou její nejistou jistotou a malou obsesí, další předměty se k ní vrací jako záblesky různých etap života, kde dětství je vzpomínkou na vnitřní svobodu a bezstarostnost. Nakonec dochází inscenace ke dvěma mistrovským číslům, jež mají své načasování ve fázi rozvoje-hledání a v závěru v etapě (možná dočasného) nalezení vyrovnané současnosti, spokojenosti.

Inscenaci provází fragmentární hudební krajina (Martin Konvička), která akcentuje nálady a podbarvuje motivy a komentuje akrobatčiny výlety do dětství i do dospělosti. Chvílemi zní jako hudba k inscenaci pro děti, chvílemi minimalisticky, ale nabírá obrátky v okamžiku, kdy se Thula Moon ocitá ve vzduchu na svém oblíbeném kruhu. Není třeba zdůrazňovat, že performerka se samozřejmostí těží z obou disciplín. Na zemi je její pružné tělo stále podřízeno jevištní akci a nevytváří žádné samoúčelné pohyby na odiv, spíš využívá jeho rozsahu mimochodem. A ve vzduchu pak zdůrazňuje volnost a radost ze samotného pohybu, jíž by právě asi diváci chtěli vidět víc. Je to zvláštní symbióza. Tak jako některým novocirkusovým inscenacím vyloženě nesluší divadelní prostor a rozkvetou jen tady na Letné pod pravým šapitó, tahle by si naopak zasloužila drobnější scénu kukátkového typu, byť s velkou elevací kvůli zrcadlům na podlaze, která by dodala jiný rámec a kontext celému vystoupení, jež je určeno k frontálnímu pohledu a soustředění diváků na detail. Třeba se dočkáme, bylo by škoda kus nereprízovat, zvláště když nyní umělkyně působí nejvíce v Německu.

Z českých souborů letos na Letné chyběl Cirk La Putyka, který hostuje se svými dvěma produkcemi na festivalu Fringe ve Skotsku. Losers Cirque Company letos na programu uvádí inscenace Konkurz a Grandiózní. Na Fringe vystupovali také, ale na závěr festivalu se stihli vrátit. Bylo by ale příjemným návratem k tradici, kdyby některou ze svých příštích premiér opět premiérovali na Letné, měly tu vždy atmosféru, kterou dokáže dodat jen festivalová nálada v pravém šapitó.

Sandwritten
Autorka/performerka: Lenka Švolíková
Dramaturgická spolupráce: Ondřej Holba
Pohybová spolupráce: Stéphanie N’Duhirahe
Hudba: Roman Džačár
Light design: Katarína Morávek Ďuricová
Světla: Martin Příhoda
Kostým: Jana Beránková

Camera Obscura
Námět: Lucie Bartošová
Obsazení: Jiří Misař, Lucie Misařová, Jan Brand, Martina Vaněčková, Hana Kubátová, Stefanie Müllerová
Supervize a pohybová laboratoř: Michaela Stará
Kostýmní design: Lucie Bartošová
Design masek: Martina Vaněčková, Lucie Bartošová
Scénografie: Lucie Bartošová, Veronika Martišková
Technologické zpracování / light design: Tomáš Dufek
Produkce: Jiří Misař
Premiéra: Blik Blik festival březen 2022

Through the Truth
Artistka: Thula Moon
Koncept, režie, výprava: Hana Strejčková, FysioART
Choreografická spolupráce: Alexey Shcherbakov
Hudba: Martin Konvička
Rigging: Tomáš Pintér
Světlo: Ondřej Beier, Jakub Nováček
Zvuk: Radek Ježek
Projekce: Tomáš Strejček
Produkce: UFFO Trutnov
Za finanční podpory: Ministerstvo kultury ČR
Premiéra: 24. 8. 2022, Letní Letná