Nabucco ve Státní opeře: Nuda v muzeu

Nabucco (1842), drama lásky, touhy po moci, drama o pýše a pádu, a především o touze po svobodě a rodné zemi má v kontextu italské opery zcela specifické místo. Je klíčové pro Giuseppe Verdiho i pro Itálii samotnou. Verdimu stíhanému rodinnými tragédiemi pomohla kompozice historického dramatu, pro něž se libretista Temistocle Solera inspiroval dobytím centra Judského království Jeruzaléma babylónským králem Nabukadnezarem roku 587 př. Kristem a odvlečením tisíců Židů jako otroků do tzv. babylónského zajetí, k okamžitému úspěchu. Slavný sbor Židů Va, pensiero, sull´ali dorate se stal hymnou a hnací silou boje za sjednocení Itálie. Podobně jako Italové vnímaly později toto vyjádření touhy po svobodě i generace diváků na celém světě. I další melodie Nabucca jsou dobře známy. Nová inscenace ve Státní opeře přichází poměrně brzy po té předchozí. Národní divadlo, resp. Státní opera uvedla Nabucca naposledy v roce 2018 ještě v Hudebním divadle Karlín, kde po dobu rekonstrukce měla Státní opera své útočiště, tehdy v hudebním nastudování Andrease Sebastiana Weisera a režii proslulého tenoristy José Cury. Jestliže od historie oproštěný Nabucco Weiserův a Curův vzbuzoval pochybnosti, pak Nabucco Jurkevyčův a Pilařův jich navršil bezpočet. Z Verdiho vypjatého dramatu v jejich rukou zbylo velmi málo. A to jak v hudebním nastudování, tak v režijním uchopení děje.

Andrij Jurkevyč se nezabývá plasticitou partitury, allegra diriguje převážně ve velmi rychlých tempech, která vylehčují Verdiho hudbu natolik, že ztrácí svou dramatičnost – téma prokletí zní v předehře přímo optimisticky. Rychlost provedení a s ní spojená okázalá preciznost hry orchestru jako by se stala hlavním smyslem Jurkevyčova hudebního pojetí. Lyrické pasáže se slévaly do málo diferencovaného tvaru bez žádoucích pauz a potřebné agogiky, dynamika postrádala jasnější kontrasty. Celek působí jednotvárně, výrazově nepropracovaně, dílo ztratilo svou hloubku a závažnost. Je však obdivuhodné, jak bravurně se při tomto dirigentově přístupu dokázal orchestr Státní opery zhostit svých partů, jeho výkon byl technicky výborný.

Pěvecké výkony odpovídaly zákonitě úrovni hudebního nastudování, pěvce je třeba jen politovat. Všichni sólisté na hlasy v důsledku tempové nepoddajnosti neúměrně tlačili, žádoucí kultivovanou kantilénu nahradil nezřídka naturalismus, některé z tónů připomínaly dokonce spíše exponovanou mluvu a křik. 

V titulní roli debutoval gruzínský barytonista Nikoloz Lagvilava, který se ve Státní opeře poprvé představil jako Rigoletto, jenž disponuje hrdinným hlasem. Slibný byl jeho vstup na scénu, kdy zaujal i kvalitní výslovností, ale postupně byl přemožen neúprosností hudebního nastudování a ve druhé polovině představení už nahrazoval uvolněný zpěv přeháněním výrazu spojeným s distonací. Ukrajinská sopranistka Oksana Nosatova má pro Abigail všechny hlasové předpoklady: potřebný rozsah, průraznost i pohyblivost. Exponovaný part však tentokráte zpívala poměrně zatěžkaně, dramatické koloratury nevyzněly jasně a lyrické momenty pozbyly podmanivosti. Bulharský basista Ivo Stánčev ztvárnil svým mocným hlasem židovského velekněze Zachariáše, ovšem s nasazením až přílišným – jeho pěvecký projev byl zvukově a místy i intonačně nevyrovnaný. Josef Moravec jako Ismael by mohl při jiném přístupu k roli dobře uplatnit svůj lyricky tenor, nicméně ve snaze o dramatické vyznění sklouzával jeho hlas až k naturalismu. Markéta Cukrová jako Fenena a Jan Hnyk jako velekněz Baalův ukázali při debutech v rolích nosné hlasy, čekající však na detailnější přednesové vypracování. Sólistický ansámbl doplnili další debutanti Věra Kaiserová jako Anna a Vít Šantora jako Abdallo. Sbor Státní opery (sbormistr Alessandro Zuppardo) zněl ve svých četných výstupech plně, zpíval sám o sobě přesně, ovšem vůči orchestru často opožděně. Srozumitelnost textu byla u pěvců i sboru velmi nízká.

Tento Nabucco není první, kterého Tomáš Ondřej Pilař režíroval. Po inscenaci v Divadle J. K. Tyla v Plzni (2018) je to jeho druhé setkání s ním. Vše se děje v muzeu, žádný chrám, žádný palác, žádné zahrady ani žádné vězení (scénografie Petr Vítek). Scéně při předehře dominuje mytologická fantaskní socha asyrské sfingy (lev s lidskou hlavou a křídly symbolizuje vládce a jeho svrchovanost). Pak ji nahrazuje malba Mojžíše, která je zničena při vpádu Babylóňanů, zřejmě jako symbol vyplenění Šalomounova chrámu. Muzejní vitríny odjíždějí, přijíždějí, dveře se otevírají a zavírají, neony na stropě se rozsvěcují. Dva mechanicky se pohybující kustodi v uniformách hotelových pikolíků (podle programu ´Herci´) jako by dění řídili – když kustod ukáže prstem vzhůru, rozsvěcí se neony. Těžko se ubránit vzpomínce na komediální film Noc v muzeu. Do tohoto prostoru se spouští ještě dvě menší místnosti – jedna při Abigailině výstupu ve 2. jednání a druhá při Nabuccově scéně ve vězení.

Těžko definovatelné jsou soudobé, leč nesourodé kostýmy Dany Haklové. Nabucco má pancíř ukrytý pod pláštíkem, Fenena a Abigail jsou oděny ve večerních róbách, Ismael v dlouhém béžovém kabátě. Velekněz Baalův v efektním svrchníku s kožešinovým límcem má elegantní špacírku, Abdallo veselou vojenskou uniformu. Židé jsou oblečeni do šeda, ovšem působí blahobytně, Zachariáš je zcela nevýrazný, s aktovkou v druhé půli opery připomíná obchodního cestujícího. Oslava intronizace Abigail je současná flitrová party, blyštivá až oči přecházejí. Nabuccova nepočetná suita jsou černí ninjové, objevující se na jevišti sporadicky. Po předehře se otevře průhled z dveří muzejního sálu do chodby, jíž se do prostoru vplíží monstrózní ptáci, kteří předvádějí po celé představení pohybově taneční kreace (Balet Opery Národního divadla, choreografie Martin Šinták). Smysl a důvod jejich pobytu na jevišti je nejasný – je to symbolika supa (vycpaný sup je ve vitríně), nebo odkazují ke staroegyptské bohyni Nechbet zobrazované v supí podobě, či to jsou snad staroasyrští orlové? Kdo ví… V každém případě je to Pilařův oblíbený atribut, postavu s obřími křídly nenajdeme snad jen v jeho inscenaci Prodané nevěsty.

Pilař tak jako v celé řadě svých jiných režií i v Nabuccovi místo toho, aby se soustředil na důsledné inscenování díla, inscenuje to, co v opeře vůbec není – domýšlí a přidává děje, používá smyšlené retrospektivy, vrší na sebe nejasné symboly jeden za druhým.

Podobně jako v plzeňské se i v této slovenské verzi snaží vydedukovat a jevištně ztvárnit rodinnou historii Nabuccovu a sesterský vztah Feneny a Abigail. Zde to řeší už inscenováním předehry. V muzeu jsou rodiče se dvěma neposednými holčičkami, jedna je viditelně zlobivější a vůči druhé se vymezuje, natahuje se po vystavené královské koruně, sestru posílá k vitríně s vycpaným supem. Dva kustodi si na konci předehry předají spiklenecky palmovou ratolest. Holčičky se pak objevují samostatně čas od času i během celé produkce. Jsou si podobné, na dálku nelze poznat, zda se jedná o Fenenu nebo Abigail. Brilantní předehra k Nabuccovi hudebně připomíná důležité situace opery, Pilařem dodané dění na jevišti se s ní nutně tříští a zásadním způsobem oslabuje její účinek. Režisér tím hudbu odsouvá jako druhořadou do pozadí.

A do pozadí odsouvá i skutečné drama, které napsal ve svém libretu Temistocle Solera a které geniálně Verdi zhudebnil. Rozhodující akce působí bezvýznamně, režijně ani herecky nejsou uchopeny, natož vypracovány, jsou pouze velmi nezřetelně a jakoby bez zájmu naznačeny. A že v opeře takových dramatických zvratů je! A jde v nich o život.

Okem takřka nepostřehnutelný je důležitý okamžik – Ismaelova záchrana Feneny ze Zachariášových rukou ve finále prvního dějství (Zachariáš ostatně nemá žádnou zbraň), po níž Nabucco nařizuje zničení Šalomounova chrámu. Poklidné je i Nabuccovo zasažení bleskem a jeho zešílení – kustod ukázal prstem k provazišti, odkud se se zpožděním spustil bílý paprsek ve stylu Star Wars. Nabucco ve druhém finále nemá na hlavě korunu, Abigail ji tedy nemůže sebrat, aby se mohla následně se vší pompou prohlásit královnou. Osvobozenému Nabuccovi Abdallo sděluje, že mu přináší meč, ale meč nemá ani jeden z nich. Fenena zpívá svou závěrečnou árii před popravou zcela nezúčastněně, při vstupu Nabucca se socha Baala nezbortí, protože na jevišti není, pouze se v tu chvíli setmí. O hereckém vypracování rolí nemůže být řeč – pěvci jen postávají nebo popocházejí bezvýrazně po jevišti. Sbory stojí v jednom šiku, občas zvedají paže. Výstup zajatých Židů vyznívá matně – strnule stojící sbor nemůže pouhým přezpíváním dát číslu Va pensiero dramaticky jímavý účinek.

Během Zachariášovy modlitby ve 2. dějství se koná Fenenino obrácení na židovskou víru – kustodi nalijí ze džbánů vodu do jedné z vitrín a Fenena do ní hledí, celé to připomíná spíš křesťanský křest než očistnou židovskou lázeň mikve. Tematicky nejasný je také režisérův překlad textu v titulcích, diskutabilní – zejména v ansámblu Immenso Jeovha – je nahrazení jména židovského boha Jehovy křesťany používaným ekvivalentem Hospodin. A především – ačkoliv se vše odehrává téměř 600 let před Kristem a náboženstvím v opeře je judaismus, neváhá T. O. Pilař v rozporu s italským originálem přeložit závěrečný verš sboru zajatých Židů takto: „A přimluv se z nás u Pána, ať nám dá sílu nést dál svůj kříž“. Ani v přeneseném významu se nelze v judaistickém náboženství dovolávat kříže.

Nabucco ve Státní opeře je z hlediska režie přes monstrózní výpravu statickým koncertním provedením. Z hlediska hudebního nastudování, které by nicneříkající režii mohlo a mělo dát dramatičnost a sílu, je jen nedostačujícím slabým odvarem Verdiho hudby. Nabucco byl inspirativní v době svého vzniku a je silou své výpovědi podnětný a sugestivní stále. Dnes snad více než kdy jindy za posledních sedmdesát let je jeho poselství živé, silné, burcující. V děsivě rozbouřených vodách naší současnosti by mohla být inscenace extrémně naléhavým poselstvím, živým historickým odkazem, apelem na současnost a prozíravost nás všech. Takto je však jen mechanicky provedenou partiturou a nudnou podívanou uvízlou v muzeu režisérské bezradnosti.

Giuseppe Verdi: Nabucco
premiéra 15. února 2024, 19:00 hodin
Státní opera, Praha

Dirigent: Andrij Jurkevyč
Režie: Tomáš Ondřej Pilař
Scénografie: Petr Vítek
Kostýmy: Dana Haklová
Choreografie: Martin Šinták
Světelný Design: Daniel Tesař
Sbormistr: Alessandro Zappardo
Dramaturgie: Jitka Slavíková

Účinkující:
Nikoloz Lagvilava – Nabucco
Oksana Nosatova – Abigail
Markéta Cukrová – Fenena
Josef Moravec – Ismael
Ivo Stánčev – velekněz Zachariáš
Jan Hnyk – velekněz Baalův
Veronika Kaiserová – Anna
Vít Šantora – Abdallo