Nasaďme růžové brýle. Nebo ne?

  1. 1
  2. 2
Nostalgické ohlížení za chvilkami dětství a dospívání je prožitek nejen individuální, ale i společný. Za obrazy, kterým čas obrousil hranu a s odstupem se zdají krásnější a čistší, plujeme každý zvlášť, a pokud jsou sdílené, tak i kolektivně, můžeme z nich pak vytvořit prožitek docela nový a současný. Občas se z generačního kolotoče někdo vydělí. To když se člověku jeho individuální zkušenost tolik prolne s jinými generacemi, až se mu zdá, že vzpomíná div ne na cizí životy. Ale tam, kde jsou lidé pevně zakotveni mezi svými, mohou podniknout výlet do minulosti rovnající se tripu s kouzelnou pilulkou. A není potřeba se ani nadopovat chemií, stačí si na chvilku nasadit růžové brýle.
Karel Vaněk: Nostalgiáda – Karel Vaněk, Monika Rebcová, Anka Sedláčková, Olaf Reinecke – Studio Alta Praha 23. března 2018 (zdroj Studio ALTA / foto Michal Hančovský)

Taneční rozjímání nad veselými i vážnými střípky vlastní i sdílené minulosti uspořádal pro diváky choreograf Karel Vaněk projektem Nostalgiáda. Ani on, ani jeho tři souputníci ale neupadají do bezbřehé adorace uplynulého času, to by také bylo až příliš neuvěřitelné a povrchní. V jejich performanci vyplouvají na povrch vzpomínky, dojmy a asociace, kterým nechybí satirický nadhled, kritika a schopnost zasmát se sám sobě. Co víc, je to inscenace, která otevírá téma choreografické tvorby a interpretace pro generaci zralých tanečníků.

Karel Vaněk, Monika Rebcová, Anka Sedláčková (Slovensko) a Olaf Reinecke (Německo) před diváky rozhodí kaleidoskop vzpomínek jako směs sólových i společných výstupů. Každý z interpretů pracuje sám se sebou, s projevem vycházejícím z vlastního těla a z vlastního nitra. Ačkoli nejde o improvizované představení, je nesporné, že na jeho počátku stojí improvizace a svobodné vyjádření každého ze zúčastněných. Každý z tanečníků si libuje v jiné míře abstrakce pohybu, každý prožívá jeho intenzitu a kvalitu zcela jinak. Společně ale ladí jako kvartet různorodých nástrojů, protože jejich společná historie má styčné body, kde všichni doslova zazní v harmonickém souzvuku.

Růžové brýle, které dominují vizuálu představení, se na scéně skutečně objeví hned na začátku. Jen proto, aby je tanečníci vzápětí odložili. Neodkládají ale své zasněné výrazy a potěšení ze znovuobjevených příběhů a reminiscencí, stejně tak jako intenzivní radost z pohybu. Pokud vnímají nějaká vlastní omezení, která se po pár desítkách let na scéně již jistě projevují, pak si takové pocity nechávají pro sebe. V úvodních sólech definují každý svůj způsob sdílení vzpomínek pohybem.

Monika Rebcová tancem, který působí jako meditace, netančí pro divácký obdiv, ale pro vnitřní spojení s vlastním tělem, v plynulosti, oblosti gest a přelévání energie, snivě a jakoby rituálně. Svícení z obou stran jeviště vytváří navíc působivou stínohru na stěnách. Tělo slovenské tanečnice Anky Sedláčkové rezonuje kroky folklorního tance i švihy do prostoru a evidentně měla vždy ráda floor work. Její první výstup i ty další doprovází mluvené slovo. Ale vzpomínky na dětství nejsou tak růžové, jako byly brýle. Karel Vaněk jako tanečník tíhne k izolacím a Olaf Reinecke svým pohybům vtiskává animálnost, vzbuzuje dojem nápodoby zvířecí i rostlinné říše. Mohou to být ovšem jen volné asociace, které v divákovi navozují tichounké zvuky ptačího zpěvu nebo tekoucí vody. Každý ze sebe vydává bez nadsázky to nejlepší.

Inscenace byla reprízovaná tři večery po sobě. Je otázkou, kdy se znovu čtveřice tanečníků ze tří různých zemí sejde k dalším představením. I tak nemusíme divákům prozradit úplně všechno, ačkoli některé části zůstanou v paměti hodně dlouho. Je to třeba sólo Moniky Rebcové zády k publiku, ve kterém se zdánlivě nic neděje, jen odhalí záda a rukama se dotýká vlastní kůže. Na poměry současného tance odhaluje velmi málo, a přece i velmi mnoho, je to jako gesto otevřenosti, které říká, že není čas nic skrývat, ale podělit se. Každý z tanečníků se otevírá, někdo více slovem, někdo pohybem, ale všichni nabízejí kousek ze sebe. Humorně působí společné twistování, sekvence, ve které Karel Vaněk zpívá populární dětskou sovětskou píseň o slunci (starší ročníky v publiku nadšeně přizvukují, výlet do minulosti se zjevně líbí), nebo jeho „psí“ sólo na počest hrdinné Lajky a jejího následovníka Jurije. Děs a hrůza padnou na diváky z rudé záře, která zahalí scénu téměř jako mrak a v jejím středu Monika Rebcová, její němě křičící ústa a útočně napřažené paže. Asi je každému jasné, na který rok právě tanečníci vzpomínají.

A také se mi chce zvolat: konečně taneční inscenace, která má konec! Jasně rozpoznatelný konec, a ne minutový blackout, při kterém se rozpačití diváci teprve rozhodují, zda mají čekat na pokračování, nebo už tleskat. Lehkost se v Nostalgiádě pojí s překvapením, představení uplyne jako lusknutím prstu (což zjevně souvisí s tím, že má dramaturga – to je luxus, který by prospěl mnoha pohybovým projektům). Scéna je sice až na čtyři křesla prázdná a prosta rekvizit, ale tanečníci mají ušité původní kostýmy: jemné pastelové barvy, střih volný pro taneční pohyb a pro zdůraznění vzájemné spřízněnosti jen detail z několika ozdobných knoflíčků, jednoduchost a strohost podtrhující lehkost samotného vystoupení. Inscenace autorským kostýmem okamžitě získá. Samozřejmě ne každá produkce si může dovolit originální výpravu, ale nedělejme z nouze ctnost.

Není taktní ptát se cizích tanečníků na datum narození. Naši interpreti mají za sebou podle všeho přibližně čtyřicet let aktivní kariéry a společnou inscenací otevírají nejen téma nostalgického ohlížení a idealizování minulosti, které je dnes velmi aktuální s ohledem na politickou situaci, ale také připomínají, že jsou tvůrčí generací, která má stále své místo i na jevišti. Současný tanec je nástroj, který zbořil už mnoho tabu a omezení, a i v tomto bodě si vede velmi dobře a může být pro mnoho lidí inspirací. Je třeba hledat rozumnou cestu mezi popíráním stárnutí na straně jedné a rezignací na život na straně druhé. Většina omezení klíčí a roste jen ve vlastní hlavě, a dokud člověk sám sebe nepřesvědčí o tom, že něco nemůže (nebo dokonce že něco „už“ nesmí), jsou jeho schopnosti obdivuhodné.

Reklama
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Karel Vaněk: Nostalgiáda (Studio Alta Praha 2018)

[Celkem: 2    Průměr: 5/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na