Nataša Novotná: Audiovize je šance dostat se k úplně novému divákovi
Film New Normal pro vás není prvním setkáním s audiovizí, co vy a žánr dance for camera?
V průběhu kariéry se člověk, ať chce nebo nechce, s natáčením setkává. Ve Švédsku jsme zrovna měli bezvadnou partu, se kterou jsme zkoušeli točit taneční věci. Nicméně, zásadní natáčení, hlubší seznámení s tímto žánrem, a to i ve smyslu vlastní schopnosti vstřebávat určité informace, bylo setkání s norským týmem – choreografem Jo Strǿmgrenem a panem režisérem Stein-Rogerem Bullem. V Praze jsme natáčeli film Closed. Tohle setkání mě hodně poučilo, inspirovalo a ujistilo o přístupu k fungující spolupráci mezi choreografem a režisérem. Pro choreografa je uvažování o postavení scén pro film jiné než na jevišti. Dá se využít docela jiných zkratek, ukázat věci ve větších detailech… Postava režiséra pak vnáší cenný a osvěžující vklad svého úhlu pohledu na věc… Má kariéra je dost silně spjata s panem Kyliánem, který kolem tanečního filmu úspěšně bádá už hodně dlouho. Nemohu nevnímat jeho dílo, uvažovat jakým způsobem to dělá, co funguje, co ne. Je to nekončící škola?
Jak charakterizujete žánr dance for camera sama pro sebe?
Meze žánru jistě vyřeší nebo i vymezí teoretici umění. Za mě je každý tvůrce svobodný se vyjádřit, limitován odkazem své profese a snad i toho, co už někde jednou vytvořeno bylo. Dance for camera charakterizuje už název samotný. Osobně si jej překládám tak, že už při plánování díla je potřeba počítat s čočkou kamery jako s okem filmového diváka a taky s čočkou kamery jako dalším interpretem díla. Hezkým způsobem natočené taneční představení bych dance for camera nenazvala. Na druhou stranu, určitě lze mít hotové taneční dílo a upravit ho speciálně pro kameru…
Existoval před natáčením New Normal scénář?
Je to výjimečné setkání také v tom, že jsme začínali úplně od nuly a úplně od nuly jsme měli tři měsíce na to film natočit. Radim Vizváry mě pozval s tím, že by bylo fajn udělat nějakou ne těžkou, ne covidovou kreaci pro kameru, využít budovu Nové scény a samozřejmě soubor Laterny magiky. V úplném začátku jsem se opírala o historii Nové scény především jako budovy, brutalistní architektura byl způsob, jak jít do věci pohybově. Repetice a minimalismus a z toho vystupující originální plochy. Jakub vnesl myšlenku a především rozměr stavu New Normal. Tu jsme dále rozvíjeli a aplikovali napříč našimi scénami.
Jak funguje vaše spolupráce s režisérem Jakubem Jahnem?
S Jakubem jsme v minulosti natáčeli krátký taneční snímek Hamletophelia a bylo to moc fajn setkání. Od té doby jsem jej vnímala především pro jeho krásné snímky ze světa módy a oděvního designu. Je svým způsobem velmi poetický, což jsem já taky. V tom jsem pro nás viděla dobrou naději pro spojení sil. Od začátku jsme se snažili pečlivě si naslouchat a vnímat představy toho druhého. Nejprve jsem s tanečníky hledala a tvořila materiál svým způsobem relevantní k povaze jednotlivých prostorů budovy Nové scény. Následně jsme z nich stavěli kostru scénáře a současně jednotlivé scény dramaturgicky ladili ve smyslu toho, co chceme, aby nám z nich vycházelo. Fakt, že byl Jakub přítomen většině zkoušek v prostoru, nám umožnil věci okamžitě diskutovat a vzájemně pochopit jak sebe, tak i technikality našich oborů, tedy režie a choreografie. Vzájemné naslouchání je naším oblíbeným pracovním nástrojem, přestože občas létají jiskry. A ty ke společné kreaci určitě také patří.
Má New Normal příběh?
Záleží na tom, co vnímáte jako příběh?! V abstraktní rovině ano. Promítáme do děje svou až naivně utopistickou vizi Nového Normálu. Chtěli jsme zůstat pozitivní a s nadějí pro lidskost, už pro tu dobu, ve které film vzniká. Diváka snad spolu s Múzou provedeme momentem, kdy nejprve vnímá společnost docela mechanizovanou, otupenou, načež ji obyčejný, láskyplný dotek probouzí ke společnému vnímání toku energie, tvořící jeden organismus. Finálně nás vzájemné pochopení společného životního “boje” přivádí do nového světa… ve kterém volíme jít za světlem.
Soubor Laterny magiky znáte jako pedagog, poprvé jste s ním pracovala z pozice tvůrce?
Bylo bezvadné se poznat více. Trávit se souborem tréninkovou plochu je ještě něco jiného, než s nimi tvořit formy pohybu, které mám v představách. Kvalita pohybové plochy je pro mě důležitá, nerada dělám něco, co už jsem někde viděla. S Laternou jsem více méně věděla, do čeho jdu. Věděla jsem, že nemohu hned očekávat virtuózní výkony, ne od všech, takže jsem s tím počítala. Přišlo mi právě zde vhod uvažovat pro formát dance for camera, kdy si záběr nastavíte a vyberete ten nejlepší.
Laterna magika je v rámci propojení divadla a audiovize fenomén, znamená to něco pro vaši aktuální práci na filmu?
Samozřejmě jsme prošli fází, kdy jsme cítili použití projekce nebo alespoň reference k ní jako zásadní. Pak, a vlastně na samotný popud “laterňáků”, jsme toto omezení nechali stranou. Také proto, že Laterna magika vlastně chce najít novou tvář… Laterna magika sice byla první multimediální divadlo na světě, ale bylo to v 70. letech, je to půl století. Od té doby rezonuje spíše na výkonu z těchto let. Náš projekt bude snad velmi vizuální a taneční, to byla dvě základní kritéria, kterými respektujeme dosavadní práci Laterny magiky. Vzhledem ke zmíněnému času pro dokončení projektu jsme se drželi při zemi a v jednoduchosti, protože za tři měsíce se nedá zprodukovat zázrak. Laterna for Camera do budoucna, věřím, přinese další skvělé nápady a modernizace.
Je jmenování Radima Vizváryho uměleckým šéfem cestou k nalezení nové tváře Laterny magiky?
Chce se mi tomu věřit, jsem raději optimista. Bylo by bezvadné, kdyby se už konečně se souborem jednalo seriózně a mohl hledat nové směřování za nezbytné podpory svého vedení. Radim je v každém případě velmi talentovaný tvůrce, jeho nové představení pro soubor Laterny magiky Zázrak je nádherné, moc povedené. Tak pokud má být tohle budoucnost Laterny, za mě proč ne.
Co pro Vás audiovize přináší do pohybového umění nového?
Za mě je to otázka několika rovin. Je to šance dostat se k úplně novému divákovi. Ten má ovšem ze současné filmové produkce úplně jinak vytrénované oko. Proto už nestačí nasnímat představení statickou kamerou a pustit jej v TV. Pokud nejste doslova skalní fanda divadla, pak je to ohromná nuda sledovat celé. Vylepšení způsobu snímání divadla obecně, věřím, přináší ovoce na všech stranách. Je to zároveň velká příležitost učit diváka rozpoznat kvalitu choreografie a zároveň její interpretace. Co je dobré a co ne, rozpozná divák jedině tak, že těch věcí uvidí více pro srovnání.
Může tedy taneční film přilákat do divadla úplně nové diváky?
Určitě. Já věřím, že spousta lidí, kteří třeba někde zhlédli Pinu (3D film choreografií Piny Bausch z roku 2011, pozn. redakce), tak se šli potom podívat na taneční představení. Osloví-li vás v televizi něco, s čím byste se normálně sami asi nesetkali, a díky tomu se rozhodnete prozkoumat to blíž, to funguje, věřím, v každém případě stejně.
Co by měl současný tanec udělat pro to, aby se víc otevřel běžnému divákovi?
Být upřímný ke svému obsahu a neignorovat svou formu?! Uvažovat nad tím, co tím chceme říct, jak to chceme říct a proč to vůbec říkat. A jestli už to před vámi neřekl někdo jiný a lépe. To je takové moudro, které přebírám od svého mistra Kyliána a pokud bychom se tím všichni řídili … kdo ví, možná bychom se přestali motat v kruhu hledání diváků?! Často vidíme špatně zatančené blbosti, které nikoho moc nenadchnou. Naopak ti upřímně hledající, zdá se, dlouhodobě problém s diváky nemají. Je skvělé, že dnes máme už celkem přehled o vývoji tance, událo se a dále děje spousta pohybových zážitků, už jsme také dosti experimentovali a známe odpovědi… Nejdůležitější je nepřestat tančit!
Soubory v ČR jsou čím dál méně obsazeny českými tanečníky, přitom školy jich absolvuje dost, je potřeba změnit způsob, jakým tanečníky vzděláváme?
To je složitější a širší téma. Máme-li si ale upřímně odpovědět, a protože víme, že soubory si vyberou ty nejlepší, zřejmě naše školství nedosahuje takových kvalit. Je to svým způsobem pochopitelné, jelikož stát, jako zřizovatel vzdělávacích institucí, svou složitou a nepřehlednou byrokracií dlouhodobě zdržoval učitele od práce, a navíc je za tuto docela zodpovědnou práci neuměl pořádně zaplatit. To nemohlo být v čase nijak motivující. Naštěstí se to alespoň pomalu mění. Zvážit je potřeba snad i to, že nějaké procento šikovných českých tanečníků vychází a odejde do zahraničí. Budeme-li jim umět nabídnout stejně dobrý repertoár a platově to, co mají za hranicemi, tak i počet Čechů v domácích souborech se zlepší.
V roce 2017 jste založila Kyliánův nadační fond, chtěla jste zkusit vybudovat kulturní organizaci fungující převážně na základě financování ze soukromých zdrojů, nezávislou na státních institucích. Povedlo se to?
Ano, zatím se to daří, nečerpám žádné státní dotace a ani se k tomu nechystám, jelikož jsem v určitou dobu ztratila důvěru v kompetenci pracovníků většiny státních kulturních úřadů a prozatím nemám důvod se zajímat, zda se to změnilo. Respektive, teď by měly přijít dva větší projekty fondu. Budu se všemi silami snažit umět je financovat z privátních zdrojů. Uvidíme.
Jaké dva projekty to jsou?
Pan Kylián píše vtipné a poučné texty, přesahové, nejen pro tanečníky. Rádi bychom je vydali jako publikaci. A druhá věc, umístit do veřejného prostoru kinetickou sochu od japonského sochaře Susumu Shingu. Jeho objekty se ve větru nádherně hýbou, tančí. Tedy takové memento, které nám připomíná nekonečnost pohybu a vlastně jako memoriál našemu slavnému českému choreografovi.
A co projekty nadačního fondu zaměřené na studenty?
Před covidem jsme s konzervatořemi uzavřeli spolupráci na čtyřletém pilotním projektu Kylián workshop ČR. Po půl roce jsme bohužel museli na rok přerušit. Věřím, že navážeme, jakmile to situace umožní.
Pod Kyliánův nadační fond spadá také videotéka, je v plánu digitalizace a možnost online přístupu?
Archiv, který je součástí knihovny HAMU, je digitalizovaný a nadále digitalizován, nicméně v rámci copyrights je zatím velmi složité umožnit online přístup. S Elvírou Němečkovou, která archiv dlouhodobě řídí a spravuje, uvažujeme, jak studenty nejlépe motivovat přijít se podívat na taneční videa na místě. Jsou tam skvělé materiály, choreografie, jejich verze… inspirativní.
Jaký bude nový normál podle vás?
Racionální uvažování ve mně si představuje, že zřejmě budeme postupně pokračovat směrem k umělé inteligenci jako k dalšímu civilizačnímu stupni a že jako lidstvo už tady úplně nepotřebujeme být?! Ale žádné strachy, to bude trvat ještě určitě dlouhou dobu a nedá se proti tomu vůbec nic dělat 🙂
A než tohle přijde, tak co máte aktuálně před sebou?
Brzy snad otevřeme zase studia a budu se moct vrátit ke své Gaga komunitě v ČR. (Gaga – pohybový jazyk, který vyvinul choreograf Ohad Naharin, pozn. red.) Během června pak workshop v Německu, a hlavně dlouho očekávané natáčení dalšího tanečního filmu s výše zmíněným norským týmem. Dlouhodobě spolupracuji také s ostravským baletím souborem, kde mám své milé závazky. Na podzim budeme premiérovat Mahlerovy vzpomínky, kde asistuji. Snad nám zákazy kvůli covidu nebudou už příliš narušovat plány. Držím nám všem u tance palce.
Nataša Novotná je česká tanečnice, choreografka, lektorka. Dětství prožila na Moravě v obci Dobroslavice. Absolvovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Byla angažována v nizozemských souborech Nederlands Dans Theater vedených Jiřím Kyliánem a ve švédském Göteborgs Operan Ballet. Přečtěte si více…
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
