Návraty na místo činu

Ja vratil sem. Zrovna tahle věta nezní úplně správně, ale vězte, že Douglas Bostock přesto jinak rozumí i hovoří česky dobře. Na to, že je Brit a že žije po odchodu z Karlových Varů už dvě desetiletí ve Švýcarsku, dokonce velmi dobře.

Vrátil se teď na skok do Pardubic, kde byl svého času u komorní filharmonie hlavním hostujícím dirigentem. Dirigoval v uplynulém týdnu abonentní program a byl nadšen, že je v prostředí, které znal. Češtinu používal na besedě s posluchači ochotně, dychtivě a srozumitelně. Přivezl ke svému hostování partituru Anglické symfonie Huberta Parryho – a když autora publiku přibližoval, hovořil o Anglii a její hudbě s humornou nadsázkou zhruba takto: Parry je u nás hodně známý skladatel, ale jeho tvorba už tak známá není. Máme dost skladatelů, ale nedaří se je tak dobře exportovat. Ostatně, mezi Británií a Evropskou unií se rozkládá vodní plocha…

Jako propagátora anglické hudby Douglase Bostocka vlastně tak moc neznáme. Máme ho v paměti především jako příznivce a znalce české hudební tvorby. Tyto sklony projevoval už v osmdesátých letech, kdy vedl celkový hudební provoz, včetně orchestru Jihozápadoněmecké filharmonie a hudební školy, v Kostnici na břehu Bodamského jezera. Právě tam jako mladý zakotvil.

Zabydlel se nedaleko, na ostrově Reichenau, který je zapsán na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Od osmého století tam byl benediktýnský klášter, jsou tu románské kostely a krásná zahrada. Zajímavý kout. Blízko je to jak do Kostnice, tak i do Švýcarska, kde je teď Douglas Bostock už osmnáct let šéfdirigentem orchestru kantonu Aargau. U nás plnil úlohu zahraničního znalce české hudby, v německy hovořícím prostředí se o jeho znalostech české hudby ví, ale také se tam připomíná, že byl a je exponentem hudby Carla Nielsena.

K české hudbě se dostal snadno a logicky. Kostnice jako místo posledních měsíců života Jana Husa měla vazbu s městem Tábor. Ale afinitu k tvorbě Bohuslava Martinů si Douglas Bostock musel přivézt z Británie. Na břehu Bodensee pořádal už v osmdesátých letech a znovu roku 1990 festival české hudby, zaštítěný skladatelovým jménem. Není divu, že pak až do roku 1998 byl šéfdirigentem Karlovarského symfonického orchestru. Agilní a energický – a takový je dodnes, kdy už mu je přes šedesát. V paměti zůstávají z poloviny devadesátých let jeho západočeské kreace – mezi jinými koncert ke stému výročí kontinentální premiéry Dvořákovy Novosvětské symfonie, která se uskutečnila (po uvedení v New Yorku a Londýně) v Poštovním dvoře v Karlových Varech, i koncert ke sto šedesáti letům tamního orchestru. A pak například i pražská premiéra oratoria Baltazarova hostina od Williama Waltona… Douglas Bostock vždy dirigoval charakteristicky vzrušeným, vysoce angažovaným způsobem. Bylo tehdy zřejmé, že na tělese a s tělesem postupně pracuje k lepšímu. A tak jeho hostování v Pardubicích bylo milou vzpomínkou na časy před dvaceti lety.

Není mnoho zahraničních dirigentů, kteří hovoří česky. S entuziasmem sobě vlastním se o to vždy při svých návratech pokouší John Fiore, známý v Praze zejména díky svým mimořádným wagnerovským kreacím.

V osmdesátých letech byl v Metropolitní opeře u tehdejšího uvedení Janáčkovy Jenůfy, později řídil tamní první představení Dvořákovy Rusalky s Gabrielou Beňačkovou v titulní roli. A už tehdy ho samozřejmě čeština zaujala. V Praze dirigoval první provedení kompletního Wagnerova Prstenu Nibelungova, koprodukci s Deutsche Oper am Rhein z Düsseldorfu-Duisburgu, kde tehdy působil. O desetiletí později zde uvedl a natočil kompletní Fibichův Pád Arkuna.

Rád bych budoval trvalý kontakt s českou hudbou a Českou republikou a chtěl bych se stát vyslancem české hudby ve světě, tak jako jím je dirigent Sir Charles Mackerras, prohlásil v Praze roku 2005.

Setkání v roce 2013 v Oslo, kde byl zrovna šéfdirigentem v Opeře, mi připomnělo Fioreho osud: Američan, který se postupně zamiloval do němčiny, pak do češtiny – a teď do norštiny. Nevylučoval tehdy, že se tam pokusí prosadit do repertoáru nejen svého oblíbeného Wagnera, ale také nějakou českou operu. I v Oslo vesele střídal anglická a česká slova. O dva roky později tam hráli Káťu Kabanovou…

Byl jsem tehdy trapně tenký. To je proslulá věta Charlese Mackerrase, pronesená před lety při přebírání čestného doktorátu na pražské AMU. Charakterizoval se tak s odkazem na dobu, kdy soukromě studoval u Václava Talicha, tedy na poválečné roky. Po Únoru 1948 chodíval za Talichem do jeho vily za Berounem. Talichovi vděčil za mnohé podněty. A Čechům obecně byl podle svých slov vděčný, že mu dali první příležitosti dirigovat v mezinárodní situaci. Vracel se nesčetněkrát.

V českých zemích známe Charlese Mackerrase především jako propagátora české hudby. Ale ono to není zdaleka přesné… Když v roce 2010 rekapituloval svůj život, připustil, že věnoval hodně úsilí také Händelovi nebo Mozartovi. Ale nebylo třeba podle jeho slov nikomu vysvětlovat, že jsou to velcí skladatelé. Bylo ovšem třeba zdůrazňovat, že velkým skladatelem byl i Janáček! A to bylo to, co také dělal. Pokud jsem v životě něčeho dosáhl, pak to byla propagace Janáčka, prohlásil tehdy a dodal, že tedy vlastně není škoda, když o něm v Čechách máme zmíněný obrázek.

Do Prahy přišel v roce 1947, měl stipendium od Britské rady. Hned první týden viděl v Národním divadle Káťu Kabanovou. Do konce života vzpomínal jako na neuvěřitelný zážitek na nádherné hluboké mollové akordy předehry, které zněly z orchestřiště… Změnilo to celý jeho život. A kdy začal s češtinou? Už když se chytal na stipendium. Se svou budoucí ženou chodili do školy, kde se učilo jen konverzací, bez gramatiky. Němčina nebyla v Praze po válce moc populární, jak tušil, tak se učil česky… Udržel si znalosti trvale. A přídechy na počátečních „p“ a „t“ i jeho anglicky neostré „r“ činily jeho češtinu roztomilou.

Česky trochu hovoří také muzikolog Graham Melville-Mason.

Muž, víc než dvě desetiletí patřící nerozlučně k festivalu Pražské jaro, jehož se stal od roku 1990 poradcem a na jehož koncertech ho bylo možné donedávna každý rok potkávat. Letos tento vědec, publicista a organizátor hudebního života slaví pětaosmdesátiny. Po léta vedl Britskou Dvořákovu společnost pro českou a slovenskou hudbu, aby se pak stal jejím patronem a zůstal v ní i nadále činný. Do jejích řad patřil i dirigent Charles Mackerras. Ale Grahama znají rovněž pořadatelé koncertů a interpreti. Bylo v posledních desetiletích asi málo případů hostování českých sólistů, komorních souborů a dirigentů na britských ostrovech, kdy by právě on nenápadně nestál v pozadí.

Vše začalo už v šedesátých letech, kdy působil při mezinárodním hudebním festivalu v Edinburku a zažil tamní první hostování československých umělců. Zájem o českou hudební kulturu pokračoval a rozšiřoval se i v době, kdy byl zaměstnán v Londýně v BBC. Klíčové bylo stipendium, jež dostal od Churchillova fondu v roce 1975 k uskutečnění studijních cest. Od prvních okamžiků, kdy se dostal za železnou oponu, to byly především české a slovenské podněty, které ho plně zaujaly. Naplno se pak hlavní náplní jeho profesního i osobního života stala česká hudba po roce 1989, v penzi. Věnoval se tvorbě českých klasiků i hlavních soudobých tvůrců, s českými hudebníky navázal četná přátelství. A jak to bylo s češtinou? V Londýně měl za souseda Karla Janovického, exilového skladatele a novináře, který po léta vedl československou sekci BBC World Service. A jazykové znalosti si Graham prohluboval při společných procházkách, když Karel venčil psa.