Nepochopitelná a neinscenovatelná Liška Bystrouška

Viděl jsem operu Příhody lišky Bystroušky minimálně v deseti inscenacích, ale nikdy jsem se nemohl zbavit pocitu, že to není to pravé. Hudba, zpěv i balet byly skvostné, nicméně děj i inscenace samé byly plné rozporností. Buď vylézalo z každého koutku nepřeberné množství zvířátek nebo se inscenátoři snažili všelijak a většinou nelogicky zkroutit děj tak, aby byl koukatelný a vnímatelný, pochopitelně nejlépe pro děti. Pokud se člověk pod dojmem všeho, co je v opeře zjeveno či též ukryto, snaží tento opus pojmenovat či podřadit do nějakého žánru snad proto, aby si vytvořil jakousi mnemotechnickou výkladovou pomůcku, setká se s nezdarem. Podtrhuji v této souvislosti, že v případě Lišky Bystroušky šlo o sedmou operu Leoše Janáčka, složenou časově těsně po Kátě Kabanové, nejde tedy o žádný mladický pokus. Koneckonců Janáčkovi bylo v době kompozice tohoto titulu 68 (!) let.

Opéra national de Paris

Národní divadlo Praha (1925, E.Burian-Revírník)

Národní divadlo Praha (1978)

I Janáček se dozvěděl o sérii článků s ilustracemi náhodně a sice od své hospodyně Marie Stejskalové, která se při četbě seriálu smála tak hlasitě, že na něj upozornila i Janáčka se slovy: „Milostpáne, oni přece tak dobře znají, co si zvířátka povídají, pořád ty hlasy ptáků zapisujou… Z toho by byla panečku opera.“ Ano, tedy hospodyně Stejskalová stojí za zrodem této opery! Ohledně chorobného zvyku Janáčka zapisovat si jakýkoli okolní zvuk do not (takzvaná nápěvková metoda) měla pochopitelně pravdu. Málokdo ví, že obsese Janáčka ohledně těchto zápisů šla až tak daleko, že si do not zapsal i poslední slova své umírající dcery, dochoval se i jeho tónový zápis vrzajících dveří.

Národní divadlo Praha (1995)

Janáček pro předlohu zaplál a okamžitě se snažil v novinové redakci osobně kontaktovat Těsnohlídka (ten byl o 28 let mladší než Janáček), který tam však zrovna v době Janáčkovy návštěvy nebyl přítomen, a když mu kolegové řekli, že ho sháněl mistr Janáček, považoval to za vydařený vtip a nepokusil se sám s Janáčkem spojit, což on očekával. K setkání však poté s určitým zpožděním skutečně došlo.

Národní divadlo Praha (2002)

Není účelem této úvahy rozebírat detailně Těsnohlídkovu předlohu, není však zároveň možné nezmínit několik důležitých detailů. Jak již bylo naznačeno, Těsnohlídek nenechal zemřít lišku Bystroušku střelou Haraštovou, jak to učinil Janáček (motiv této změny není znám), jeho série příhod o ní končí happy endem. Těsnohlídek částečně používal v dialozích a monolozích postav, pochopitelně včetně zvířat, směsici příbrněnského, bílovického, hanáckého a bůhví jakého ještě dialektu (děj se odehrává v Adamovských lesích u Brna), ve kterém se však pohyboval spoře, neboť nebyl rodinný Moravák a narodil se v Čáslavi. V díle tak vznikl jeho svébytný, dalo by se říci umělý dialekt, který je však částečně skoro nesrozumitelný. Tak kupříkladu Revírník ve 3.jednání zpívá:

„A včil člověk je rád, když někde si přičapí a nechce se mu ani hni.“

V některých částech však Těsnohlídek a po něm i Janáček kupodivu používá naprosto spisovnou češtinu, a to i u postav, které již mluvily oním dialektem. Bystrouška tak ve 2.jednání zpívá:

„ Co je na mne tak krásného? Trochu jsem přece k světu! Ty divné a čarokrásné myšlenky.“

Těsnohlídek také nepoužil ve svém díle zvláštní „dublování“ lidských a zvířecích postav, tak jako Janáček v opeře, kde stejná osoba hraje a zpívá Rechtora i Komára či Faráře a Jezevce.

Národní divadlo Brno

Zdá se, že Janáček se při kompozici opery s Těsnohlídkovou předlohou, kterou pokládal kupodivu za „dívčí román“, příliš nepáral. Z dvaceti tří kapitol si vybral kapitol deset, ty upravil a pokrátil, někde mluvené slovo převzal (a to velice často), někde je doplnil. Logiky příběhu příliš nedbal. To dokresluje hned začátek opery, kdy brzy potom, co Revírník vstoupí jako první postava na scénu, po krátkém monologu usne a následuje baletní intermezzo s tančícím komárem a dalšími zvířecími obyvateli lesa. Těsnohlídkův začátek je daleko prozaičtější a logičtější. Revírník se namaže v hospodě se svými kumpány Rechtorem a Farářem, k ránu se vrací domů, ale nedojde a usne v lese. Komár je ovanut jeho alkoholickým dechem, když ho chce štípnout do nosu, sám se také přiopije, pak vrávorá po lese a dělá samé nepřístojnosti (Janáček se však v následujících scénách opery pijáckých scén nijak nezříká!). Janáček v libretu někde dokonce přebírá text Těsnohlídka, který něco popisuje a vkládá ho do úst postavám jako monolog či dialog. Brněnský mistr tak prostě přistoupil k předloze bez intelektuální zátěže, veden jsa svým pověstným pudem, který si dokázal nevšímat jakýchkoli zákonitostí.

Cape Town Opera

Vznikla tak opera rozporná a neuchopitelná, jak již předesláno, snad jediná Janáčkova opera impresionistická, míní někteří odborníci. Opera, ve které jde tak trochu všechno proti sobě. Zpívající lidé i zvířata, lidé jsou obrazy zvířat či obráceně, děj dramatický a také ne (baletní hudba) i plný chtěné či nechtěné komičnosti s plným využitím Janáčkovy nápěvkové metody též u zvířecích „postav“ (viz sbor slepic), nesrozumitelných dialogů i monologů, to vše doplněné rozsáhlými baletními čísly, a v závěru ještě i o totální zmatení času (proslulý Revírníkův závěrečný výstup), kdy navíc nevíme, zdali Revírník umírá či se jaksi rozplyne ve věčném koloběhu přírody. Možná to bylo vše také způsobeno Janáčkovým chvatem při kompozici opery, první jednání složil kupříkladu za jeden měsíc a pár dnů (!). Nicméně Janáčkova geniální hudba tomuto nesourodému textovému celku zcela kraluje. Opera má premiéru 6.11.1924 v Brně, záhy na to v Národním divadle v Praze, a pak se vydává na svou úspěšnou pouť světem (kupříkladu v roce 1954 je inscenována v Berlíně v Komické opeře slavným režisérem Walterem Felsensteinem pod taktovkou Václava Neumanna a dozná 218 repríz!). Možná jí k této pouti dopomohl velice volný překlad libreta do němčiny od Janáčkova přítele Maxe Broda, který přeci jen určité slovesné výčnělky obrousil a změnil i trochu děj.

Grange Park Opera Hampshire

Na závěr této stati není možné neodcitovat část kritiky opery od Zdeňka Nejedlého, uveřejněné dne 21.5.1925 v Rudém právu:
„…Jest to zkrátka vše jen hra na přírodu, ale ne příroda. V Bystroušce však je to tak primitivně uděláno, že nás to nezaujme ani jako hra. K tomu ani scény, ani dialog tu nejsou nijak vtipné neb humorné, jako vůbec Janáček není umělec humoru, což jest ostatně přirozeno, neboť humor jest produkt právě vysoké kultury. Zde lidé, mají-li být veselí, se napřed opijou, což je ovšem laciný prostředek, a zvířata se chovají a mluví jako odpadky lidské společnosti, což je ještě lacinější. Nesmíme vůbec zapomenout, že Janáček není a nemůže být to, čemu v umění říkáme tvůrce. Na to je Janáček právě příliš primitivem.“

Opera San Francisco

Autor je ředitelem DILIA – Divadelní, literární, audiovizuální agentury