Nezapomenutá Nina Jirsíková

  1. 1
  2. 2
„Vzpomínáme-li na lidi, kteří již nejsou mezi námi, nevynořuje se nám podoba u všech stejně. Někteří jako by odcházeli rychleji, jejich podoba bledne jako na těch stařičkých fotografiích, kde pozvolna mizí obrysy. Hle, kde byl kdysi obrázek rozesmátých výletníků někde v přírodě, je jen pár světle hnědých skvrn a dědečkova ruka se sklenicí piva a maminčiny šněrovací botky. Jiní ale, by doba, kdy nás opustili, byla sebe delší v naší paměti, neblednou. Naopak někdy nám před vnitřním zrakem vyvstanou intenzivněji a jaksi hmatatelněji, než když byli ještě skutečností. A není to vždy třeba měřit mírou lásky nebo zájmu, který nás kdysi k nim vázal,“ napsala úvodem ve svých Vzpomínkách tanečnice Nina Jirsíková. Jak výmluvná pasáž o záhadách obestírajících fungování lidské paměti z pera pamětnice, od jejíhož narození právě uplynulo výročí sto deset let.
Nina Jirsíková (Salome) v revui Garçonky, Kabaret Lucerna, 1928 (zdroj Národní muzeum, eSbírky online)

Tanečnice, choreografka, kostýmní výtvarnice, libretistka, kreslířka a pedagožka Nina Jirsíková se narodila 6. února 1910 v Praze na Smíchově jako druhorozená dcera. Matka Karla byla neteří skladatele Františka Škroupa a než se provdala, byla učitelkou, Ninin otec byl profesorem na reálce na Malé Straně. Oba si více vážili statků kulturních spíše než hmotných, a tak malá Nina vyrůstala obklopena knihami, zvuky klavíru, matčiným zpěvem a recitováním. Už tehdy nevědomky začala cvičit rytmickou paměť. V Praze také již v útlém věku zhlédla první loutková divadelní představení. Po narození bratra roku 1916 se s rodinou přestěhovali do Sušice na Šumavě, kde byl její otec jmenován ředitelem reálky. Tam přečkali válku, po níž opět měnili místo bydliště kvůli přeložení otce do Plzně. Tam však Ninin otec náhle zemřel na srdeční mrtvici a matka se se třemi dětmi vrátila do Prahy, kde Nina nastoupila ke studiu na reálném gymnáziu Minerva.

První kontakty s divadelním prostředím získala díky matce, která ji začala posílat na hodiny dramatického umění k herečce Běle Horské. Základům klasického tance se učila u Jelizavety Nikolské a v roce 1926, ve svých šestnácti letech, byla poprvé angažována do karlínského Varieté, kde vystupovala ve sboru „girls“ ve výpravných kusech vznikajících po vzoru pařížských revue. Tady se také setkala s hercem a ředitelem Varieté Ferencem Futuristou a mnoha dalšími herci, mezi nimiž panoval tenkrát na Ninin vkus až příliš vulgární a sexistický humor. Navíc tancovala coby sboristka za velmi špatných finančních i materiálních podmínek. Láska k tanci však byla silnější.

Šest děvčátek z Lucerny (zdroj Národní muzeum, eSbírky online)

Z Varieté přešla v roce 1927 do divadélka Rokoko, kde pochopila rozdíl mezi vystupováním na malém, intimním jevišti od účinkování ve velkém kukátkovém divadle. To první jí přirostlo k srdci víc. O rok později byl otevřen kabaret Lucerna, kam přijala nabídku od Joe Jenčíka do angažmá v souboru „Šest děvčátek z Lucerny“, později známého jako „Jenčíkovy girls“. V tomto nočním podniku ji Jenčík jako přísný, a přitom spravedlivý učitel vedl ke skloubení tanečního tréninku s praxí. Tvrdé tréninky se skládaly z klasické študýrky, z nácviku nových gest a kroků nejrůznějších tanečních stylů, prvky moderních i exotických tanců či akrobacie. Ve skupině šesti dívek zastávala Nina vedoucí postavení; byla pokládána za nejlepší tanečnici, tančila nejvíce sól, přesto však, podle jejích slov, mezi skupinou dívek nepanovala nevraživost či závist, naopak ji děvčata uznávala a nikterak proti ní neintrikovala.

Po neshodách s ředitelstvím podniku přešly „Jenčíkovy girls“ do Osvobozeného divadla, do prostředí tvůrčího a humorem prodchnutého, a co se týče financí, mnohem štědřejšího. Poznala zde práci trojice předních avantgardních režisérů – E. F. Buriana, Jindřicha Honzla a Jiřího Frejky. Ve svých pamětech vzpomíná především na úspěch „girls“ v Donu Juanovi a na rafinovaně vystavěný španělský tanec v Jenčíkově choreografii. „Don Juan byl jednou z nejkrásnějších revuií Voskovce a Wericha. Byli jsme všichni zapálení pro dobrý kumšt. To hrozné, co nás čekalo v budoucnosti, bylo ještě hodně daleko. Smích Osvobozených byl tehdy ještě dětsky upřímný, než se pak pokřivil do šklebu nenávistné satiry, jež čelila blížícímu se fašistickému nebezpečí v Německu, v Itálii a i u nás.“ Jako tanečnice účinkovala v mnoha úspěšných a dnes již legendárních inscenacích, jako byly Golem, Kat a blázen, Svět za mřížemi, atd. a načerpala zde také mnoho zkušeností pro svou pozdější kostýmní práci v divadle D36 – D41, a to od architektů Františka Zelenky a Bedřicha Feuersteina. „Barvy, tvary, materiály a mnohé další věci, a to ve vzájemných spojitostech, jsem v praxi poznávala – to byla moje učebnice kostymérství. Bylo jistě mým štěstím, že oni architekti, kteří tvořili v Osvobozeném divadle, byli moderní a jejich heslem bylo vždy, že méně je někdy více.“

Jenčíkovy girls v revui Golem, Osvobozené divadlo 1931 (zdroj Národní muzeum, eSbírky online)

S politickými změnami došlo k tomu, že se na konci sezony 1934–1935 Werich s Voskovcem rozhodli divadlo uzavřít a věnovat se pouze filmu. Jirsíková s Jenčíkem a „girls“ našli azyl v Divadle U Nováků, po vysoko nasazené laťce to byl ovšem umělecký propad. Naštěstí pro ni, po měsíci stráveném v operetě přišlo vysvobození v podobě angažmá u E. F. Buriana. Krátce po nástupu jí Burian svěřil kostýmní tvorbu, která pro ni byla novým uměleckým impulzem. Na vlastní kůži doposud zažité nedostatky divadelních kostýmů ji hnaly k proměně kostýmu, který by již neomezoval, nýbrž rozvinul živoucí pohyb na scéně. Burian ji podpořil, dovedl ji k samostatné tvůrčí práci, a to jak po choreografické, tak po kostýmní stránce. Podílela se zde na mnoha inscenacích, zmiňme např. Žebráckou operu, Máchova Kata, Lazebníka sevillského, Komedii o Františce, Hamleta III., Evžena Oněgina, Klicperovu hru Každý něco pro vlast nebo Nezvalovy Milence z kiosku. Při práci v „Déčku“ ještě občasně působila jako choreografka v dětském divadle Míly Mellanové. Jejím ideálem bylo dospět k „dobré taneční pantomimě“, jak svůj obor sama v pamětech nazývá, k dobrému tanečnímu divadlu a spolupráci s E. F. Burianem chápala jako tu nejlepší průpravu, jelikož slovo, hudba a pohyb u něj tvořily stejně důležité prvky celku. Koncem třicátých let dospěla k samostatným choreografiím, opět k Donu Juanovi a Pohádce o tanci.

Jenčíkovy girls v revui Golem, Osvobozené divadlo 1931 (zdroj Národní muzeum, eSbírky online)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na