Noblesní narozeninové gala Štefana Margity

Takové mezinárodní postavení Štefan Margita nejen získal, ale hlavně udržel. Vždyť takto ve světě, pohříchu u nás jen tak málo, zpívá už více než pětatřicet let. Margita si především velmi uvážlivě volil a volí repertoár pro svůj typ hlasu i osobnosti, jak zdůraznil ve svém bilančním rozhovoru pro Opera Plus (zde). Nehnal se do Verdiho ani Pucciniho, ale zaměřil se především na Janáčka, který už mnoho desetiletí zažívá ve světě boom. U nás se v poslední době přímo v inscenaci prezentoval alespoň jako Luka Kuzmič v nastudování opery Z mrtvého domu dirigentem Robertem Jindrou v režii Daniela Špinara (premiéra 2015). S velkou intenzitou a nuancemi výrazu vyjádřil Luku alias Filku jako drsného suveréna a respektovaného i obávaného kápa vězeňské komunity, kterého ztráta mileneckého vztahu s Aljejou zdevastuje do opilecké trosky.

A je to bohužel už deset let, kdy v Její pastorkyni po plejádě zahraničních inscenací alespoň při dvou reprízách i českému publiku předvedl, jak sugestivní je jeho Laca, který se ze své zvláštní směsice plaché drsnosti „prožije“ k obětavé a odpouštějící lásce k Jenůfě. Přitom v roli Lacy si Margita doslova podmanil s renomovanými dirigenty (Jiří Kout, Seiji Ozawa, Dennis Roussel, Simon Rattle, Kirill Petrenko, Semjon Byčkov), diváky dlouhé řady světových scén včetně berlínské Deutsche Oper, festivalu v Glyndebourne, pařížského Théâtre du Châtelet nebo Bavorské státní opery. Nyní se ovšem můžeme těšit na jeho Tichona v připravované nové inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové v Národním divadle s dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem a režisérem Calixtem Bieitem.

Další postavou, kterou si může Margita přidat ke svým profilovým, je Wagnerův Loge. Jeho zkušenosti s rolí utvářely produkce nejen v San Francisku, Mnichově, Amsterdamu, Chicagu, ale s Logem se prosadil i v Metropolitní opeře, kde v inscenaci Zlata Rýna Roberta Lepage zpívá zavěšený na laně na téměř kolmé stěně z pohyblivých lamel. U nás jsme ho jako Logeho mohli slyšet alespoň při koncertním uvedení první části Wagnerova Zlata Rýna pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera s orchestrem Státní opery ve Foru Karlín (2019). I zde přesvědčivě a s elegancí předvedl svou koncepci Logeho jako sympatického intrikána.

Jeho Loge, polobůh bez tíhy mocenských ambicí, využívá, či spíše zneužívá své nezávislosti i chytrosti, je si dobře vědom své nepostradatelnosti, dokáže se ve správnou chvíli vlichotit dokonce i nedůvěřivé Wotanově manželce Fricce, nepřátelského Albericha vydírá připomínáním svých zásluh, popichuje obry v jejich bratrovražedném boji kvůli pokladu a prstenu. Užívá si, když sám velký vládce bohů Wotan je odkázán na jeho radu, jak obrům zaplatit za stavbu majestátní Walhally. A s potutelným posměchem v závěru už jen zpovzdálí sleduje bohy, jak v bláhové představě své věčnosti vznešeně vstupují do hradu, aniž si jsou vědomi svého konce.

Vyzrálost propojení svého pěveckého a představitelského mistrovství Štefan Margita prezentoval na scéně Národního divadla především jako Kapitán Vere v Brittenově opeře Billy Budd v hudebním nastudování Christophera Warda a v režii Daniela Špinara (premiéra 2018). Tuto komplikovanou a kontroverzní postavu, která se vymyká ostatním, Margita vystihl jako moudrého muže s přirozenou autoritou, který si s trpkostí uvědomuje, že selhal. Věrohodně včetně měkké kantilény a znělých pian i příkrého výrazu v deklamaci tak zachytil rozpor mezi vyčtenými humanitními ideály a nesmlouvavou praxí života na válečné lodi s jemným náznakem balancování mezi Vereovou láskou otcovskou a fyzickou.

Na narozeninovém koncertu si mistrovství Margitových janáčkovských a wagnerovských domén, ve kterých dává svůj tvárný hlas plně do služeb mnohotvárného vyjádření obsahu zpívaného textu, mohli diváci vychutnat alespoň v klíčovém monologu Logeho ze Zlata Rýna Immer ist Undank Loges Lohn! V ní škodolibě vychytralý rádce boha Wotana vykládá o výsledku svého šmejdění, jak by šlo od obrů získat zpět krásnou Freiu jako zástavu za stavbu sídla bohů. A i na malé ploše závěrečné scény Její pastorkyně Odešli, jdi také, se mu podařilo vyjádřit hloubku katarze, v níž s Kateřinou Kněžíkovou směřovali jako Jenůfa a Laca po vzájemném odpouštění „za hodnějším životem“ naplnění láskou, „co Půnbůh s ní spokojen“.

Na počátky svého působení v Národním divadle v roce 1984 zavzpomínal Margita árií Lenského Kuda, kuda, vy udalilis a dojetí vyvolal také expresivitou své kantilény, s níž přednesl tklivý příběh o pastýři s nádhernou melodii È la solita storia del pastore z Cilèovy Arlézanky.

Margita ovšem na svém galakoncertu neprezentoval pouze sebe, ale moudře přizval své přátele, jak sám řekl, ty nejlepší, které obdivuje a které postupně vítal na vkusné scéně, využívající dekorací k inscenaci Traviaty: sopranistku Kateřinu Kněžíkovou, mezzosopranistku Elena Zhidkovou, s níž jako s Varvarou zpíval ve Scale Tichova v Kátě Kabanové, a basbarytonistu Adama Plachetku. A všichni dostali i sólovou příležitost. Kateřina Kněžíková se blýskla svým jásavým pohyblivým sopránem jako Donizettiho Norina ve výstupu Quel guardo, il cavaliere… So anchi’io la virtù magica z opery Don Pasquale, Adam Plachetka nadchl svým „parádním číslem“ – „upovídanou“ árií Largo al factorum, v níž se Rossiniho Figaro vytahuje svým nepostradatelným všeumělstvím, zdaleka ne jen lazebnickým.

Méně výrazně se Elena Zhidkova prezentovala jako Kněžna de Bouillon z Cilèovy Adriany Lecouvreur. Ačkoli v této roli s úspěchem debutovala v roce 2014 ve Vídeňské státní opeře, v árii Acerba voluttà se v prostoru Státní oper nenesl její hlas zřetelně, do jisté míry i kvůli tomu, že Orchestr Státní opery pod taktovkou Jiřího Štrunce provázel sólisty jen namáhavě a hlučně a polonéza z Čajkovského Evžena Oněgina rozhodně úvodu narozeninového koncertu lesk nedodala. Věřme, že slova uměleckého šéfa Státní opery a dirigenta Karla-Heinze Steffense, který sliboval s orchestrem systematicky pracovat, se začnou naplňovat.

Narozeninový program osvěžila i dueta – výstup ze Smetanovy Prodané nevěsty, ve kterém Adam Plachetka jako Kecal přesvědčoval Štefana Margitu coby Jeníka o přednostech jiné nevěsty, než Mařenky. Šibalskou koketerií pak Kateřina Kněžíková jako Norina silou ženských zbraní trumfla elixír šejdíře Dulcamary, Adama Plachetky, v Donizettiho Nápoji lásky. Rozverně komickou náladu pak vystřídala dramatická scéna Ah! lo vedi, v níž se Elena Zhidkova jako Santuzza marně domáhá lásky po Turiddovi Štefana Margity.

Duet Libiamo z Verdiho Traviaty byl na závěr nejen přípitkem a holdem oslavenci. Zároveň připomněl, odkud se Štefan Margita, narozený ve znamení zvěrokruhu jako lev, který potřebuje záři reflektorů, vypracoval na cestě od Mozartova Dona Ottavia, Tamina nebo Ferranda, přes Smetanova Vaška v Prodané nevěstě, Lenského v Evženu Oněginovi, Váňu Kudrjáše v Kátě Kabanové nebo Manolia v Řeckých pašijích, tedy v rolích, jimiž v pražském Národním divadle a Státní opeře, kde působil od roku 1984 a v angažmá sólisty do roku 1994, začínal.

Byla to milá a noblesní narozeninová party.

Štefan Margita – 65.
Šteafan Magita – tenor
Kateřina Kněžíková – soprán
Elena Zhidkova – mezzosoprán
Adama Plachetka – basbaryton
Dirigent Jiří Štrunc
Orchestr Státní opery

Program:
Petr Iljič Čajkovskij: Eugen Oněgin
Polonéza
Kuda, kuda, vy udalilis (Lenskij)
Štefan Margita

Gioachino Rossini: Lazebník sevillský
Largo al factotum (Figaro)
Adam Plachetka

Francesco Cilèa: Adriana Lecouvreur
Acerba voluttà … (Kněžna de Bouillon)
Elena Zhidkova

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta
Znám jednu dívku (Kecal & Jeník)
Adam Plachetka & Štefan Margita

Leoš Janáček: Její pastorkyňa
Zdrávas královno (modlitba Jenůfy)
Kateřina Kněžíková
Odešli, jdi také (Jenůfa & Laca)
Kateřina Kněžíková & Štefan Margita

Přestávka

Richard Wagner: Zlato Rýna 
Immer ist Undank Loges Lohn! (Loge)
Štefan Margita

Gaetano Donizetti: Nápoj lásky 
Come sen va contento! (Adina & Dulcamara)
Kateřina Kněžíková & Adam Plachetka

Pietro Mascagni: Sedlák kavalír 
Intermezzo
2) Ah! lo vedi (Turiddu & Santuzza)
Štefan Margita & Elena Zhidkova

Gaetano Donizetti: Don Pasquale
Quel guardo, il cavaliere … So anch’io la virtù magica (Norina)
Kateřina Kněžíková

Francesco Cilèa: Arlézanka 
È la solita storia del pastore (Federico)
Štefan Margita

Giuseppe Verdi: La Traviata
Libiamo, ne’ lieti calici (Alfredo & Violetta)
Štefan Margita & Kateřina Kněžíková