Norma jako jedinečné drama duší

Italská sopranistka Giulia Grisi (1811–1869) stála tehdy na prahu své veleúspěšné třicetileté kariéry; debutovala v roce 1828 v Bologni jako Emma v Rossiniho Zelmiře a záhy si vybudovala pověst rossiniovské a belliniovské pěvkyně, oslavované v Evropě i na obou amerických kontinentech. I když při premiéře Normy zpívala Adalgisu, toužila po titulní roli; Bellini to tehdy odmítl, Giuditta Pasta ale svou mladší kolegyni povzbuzovala – prý jednou „obuje její střevíčky“. Stalo se tak zanedlouho. V anglické premiéře Normy 31. května 1833 v londýnském King’s Theatre zpívala titulní roli Pasta, ale už o dva roky později, 25. června 1835, vytváří v Londýně svou vůbec první Normu Giulia Grisi. Zpívá ji rovněž 8. prosince 1835 v Paříži a další Normy následovaly. Ale ještě předtím nastuduje další roli, kterou pro ni Bellini složí: Elviru v jeho poslední opeře Puritáni (premiéra 24. ledna 1835, pařížské Théâtre Italien).

Představitel Polliona, rodák z Bergama Domenico Donzelli (1790–1873), který reprezentoval tehdejší typ barytonálního tenora a podle dobových zpráv vládl temným robustním hlasem, se proslavil jako rossiniovský pěvec, zejména jako představitel Otella.V dopise 3. května 1831 skladateli podrobně definoval svůj hlas: má rozsah dvě oktávy: od malého c do c²; do g¹ zpívá hrudním rejstříkem, kvartu nad ním falsetem. Zdůraznil rovněž, že dává jednoznačně přednost sestupným koloraturám. Bellini part Pollioneho skutečně modeloval podle Donzelliho možností, spokojen s ním ale nebyl. Nelíbilo se mu, jak při premiéře zazpíval v prvním dějství kabaletu Me protegge, me difende a duet s Adalgisou – prý byl jeho projev chladný a nevýrazný. Dokonce si stěžoval, že Donzelli part zcela neovládal, ale to padalo na vrub samotnému skladateli, že si Donzelliho neohlídal, protože role, jak bylo zvykem, s pěvci sám studoval.

Svou první Normu znal velmi dobře i z osobního kontaktu: s Giudittou Pastou a jejím manželem, advokátem Giuseppem Pastou, se stýkal od roku 1827, kdy v dubnu přišel do Milána. Giuditta Pasta (1797–1865), diva del mondo, grande, incomparabile, oslavovaná Balzakem, Stendhalem, Chopinem či Schumannem, disponovala mimořádným hlasovým rozsahem od malého a až po tříčárkované d, který jí dovoloval vystupovat v altovém i sopránovém oboru. Jako jedna z mála tehdejších pěvkyň dokázala přejít od vysoce zdobeného rossiniovského stylu k deklamačnímu a vášnivému zpěvu Rossiniho nástupců. Ve srovnání s mechanickými hlasovými akrobaty té doby působil její jevištní projev dramaticky; byla nazývána attrice cantante (zpívající herečka), i když toto přízvisko patří jako první až o dvanáct let mladší německé sopranistce Wilhelmině Schröder-Devrient, první skutečné „zpívající tragédce“. Ověnčená čerstvými vavříny za titulní role ve světových premiérách Donizettiho Anny Boleny (26. prosince 1830) a Belliniho Náměsíčné (6. března 1831), obojí v milánském Teatro Carcano, si Giuditta Pasta pro svůj debut v milánské La Scale nemohla přát lepší roli než Normu. A skladatel zase věděl, že komplikovaný charakter druidské kněžky bude vyžadovat nejen vokálně svrchovanou pěvkyni, ale také velkou dramatickou umělkyni, a Normu ušil na míru jejího všestranného pěveckého i hereckého umění.

V září 1831 napsal Giudittě Pastě, která v té době byla v Paříži, aby navštívila Soumetovu hru v Théâtre de l’Odéon a blíže se seznámila s předlohou nové opery. „Romani si myslí,“ informoval ji, „že to bude velmi účinné a vzhledem k vašemu encyklopedickému založení naprosto ideální, protože právě taková je i Norma. Přichystá scény, které se v ničem nepodobají jiným tématům, a přizpůsobí jednotlivé postavy, dokonce je i změní, ukáže-li se to jako nezbytné pro dosažení ideálního účinu.“ Výraz „encyklopedické založení“, odkazující jak ke komplexnímu ženství v postavě Normy, tak k charakteru univerzálního umění její interpretky Giuditty Pasty, je v literatuře citován velmi často.

Od září 1831 pobýval Bellini v městečku Moltrasio u jezera Como, ve vile Salterio. Když bylo pěkné počasí, vydával se loďkou na druhou stranu jezera navštívit Giudittu Pastu. Její vila Roda v městečku Blevio, obklopená háji pomerančovníků, bývala slavným místem setkávání celé řady velkých osobností tehdejšího kulturního světa včetně Rossiniho nebo Stendhala. Zdá se, že nádherná přírodní scenérie měla blahodárný vliv na tvůrčí sílu nejednoho umělce, jak o tom svědčí třeba Anna Bolena, na níž zde pracoval Donizetti v listopadu 1829, nebo také Norma. Vypráví se, že někdy Pasta cvičila u otevřeného okna; její hlas se nesl přes jezero Como a na protějším břehu Bellini okouzleně naslouchal zpěvu své Normy. Vila Roda byla v roce 1904 zbořena a na jejím místě dnes stojí Villa Roccabruna. Ale jména Pasta a Bellini jsou zde stále živou legendou.

Do premiéry zbývaly tři měsíce, na tehdejší poměry relativně dlouhá doba; většinou skladatelé komponovali horečně pod tlakem impresáriů, kteří museli uspokojovat žádosti operního publika o neustálý přísun čerstvých novinek. Tři měsíce byl příjemný dar a Bellini ho využil k pečlivému vypracování partitury; mohl si dovolit celý jeden týden věnovat cizelování árie Casta diva s Pastou. Ta skladatele upozorňovala opakovaně na enormní nároky titulní role; nejvíc se obávala zmíněné árie, tvrdila, že se její melodie odvíjí téměř bez přestávky, že na její zvládnutí nestačí sebedokonalejší dechová technika… Nakonec se s ní smířila. (Sluší se na tomto místě připomenout notoricky známý výrok slavné německé sopranistky Lilli Lehmann, že by raději zpívala tři Brünnhildy za sebou než jednu Normu.) Partituru Bellini dokončil koncem listopadu, krátce před začátkem prosincových zkoušek v La Scale.

Premiéra 26. prosince 1831
Zkoušky v La Scale byly zahájeny 5. prosince 1831. Premiéra 26. prosince patří ke známým prvotním neúspěchům děl, jakých je v operní historii celá řada. Hluboce zklamaný Bellini napsal ještě večer po premiéře svému věrnému příteli Francesku Florimovi: „Nejmilejší Florimo, píšu ti s pocitem bolesti, bolesti, kterou nedokážu vyjádřit, ale ty ji pochopíš. Přicházím ze Scaly, z prvního představení Normy. Uvěříš tomu? Fiasko!!! Fiasko!!! Obrovské fiasko!!! Opravdu, publikum bylo neúprosné, zdá se, že přišlo jen proto, aby mě odsoudilo a aby mé ubohé Normě připravilo osud té druidky. Nepoznával jsem své milé Miláňany, kteří s nadšením, zjevnou radostí a srdečnými ovacemi přijali Piráta, Cizinku a Náměsíčnou; a věřil jsem, že jsem jim přece v Normě nabídl důstojnou sestru těch předchozích. Jenže bohužel tomu tak nebylo, podváděl jsem sám sebe, mýlil jsem se; moje výpočty byly chybné a mé naděje zklamaly.“