Nová budova Státní operety v Drážďanech a Figarova svatba v ní

Drážďany v poslední době věnovaly hodně peněz na výstavbu divadelních a koncertních stánků. Nedávno byl zprovozněn zrekonstruovaný palác kultury s novým koncertním sálem a letos v lednu se se otevřel nově postavený divadelní a kulturní komplex západně od centra města. Od Semperovy opery sem pohodlně dojdete za čtvrt hodinky. Takzvaný Areal Kraftwerk Mitte je soubor nových budov jako právě divadlo Staatsoperette v kombinaci s původními zrestaurovanými cihlovými objekty, které zbyly z někdejší továrny, vybudované okolo roku 1900. Sloužila jako elektrárna a výrobna dynam na produkování stejnosměrného proudu a rozvodna energie pro místní tramvajové linky.

Je zde ještě jeden divadelní sál, sídlo Theater jungen Generation, studiové scény, výstavní galerie a další návštěvnické prostory. Zajímavé je, že část fasád nově postavených budov je pokryta “zrezivělými” železnými pláty, což má připomínat průmyslovou minulost. Když se dívám na dobovou leteckou fotografii průmyslového areálu s několika vysokými komíny, nelze nevidět nádherný veliký kostel na sousedícím náměstí Wettiner Platz a řadu bloků měšťanských domů. Většina z toho, včetně kostela, vzala za své při nesmyslném náletu spojeneckých letadel na konci války v únoru 1945. Do té doby se hrála v Drážďanech opereta na třech místech. Byl to krásný Central Theater, Residenz Theater a Albertovo divadlo západně od Labe. Všechna tato divadla byla ale bohužel zničena.

Pokud se rozhodneme navštívit divadlo, vstoupíme nejdříve do velké vstupní haly se schodišti a výtahy. U jejího stropu můžeme vidět na pojezdové dráze velké portálové jeřáby. Ty zde zbyly úmyslně v bývalé strojní hale. Samotné do široka koncipované nové hlediště divadla operety pro sedm set diváků má poměrně strmě se zdvihající přízemí o šestnácti řadách a balkon, který má sedm řad. Díky sklonu v přízemí i na balkoně skýtají všechna místa vynikající viditelnost a také výtečnou akustiku, o čemž se zmíním později. V interiéru jsou použity dvě barvy, červená a černá. Před širokým proscéniem je velké orchestřiště, které by pojalo i více hudebníků, než je stálý domácí šestapadesátičlenný orchestr. Za červenou, velmi rychle do stran se rozhrnující oponou, se skrývá prostorné jeviště s boční i zadní scénou, které je vybaveno nejmodernější scénickou technikou včetně točny o velkém průměru. Proti původnímu divadlu na předměstí Drážďan v Leubenu, kde opereta sídlila od roku 1947 do konce loňského roku, je to samozřejmě obrovský skok.

Vznik tohoto komplexu a tím i Státní operety Drážďany nebyl jednoduchý. Důvodů bylo více. Samozřejmě ten nejhlavnější – peníze, a potom také výběr místa. Divadelní soubor má sice v názvu slovo Státní opereta, ale ve skutečnosti je toto označení jen formální, protože činnost financuje město Drážďany. Nebudu zatěžovat líčením dlouhých sporů a peripetií. Uvedl bych jen jednu zajímavou věc. Podle zpráv v německém tisku stála realizace okolo sto miliónů eur. Raritou ale je, že z této částky uhradili třináct miliónů eur sami zaměstnanci divadla, kterým byla od roku 2009 strhávána 8% částka z platu. Neumím si takovou situaci představit třeba u nás. Hlavně, že nakonec k vybudování komplexu došlo, operetní program v novém stánku začal v lednu 2017 premiérou operety Jaquese Offenbacha Orfeus v podsvětí a provoz bezproblémově běží dále.

Operetní soubor, který uvádí operety a muzikály, dává v každé sezoně jeden operní titul, a to zásadně v německém jazyce. Já jsem na stránkách Opery Plus uvedl články o inscenacích Smetanovy Prodané nevěsty (zde) a Pohádky cara Saltana od Nikolaje Rimského-Korsakova (zde). V obou dvou operách zpíval v hlavních rolích náš tenorista Richard Samek, který je kmenovým členem dvacetičlenného sólistického ansámblu operety.

Letos koncem května připravilo divadlo německou verzi Mozartovy Figarovy svatby. Tato opera není nijak zvlášť zaměřená na vnější efekty a výpravnost, ale na scéně se představilo dílo velmi živé, s velkým sborem a mnoha efekty. Zkrátka a dobře show (myslím to v dobrém slova smyslu) a na to bývají zdejší diváci zvyklí. Hudebně dílo spolehlivě s disponovaným orchestrem (v novém akustickém prostoru zněl velmi plasticky) nastudoval šéfdirigent souboru Andreas Schüller. Režií byl pověřen od loňské sezony člen souboru Axel Köhler. Tento všestranný umělec působil dříve jako ředitel operního souboru v Halle a také úspěšný operní pěvec (jako kontratenor zpíval v mnoha inscenacích starých oper).

Na režisérském poli si vydobyl mimo jiné místo v Semperově opeře, kde inscenoval třeba Carmen a Čarostřelce. Já jsem viděl jeho inscenaci Weinbergerovy opery Švanda dudák před třemi lety. Scéna a kostýmy jsou dílem Timo Dentlera a Okariny Petrer. Dekorace postavená na otáčivém jevišti se mění podle situování jednotlivých obrazů v podstatě na jenom místě, na zámku hraběte Almavivy. Scéna i kostýmy jsou sice laděny jakoby do současnosti, ale ne vyloženě moderně. Jediným moderním výdobytkem je v několika případech použití mobilního telefonu. Nejpůsobivěji působí scéna slavnosti ve finále třetího dějství, kdy se početný sbor včetně děvčat s nafukovacími barevnými balónky prochází po široké neonem orámované forbíně před orchestrem. Rovněž velmi pěkně působí scény v stupňovité zahradě, která vypadá trochu jako patrový dort. Ten je ostatně i v jiných částech znázorněn více méně jako symbolika.

Sólistické obsazení hlavních postav bylo na velmi dobré úrovni. A všichni také velmi dobře hráli a byli výborně slyšet. Figara ztvárnil lehkým basem mladý, hodně vysoký hostující Rakušan Florian Spiess a jeho Zuzanku zpívala pěkně Maria Perlt. Na hraběte Almavivu se velmi hodil zvučný baryton elegantního Christiana Grygase. V roli Hraběnky si velmi dobře vedla štíhlá Slovinka Elvira Hasanagić. Obzvláště pěkně jí vyšla hraběnčina árie v začátku druhého dějství (zpívá ji ve vaně). Cherubín byl ve ztvárnění hostující Amiry Elmadfy sice roztomilý ve své roztržitosti, ale pěvecky již tak stoprocentně přesvědčivý nebyl. V menší úloze Basilia se svým vysokým tenorem a vrozenou komediálností uplatnil Hauke Möller. Pár Bartolo (Elmar Andree) a Marcellina (Silke Richter) odvedl svůj výkon více než dobře. Vzpomínám na Elmara Andrého coby začínajícího pěvce, kdy před dvaceti lety zpíval výtečně titulní roli Bludného Holanďana ve Freibergu. Barbarinu ztvárnila roztomilá Olivia Delauré. Podotýkám, že hlavní role jsou obsazeny dvojmo. Alternace jsou z jiných divadel a oba představitelé Figara také nejsou z kmenového souboru. Dobře sezpívané závěrečné finále posledního dějství vyprovokovalo publikum k bouřlivému aplausu.

Zakončil bych výstižnými slovy dirigenta Schüllera, jimiž odpověděl před premiérou na dotaz, co může divák očekávat. Bude to mozartovský, nebo moderní Figaro? Kus se nebude odehrávat v rokoku, ale ani u benzínové pumpy na Marsu. Je to inscenace vtipná a živá, hudebně kvalitní. Vedení předpokládá její úspěch, protože třeba v nastávající sezoně 2017/2018 počítá se sedmnácti reprízami. A to se hraje stejný titul v sousední Semperově opeře, ovšem v italštině.

Hodnocení autora recenze: 80%

Wolfgang Amadeus Mozart:
Die Hochzeit des Figaro
Dirigent: Andreas Schüller
Režie: Axel Köhler
Scéna: Timo Dentler, Okarina Peter
Sbormistr: Thomas Runge
Dramaturgie: Heiko Cullmann
Chor der Staatsoperette Dresden
Premiéra 13. května 2017 Staatsoperette Drážďany
(psáno z reprízy 21. 5. 2017)

Graf Almaviva – Christian Grygas
Gräfin Almaviva – Elvira Hasanagić
Figaro – Florian Spiess
Susanna – Maria Perlt
Cherubino – Amira Elmadfa
Marcellina – Silke Richter
Dr. Bartolo – Elmar Andree
Basilio – Hauke Möller
Don Curzio – Dietrich Seydlitz
Antonio – Herbert G. Adami
Barbarina – Olivia Delauré

www.staatsoperette.de