Nová role Gun-Brit Barkmin? Isolda. I o tom v Operním kukátku
Večer Viktora Ullmanna v madridské opeře
Teatro Real v Madridu připravilo na 10. června 2016 večer z díla česko-rakouského skladatele Viktora Ullmanna (1898–1944), umělce, který prošel terezínským ghettem, kde se také zapojil do kulturního života, a jehož život skončil v plynové komoře v Osvětimi. První část programu bude tvořit Die Weise von Liebe und Tod des Cornets Christoph Rilke (Píseň o lásce smrti korneta Kryštofa Rilka), orchestrální skladba s dvanácti recitovanými částmi podle proslulé poémy Rainera Maria Rilkeho z roku 1906. Text nebude prováděn v němčině, ale recitován ve španělském překladu, a to známou španělskou herečkou Blancou Portillo, kterou známe jako interpretku z filmů Pedra Almodovára. První část večera doplní ještě dvě orchestrální skladby v rekonstrukci Pedra Halfftera. Tento muzikolog a dirigent je také autorem zcela nové provozovací verze Ullmannovy opery Der Kaiser von Atlantis (Císař z Atlantidy), která tvoří druhou část večerního představení.
Pedro Halffter, vycházející z rekonstrukce opery Henninga Brauela (který též rekonstruoval a instrumentoval Píseň o lásce a smrti), se také ujme taktovky. Scénicky dílo připravuje Gustavo Tambascio. Program se bude opakovat v pěti večerech od 10. do 16. června 2016 a vznikl v koprodukci se sevillským Teatro de Maestranza a Palau de les Arts Reina Sofia ve Valencii.
Festival v Glyndebourne finišuje s Liškou Bystrouškou
Obnovená inscenace Janáčkovy opery zažije premiéru 12. června 2016. Pro velký úspěch inscenace, zařazené na festivalový program 2012, se dílo vrátí v červnu a červenci do Festival Opera Theatre v Glyndebourne. Hudební nastudování inscenace je dílem Jakuba Hrůši, českou představitelkou Lišáka je Alžběta Poláčková. Hlavní roli zpívá skvělá ruská sopranistka Elena Tsallagova. Imaginativní režii připravila britská režisérka Melly Still, činná také jako scénografka a choreografka, která byla i tvůrcem Dvořákovy Rusalky na tomto festivalu v roce 2009 (a obnoveného nastudování v roce 2011).
Ariane a Alexandre bis Bohuslava Martinů v Londýně
Dvě opery se surrealistickými náměty z různých tvůrčích etap českého skladatele nabízí operní produkce v londýnském Barbican Centre, v jednom z největších multifunkčních kulturních zařízení světa, které sdružuje divadelní a koncertní sály, výstavní síně, obchodní a restaurační prostory i relaxační zóny. Dvě rozdílné aktovky, prvá vážná až tragická, druhá pak groteskní, jsou prováděny Guildhall School Opera (v prostoru Silk Street Theatre), souborem studentů z místní operní školy, která také sídlí v objektu a je součástí Guildhall School of Music and Drama. Hudebně dílo připravil anglický dirigent Timothy Redmond a režii vedla Řekyně Rodula Gaitanou, usazená nyní v Londýně, která má za sebou již několik úspěšných režií na britských scénách (například v Covent Garden a její poboční scéně v Linbury Theatre). Pro návštěvníky jsou k dispozici čtyři termíny nastudování (31. květen, 2., 4., 6. červen) a cena lístků je stanovena na jednotných 25 liber. Obě díla jsou provedena ve francouzštině s anglickými titulky.
Barbican Centre nabízí ostatně i další českou kulturu, například retrospektivu filmů Drahomíry Vihanové. Současným největším lákadlem je ale hostování pařížského divadla Odéon s adaptací antické látky Phaedra britskou dramatičkou Sarah Kane se slavnou Isabelle Huppert v titulní roli. Režie byla svěřena polskému umělci Krzysztofu Warlikowskému, jenž je vedle činoherních režií také proslulým operním režisérem pro největší operní domy v Paříži, Mnichově, Madridu, Bruselu nebo pro varšavskou operu.
Gun-Brit Barkmin bude zpívat Isoldu
Německou pěvkyni Gun-Brit Barkmin, známou z Prahy jako strhující představitelku Eliny Makropulos, Alžběty I. Anglické v Brittenově Glorianě a Straussovy Salome (naše recenze najdete zde, zde a zde), bude zpívat svoji první wagnerovskou Isoldu již tento podzim v opeře v Grazu. Pěvkyně preferuje dramatické role s výrazným hereckým potenciálem, wagnerovský part zařadila naposledy před dvěma lety, kdy vystupovala jako Sieglinde ve vídeňské Státní opeře. V první premiéře nové sezony grazského souboru vystoupí v režii Vereny Stoiber a dirigentem nové inscenace bude Dirk Kaftan. V měsících září až listopadu 2016 se Gun-Brit Barkmin jako Isolda představí celkem devětkrát a jejím Tristanem bude Zoltán Nyári.
Pěvkyně bude v následující sezoně také opakovat své úspěšné party – Kateřinu Izmajlovou v Šostakovičově opeře (Curych), Salome (Wiener Staatsoper) a Marii v Bergově Vojckovi (nová inscenace Christopha Marthalera v Opéra Bastille v Paříži).
Sherrill Milnes bude režírovat v Praze
Legendární americký barytonista Sherrill Milnes (narozen 1935) bude v Praze opět režírovat operní produkci. V rámci Prague Summer Nights, která je součástí rozsáhlého studijního programu Young Artist Music Festival se režijně ujme představení Mozartova Dona Giovanniho ve Stavovském divadle v Praze. Režii společně vytvoří se svojí manželkou Mariou Zouves a dirigentem představení bude John Nardolillo. Tento operní titul i hlavní role jsou slavnému pěvci obzvláště blízké, neboť na scéně patřil řadu let k nejlepším interpretům sevillského svůdníka, a Mozartovu operu také nahrál s Karlem Böhmem v roce 1977 v rámci Salcburského festivalu. Plánovány jsou čtyři reprízy: 7., 8., a 9. července 2016 (14.00 a 19.00). Orchestr i zpěváci jsou vybráni z mladých talentů z mnoha zemí světa. Součástí festivalu budou i další operní akce, například provedení Pucciniho aktovek Sestra Angelica a Gianni Schicchi.
Nahrávka týdne
Debussy, Claude: The Edgar Allan Poe Operas. La Chute de la maison Usher + Le Diable dans le beffroi (Opery podle Edgara Allana Poea. Zánik domu Usherů + Ďábel ve zvonici). Göttinger Symphonie Orchester, dirigent Christoph-Mathias Mueller. Pan Classics PC 10342, 2016, (2 CD).
Na zdánlivě nezáludnou otázku „Kolik oper napsal Claude Debussy?“ je nejlépe reagovat jinou otázkou: „Myslíte dokončených?“ Mistrovské dílo francouzského impresionismu Pelleas a Melisanda (1902) je opravdu jedinou skladatelem dokončenou operou. Ale Claude Debussy se zabýval během života celou řadou dalších námětů. Kolem roku 1890 se začal zabývat námětem ze španělské historie, zaujala ho divadelní podoba raně středověkého příběhu kastilského rytíře Rodrigo Díaz de Vívar (zvaného El Cid), skutečné historické osobnosti z jedenáctého století. Především příběh šlechtické cti a lásky k manželce Jimene (původně psáno Ximene) už ale předtím zaujal jiného slavného francouzského skladatele, Julese Masseneta, který zkomponoval operu Le Cid nedlouhý čas předtím (1885). Látka byla ostatně dosti frekventovaná jak na činoherním, tak operním jevišti (například Der Cid z roku 1865 německého skladatele Petera Cornelia se těšil značnému renomé, byť byl jen sporadicky inscenován).
Debussy začal komponovat operu na text dobově oblíbeného literáta a libretisty Catulla Mendèse s názvem Rodrigue et Chimène. Jako v mnoha případech Debussyho kompozic, práce se protahovala a nespěla k výsledku, ač se skladatel opakovaně k rukopisu vracel. Teprve skoro o sto let později muzikolog Richard Langham Smith připravil partituru k provozování a ve spolupráci s Edisonem Denisovem se jim podařilo dílo prosadit k uvedení na scéně Opéry de Lyon v roce 1993 pod taktovkou samotného Kenta Nagana. Na základě scénického nastudování vznikla i nahrávka díla (Erato 1995). Zájem o dílo ale byl jen přechodný. Z dalších látek, kterými se Debussy zabýval, jmenujme například francouzskou verzi tristanovské látky Francouzského spisovatele Josepha Bédiera Le roman de Tristan et Iseut (Román o Tristanovi a Isoldě) z roku 1900 a pak příběh skladatelem milované Rosalindy ze Shakespearovy hry Jak se vám líbí. V obou případech se ale dochovaly jen stručné náčrty a rozvrhy. Mnohem pokročilejší stádium dokončenosti ale vykazují dvě opery podle povídek Edgara Allana Poea. Poe, americký literát, který se stal kultovní postavou generace francouzských „ztracených“ básníků, byl i velkým idolem pro Debussyho. Skladatel obdivoval jeho básnické i prozaické divadlo.
Jeho povídku Zánik domu Usherů (1839) si vybral jako námět opery patrně ještě před Pelleem a Melisandou. Na vlastní libreto na základě francouzského překladu Charlese Baudeleira napsal jednoaktovou (zhruba hodinovou) operu, kterou ale nedokončil, ani části neinstrumentoval. Opera komponovaná v letech 1908–1917, dochovaná v pozůstalosti, ale neušla zájmu muzikologa Jeana Allende-Blina, který partituru zrekonstruoval a připravil pro novodobé uvedení. Debussyho Zánik domu Usherů byl proveden nejprve koncertně roku 1977 v Hessischer Rundfunk a za dva roky následovala scénická premiéra v Deutsche Oper Berlin. Georges Prêtre nahrál kratší verzi Debussyho opery pro EMI na vynikajícím byť poněkud dnes polozapomenutém disku s francouzskými skladbami inspirovanými náměty Edgara Allana Poea (Debussy, Caplet, Schmitt, 1984). Dílo si vedlo nepoměrně lépe než Rodrigue et Chimène a před několika lety například sklidilo značný ohlas na festivalu v Bregenzi (2006).
Objevily se i další rekonstrukce partitury, například Američan William Harwood uvedl svoji verzi v New Havenu ještě několik měsíců před Blinovou rekonstrukcí v únoru 1977. Současná nahrávka ale vychází z poslední verze anglického muzikologa Roberta Orledgeho. Tato přední uznávaná osobnost dějin francouzské hudby přelomu devatenáctého a dvacátého století a první čtvrtiny dvacátého století je ale i praktickým hudebníkem, který připravil pro uvádění neznámé skladby Satieho nebo právě Debussyho (mimo jiné také vytvořil novou orchestrální verzi Rodrigue et Chimène a provozovací verzi Zániku pro festival v Bregenzi).
Nedokončený osud potkal ale i druhou operu Clauda Debussyho podle poevského námětu. Na rozdíl od horrorového příběhu Zániku domu Usherů je krátká (zhruba desetistránková) povídka Ďábel ve zvonici čirou satirou, která se vysmívá měšťácké zavedenosti a spořádanosti. Námět musel Debussymu velmi vnitřně vyhovovat, mohl si tak trochu vypořádat účty s měšťáckým pokrytectvím a zkostnatělou spořádaností po obrovském společenském skandálu, který vyvolal jeho manželský rozchod a pokus manželky o sebevraždu. Námět povídky je velmi jednoduchý: do spořádaného holandského městečka vystavěného a organizovaného s matematickou přesností, přichází trochu směšný ďábel, aby v okamžiku vše převrátil v hluboký chaos, když naruší chod hodin, které vše v městysu řídí. Poeovi zabere zhruba polovinu povídky komický popis městečka, a teprve druhá část je věnována příchodu ďábla (zachyceného také obsáhlým popisem). Takto skromný děj ale nebylo jednoduché převést do operního libreta a Debussy (tentokráte vycházející z překladu jiného francouzského literárního velikána Charlese Baudeleira) zanechal v pozůstalosti dokonce tři verze libretního textu. Debussy, který v libretu Zániku domu Usherů sledoval beze změn příběh, přidal mladý pár zamilovaného Jeana a koketní Jeannette. Role Ďábla je mluvená a mimovaná. K dokončení obou děl nepřispěla dokonce ani dohoda s tehdejším vedením Metropolitní opery roku 1908 o vytvoření dvou operních děl na poevský (tedy americký!) námět, které by byly uváděny v jediném večeru. Debussy si ostatně výhradně přál, aby obě opery byly uváděny pouze pospolu, což se na této nahrávce poprvé děje.
Opera je dosti krátká, necelých čtyřicet minut. Předkládaná nahrávka vykazuje velmi solidní hudební nastudování se smyslem pro debussyovskou jemnost a zvukovou rafinovanost. Ostatně Orledgeho verze, poprvé provedená v Montrealu roku 2012, je velmi věrná skladatelově duchu. Někteří sólisté se opakují v obsazení obou oper. Velmi přesvědčivý je barytonista William Dazeley jako William Usher, tenorista Eugene Villanueva, jako jeho přítel a čínská koloraturní sopranistka Lin Lin Fan, dlouhodobě působíce v Kasselu, jako Lady Madelin a Jeannette.
Při poslechu je pozoruhodný kontrast mezi dvěma díly, tak jak to skladatel ostatně zamýšlel, mezi tísnivou a sevřenou atmosférou první opery a hravou až místy karikující hudbou díla druhého. Není bez zajímavosti, že náměty z díla Edgara Allana Poea se těší pozornosti operních skladatelů především v jeho americké vlasti. Zánik domu Usherů byl například zoperněn od roku 1921 minimálně šestkrát a zdaleka nejúspěšnější je operní adaptace Philipa Glasse z roku 1988), kterou jsme poznali i v nesmírně působivé inscenaci Státní opery v roce 1999 (v alternativní verzi názvu jako Pád domu Usherů). Ďábla ve zvonici (The Devil in the Belfry) zhudebnil například roku 1984 Američan David McKay, ale zřejmě nejznámější operní verzí zůstává dobově úspěšná jednoaktová operní groteska Il diavolo nel campanile italského skladatele Adriana Lualdiho s premiérou v Teatro alla Scala roku 1925 (a v přepracované verzi 1954) pod taktovkou slavného dirigenta Vittoria Guie. Předkládaná nahrávka (přičemž druhý titul je nahrán ve světové premiéře) je nejen splněním skladatelova záměru poevského operního večera v zcela protichůdných polohách hrůzy a smíchu, ale také výjimečnou výzvou pro dramaturgy a pro operní průzkumníky, kteří rádi objevují nové tituly. V tomto případě je určitě nečeká zklamání.
Operní úsměv
Slavný anglický dirigent a hudební organizátor sir Thomas Beecham (1879-1961) byl proslulý svou precizností při zkouškách a absolutním sluchem.
Při jedné zkoušce na operní představení nebyl spokojen s jistou pasáží, kterou nechal opakovat. Pak rozhněvaně zvolal: „Druhá flétna zní příliš nahlas!“ První flétnista mu ale odpověděl: „Maestro, ale druhý flétnista ještě nepřišel na zkoušku.“ Sir Thomas ovšem neztratil duchapřítomnost a odpověděl: „Dobře, tak až přijde, nezapomeňte mu to vyřídit!“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
