Nová Rusalka s Bělohlávkem má ve Vídni úspěch

redakce, 28.01.2014 16:00

Výběr z ohlasů v zahraničním tisku

Rusalka – hudebně skvostná
Dvořákova opera s výtečnou protagonistkou a mistrovským výkonem v orchestřišti

Už desetiletí se opera Antonína Dvořáka Rusalka ve Vídeňské státní opeře neobjevila, a v kompletní verzi ještě vůbec nikdy. Od neděle je v repertoáru divadla na Okružní třídě opět jednou produkce, pohádková jako dílo samo.

Režisér Sven-Eric Bechtolf vsadil (se scénografem Rolfem Glittenbergem) na poetickou sílu námětu o vodní víle, která se z lásky Princi stane ženou, pro jeho nevěru ho však nakonec zničí. Jsou zde četné citáty z filmů, do hloubky jdoucí interpretaci však v bezčasém prostředí nevidíme.

Velký úspěch premiéry spočíval především ve zvukově dokonalém, citlivém, dramaturgicky vypilovaně hrajícím orchestru Státní opery za řízení Jiřího Bělohlávka. A v Krasimiře Stoyanové jako přímo ideální Rusalce: její soprán má ten správný stříbrný lesk, truchlivou barvu, potřebnou průraznost a žádoucí precizní výšky. Günther Groissböck jako Vodník za ní nezaostává. Michael Schade je pro roli Prince málo hrdinný. Dobrá byla Janina Baechle jako mocná Ježibaba. Publikum hodně aplaudovalo, objevilo se několik námitek vůči režii.

(Der Kurier – 26. ledna 2014)***

Rusalka slavila premiéru

Bechtolf odkrývá ve Dvořákově zřídka hrané opeře symbolické děje
Příběh smutné nymfy je podle libreta nešťastný – a nešťastný je také příběh jejích vídeňských provedení. Po světové premiéře opery Antonína Dvořáka v roce 1901 to trvalo osmdesát šest let, než ji uvedla Státní opera. Teprve 26. ledna 2014 zde bylo toto metaforické dílo vůbec poprvé provedené v nezkrácené verzi – a byla to na celé čáře vítězná rehabilitace, odměněná ovacemi.

Po dvaadvaceti letech opět na jevišti Státní opery
Melancholické dílo, jehož poslední uvedení ve Státní opeře se uskutečnilo před dvaceti dvěma roky, se pojí s akcentem na českou operu, který naznačili Dominique Meyer a generální hudební ředitel Franz Welser-Möst už dílem Leoše Janáčka. Příběh nešťastné vodní víly Rusalky, která se zamiluje do Prince a s pomocí Ježibaby přijme lidskou podobu, je vykládána v inscenaci Sven-Erica Bechtolfa archetypicky jako sexuální probuzení mladé ženy bez spodní části těla, tedy bez ženských orgánů; touží po nich a také je získá – i se všemi vedlejšími efekty.

Hlavní představitelé jako centrální postavy
Bechtolf a jeho sehraný tým výtvarníků (Rolf a Marianne Glittenberg) se v rovině výkladu snů drží příjemně zpátky. Dekorace jsou prosté jakýchkoli pohádkových cetek. Drsná vodní říše s mytickými bytostmi je v navrstvení hracích prostor koncipována zároveň jako zvrácený domeček pro panenky, zbavený všech barev. Navzdory odhaleným falešným ňadrům přeje trojice žínek s Ježibabou lidem jedině smrt. Bechtolf sází na velkou freudovskou symboliku bez kuchyňské psychologie, ponechává ději ambivalentnost, což část publika neuvítala – zato diváci jednoznačně akceptovali výkon Krassimiry Stoyanové.
Zpěváci naprosto přesvědčili
Hlasově je Stoyanova bezpochyby ideální Rusalka s temným, a přesto stříbrným témbrem vysoké zvukové krásy. Herecky jednapadesátileté představitelce ale přece jen schází poslední kousíček charismatu, aby se dalo uvěřit, že se do ní Princ bezhlavě zamiloval. Její česká víla zůstává v olověné barvě scény příliš šedou myší.

Groissböck se při svém debutu ve Státní opeře zaskvěl
Pro Günthera Groissböcka se stala role Vodníka triumfem, vysloužil si ho při svém debutu ve Státní opeře ušlechtilým, naprosto jistým frázováním. Nepůsobil jako zelený starý pán s nadváhou, nýbrž jako směs Riff Raffa z Rocky Horror Picture Show a Legolase z Pána prstenů, dodal roli cosi ďábelského. Michael Schade by se svým jemným mozartovským tenorem v temném slovanském zvuku mohl zaniknout – dramaturgicky však se něžnější hlas hodí k roli fádního zkrachovance, jenž se stane obětí vlastních tužeb.

Bělohlávek vydobyl z orchestru Státní opery vrcholný výkon
K hudebnímu úspěchu přispěl v neposlední řadě také Jiří Bělohlávek. Při své osobní premiéře ve Státní opeře vedl český dirigent hudebníky srdcem a strhl je – nebál se ani vychutnat dlouhé pauzy. Dramaturgické protiklady byly plně vypracovány, dynamické kontrasty předvedeny obřadně a nikde nesplývaly v jednolitou glazuru. Pro sladké pohádkové tlachy zde není místo – tím inscenace uzavírá opět kruh.

(www.oe24.at – 27. ledna 2014)***

Dvořákova Rusalka ve Státní opeře

Po dlouhé době se vrací do repertoáru česká vodní víla. Nová inscenace Sven-Erica Bechtolfa se stala triumfem Krassimiry Stoyanové.

Sopranistka okouzlila publikum Dvořákovými melodiemi secesního belcanta. Každá fráze byla naplněná, silná výrazem a dnes téměř bezkonkurenční krásou. Osud nešťastné vodní žínky, která se zamiluje do Prince a s pomocí Ježibaby (Janina Baechle) přijme lidskou podobu, je v nové produkci Státní opery hudebně dojemná a výrazná. Také proto, že orchestr pod Jiřím Bělohlávkem hraje se srdcem, obezřetně, a přitom svádivě.

Michael Schade je v roli Prince na hranici možností svého lyrického hlasu, ve finále, jehož obávaná tessitura mu nečiní potíže, však dospívá k velké niternosti. Monice Bohinec se v Cizí kněžně podařilo temným hlasem s kovovým leskem vytvořit k Rusalce dostatečně atraktivní protiklad, aby dokázala Princi ve druhém dějství poplést hlavu.

Obdiv sklidil i Günther Groissböck, který Vodníkovo varování frázoval měkkým, smutně krásným, ušlechtilým basem. Ostatní role byly výtečně obsazeny, včetně živého a harmonického tria žínek (Valentina Nafornită, Lena Belkina a Ilseyar Khayrullova).

Stephanie Houtzeel jako Kuchtík padne za oběť lidožroutskému činu ve světě duchů, což je jedno z mála ujetí režie Sven-Erica Bechtolfa, který jinak příběh vypráví prostě a pouze v baletní vložce polonézy v druhém dějství se snaží ilustrovat ne právě vhodnými prostředky magicky nerozluštitelné metafory hudebně do největších hloubek zasahující pohádky. Jinak zůstane v nepoetickém prostoru výpravy Rolfa a Marianne Glittenbergových na publiku, aby si našlo v Rusalčiných tajemstvích to své: učinilo to s hlasitým aplausem.

(Die Presse – 27. ledna.2014 – Wilhelm Sinkovicz) ***

Snová operní pohádka Rusalka

Úspěch pro Státní operu s Rusalkou Antonína Dvořáka, ovace pro protagonistku a orchestr
Je velkým potěšením a také pochopitelné, že je Dvořákově opeře Rusalka mezinárodně věnována pozornost, jakou si zaslouží.

Newyorská Metropolitní opera uvádí v těchto dnech sérii staré inscenace Otto Schenka – s Renée Fleming a Piotrem Beczalou jako protagonisty. Ve Vídeňské státní opeře lze od neděle (dvacet dva let po poslední inscenaci) vidět novou produkci režiséra Sven-Erica Bechtolfa s Krassimirou Stoyanovou a Michaelem Schadem.

Tím jsme přímo u toho hlavního: potřebuje to velké umělkyně, jako jsou Fleming nebo Stoyanova, tedy ty myslitelně nejlepší, aby se operní pohádka o lásce vodní nymfy k Princi, lásce, přinášející smrt, stala snovým zážitkem. V divadle na Okružní třídě se to skvěle podařilo.

Lásky žal
Soprán Stoyanové má pro vílu, zklamanou nevěrným milencem, potřebnou lehce posmutnělou, temnou barvu, zároveň však stříbrný lesk, který kvalifikuje sympatickou a skromnou zpěvačku k tomu, aby v létě nádherně zazpívala Maršálku v Rosenkavalierovi na Salcburském letním festivalu. Hlas Stoyanové zní mladistvě, přitom však je velký a dostatečně znělý, aby se nikdy neztrácel v orchestru. Výšky jako by pro ni nepředstavovaly problém. A svým frázováním a promyšleným herectvím hluboce působí. Ovace publika byly v každém ohledu oprávněné.

Michael Schade jako Princ, který jako mnozí muži rychle vzplane pro neznámou krásku, brzy však začne pochybovat a obrátí se k jiné, je v lyrických pasážích famózní, poskytuje však roli málo dramatického. Báječný herecky i svým ušlechtilým, ale mocným basem je Günther Groissböck jako Vodník. Mezzosopranistka Janina Baechle je hrozivá a v roli Ježibaby hlasově výtečná, Monika Bohinec poněkud málo výrazná Cizí kněžna. Menší role Gabriel Bermúdez jako Hajný, Stephanie Houtzeel jako Kuchtík a tři žínky (Valentina Nafornită, Lena Belkina a Ilseyar Khayrullova) byly dobře obsazeny.

Hudebním svátkem však činí tuto produkci teprve orchestr Státní opery pod taktovkou jejího debutanta Jiřího Bělohlávka. Rusalka je po zvukové stránce stavebně vypilovaná citlivě v detailech, nikdy se však nezapomíná na velké oblouky, je barevně nádherná a precizně zahraná. Leitmotivika a strukturální rozdíly mezi mytologickým a reálným světem jsou jasně vyhraněné. Chápeme, že byli Vídeňští filhamonikové zklamáni, když nemohli toto dílo, které jim tak sedí, hrát roku 2008 v Salcburku. Ostatně i Cleveland Orchestra s Franzem Welser-Möstem měl tehdy velký úspěch, což svědčí o kvalitě díla a jeho geniální instrumentaci.

Hlubinná psychologie
Inscenace Sven-Erica Bechtolfa spoléhá na poetickou sílu námětu a několik hlubinně psychologických náznaků, jako například na rostoucí touhu ženy bez spodní části těla. Rafinovaně je řešena baletní scéna, v níž je znázorněn Rusalčin sen o romantické lásce, z mužské strany se však zvrhává spíše směrem ke znásilnění. Jsou zde četné filmové citáty, ze Střihorukého Edwarda až k Twilight, když je Kuchtík rozřezán a elfové propadnou opojení z krve. Režie postav je – jak je Bechtolfa obvyklé – výtečná. Také tentokrát vnáší do často statického žánru hereckou energii a vzájemné vztahy osob činí čitelnými. Hlubší interpretaci však postrádá scénická výprava Rolfa Glittenberga.

V Bechtolfově pojetí se příběh odehrává kdesi a kdysi, jak to také je v intencích Dvořáka a jeho libretisty Jaroslava Kvapila. Pro scénicky působivý večer je to však příliš nekonkrétní. Škoda také, že jsou dvě přestávky, které brzdí tok děje.

V repertoáru tato inscenace jistě dobře obstojí – pokud bude mít vždy tak prvotřídní protagonisty.

(Kurier – 27. 1. 2014 – Gert Korentschnig)***

V říši elfů a konfliktů

Za ojíněnými tabulkami se dají rozpoznat obrysy. U stolu sedí tři mladí elfové (žínky), Vodník a Ježibaba, vypadají přísně a srkají polévku jako rodina, kterou z nich kolem jídelního stolu udělal režisér Sven-Eric Bechtolf. Je to skupinka zatížená problémy a běduje nad ztrátou. Dcera Rusalka už tu není; vrhla se (aby se zbavila rodinného pouta) do náruče Prince. Ježibaba (a u Bechtolfa také Rusalčina matka) ji sice nechá odejít, ale vezme jí hlas, čímž se dívka v Princových očích stává ještě nedosažitelnější. Když se objeví sokyně, je odcizení milovaného, pro kterého je Rusalka „hvězdička“, „laň“ a „pohádka“, úplné. Ze svatby sejde. Zatímco Princ vrká se svou novou zbožňovanou, trápí Rusalku zlé sny, v nichž se jí zjevují prapodivné pářící se loutky (choreografie Lukas Gaudernak). Také zde prosvítá rodinná tématika, konflikt mezi matkou a dcerou. Sokyně (s dramatickou průrazností, sloužící účelu, Monika Bohinec) vypadá stejně jako Ježibaba, ozdobená černými péry (kostýmy Marianne Glittenberg) – jen v rudé barvě.

Distance a diference
Dvojznačnost inscenace vyřešil Bechtolf elegantně: rodinný základ vybavil diskrétními optickými prostředky a odstup a rozdílnost od světa lidí, do nějž se vodní víla Rusalka vypraví, přitom zachoval. Když se vydají Hajný (profundní Gabriel Bermudez) a Kuchtík (legrační Stephanie Houtzeel) za Ježibabou, zvrhne se groteska v krvavou událost. Ježibaba (velmi působivá Janina Baechle) prořízne Kuchtíkovi hrdlo a tři elfové (Valentina Nafornită, Lena Belkina, Ilseyar Khayrullova) se hned na mrtvolu vrhnou jako upíři. To je jediný drastický vykřičník inscenace, před nímž Vodník (skvělý Günther Groissböck), připomínající Legolase z Pána prstenů, varoval. Jinak je Bechtolf jako obvykle precizní tvůrce postav, mnohoznačný a záhadný příběh rozehrává mezi vysokými zdmi prostoru, připomínajícího bunkr (scéna Rolf Glittenberg) a v závěru nalezne pro Rusalku a Prince poetické řešení: Zavržená nevěsta (Krassimira Stoyanova se zářivou vokální krásou) přiváže kajícníka (Michael Schade opatřuje své krásné výšky intenzitou, v hloubkách schází potřebná průraznost) ke stromu a po smrtelném polibku usíná.

Mezi sladkým a dramatickým
Jako celek žádný radikální výklad, zato však nikde plochá nebo ustrnulá režijní práce, tedy inscenace, která najde cestu do repertoáru a je hudebně přesvědčivá. Dirigent Jiří Bělohlávek dosahuje s orchestrem Státní opery v průběhu večera impozantní rovnováhy mezi romantickou sladkostí a dramatičností. Nelze však nezmínit, že by v prvním dějství některým poetickým místům posloužilo více naléhavosti a dramatickým méně decibelů. Hodně se tleskalo, ale režisér Bechtolf sklidil také několik zabučení.

(Der Standard – 28. ledna 2014 – Ljubiša Tošić)

Antonín Dvořák:
Rusalka
Dirigent: Jiří Bělohlávek
Režie: Sven-Eric Bechtolf
Scéna: Rolf Glittenberg
Kostýmy: Marianne Glittenberg
Světlo: Jürgen Hoffmann
Choreografie: Lukas Gaudernak
Orchestr, sbor a balet Wiener Staatsoper
Premiéra 26. ledna 2014 Wiener Staatsoper Vídeň

Rusalka – Krassimira Stoyanova
Der Prinz – Michael Schade
Die fremde Fürstin – Monika Bohinec
Der Wassermann – Günther Groissböck
Jezibaba – Janina Baechle
Heger – Gabriel Bermúdez
Küchenjunge – Stephanie Houtzeel
1. Elfe – Valentina Nafornita
2. Elfe – Lena Belkina
3. Elfe – Ilseyar Khayrullova
Jäger – Mihail Dogotari