Novosvětská v podání Villauma a PKF: Všude dobře, doma nejlíp

Pavel Haas, tak zvaný „terezínský autor“, a jeho patrně nejhranější a zároveň nejspíše poslední skladba zahájili večer a my si ihned začali užívat mistrovskou samozřejmost hudebního ředitele PKF – Prague Philharmonia Emmanuela Villauma a jeho specifické „hadovité“ gesto vycházející místy zvláštně až zpoza zad, nikterak však nepostrádající sdělení. Studie pro smyčcový orchestr, dílo bohatě kontrapunkticky propracované, posloužilo jako příjemný úvod.

Koncert pro violoncello a orchestr č. 2 Bohuslava Martinů vznikl rovněž v kontextu války, byť naprosto odlišném. S jeho provedením přišla chvíle violoncellisty Lukáše Pospíšila, koncertního mistra PKF – Prague Philharmoia, který při úkloně na úvod sympaticky neopomněl zaplněnou emporu. Jde o velmi těžkou skladbu s extrémními nároky na interpreta, který si navíc příliš neodpočine – musí se popasovat se skutečnou „záplavou“ not. Jedná se o místy motorické, místy kantabilní, zejména však nesmírně obtížné dílo. Lukáš Pospíšil se jí chopil s chutí, přičemž z mého pohledu nejlibější byly chvíle, kdy violoncello bylo doprovázeno málo či vůbec a při kterých jsme měli možnost si sólistův témbr vychutnat nejlépe a nejzřetelněji. Zmiňovaná obtížnost skladby přinesla přirozeně i některé intonační nepřesnosti, ale i ty postupně mizely. Dílo bylo provedeno zdárně, a to včetně nejvirtuóznější třetí, poslední, věty a jistě aspoň dvouminutové kadence, kdy koncertní mistryně houslí sólistovi dokonce musela otočit stránku, protože ten neměl kdy. Obdivuhodný, až sportovní výkon. Pouze jsem si stýskal, že míra náročnosti interpretovi nedovolila skladbu prožít hlouběji se vším muzikálním výrazem. Virtuosita se dostavila v plné míře, už však nezbylo na jakýsi umělecký nadhled. Měl jsem tendenci fandit.

Po přestávce jsme se ocitli doma, totiž u symfonie Z Nového světa (což je vlastně paradoxní). Již při prvních tónech se rozhostil pocit důvěrného sepětí s něčím milovaným. U časem již prověřené a celosvětově proslavené kompozice jsme si opět připomněli Dvořákovo melodické bohatství a sledovali, jak skvěle se snoubí všechny temperamentní pasáže s temperamentem dirigenta – symfonie je mu „šitá na míru“. Dobře zvládá obě polohy, lyrickou i opačnou – řekněme hrdinnou, která v díle převažuje. Avšak ta druhá je mu zjevně vlastní více.

Poetické Largo si snad mohlo dát více „na čas“ – působilo na mě mírně netrpělivě, neklidně. Čtvrtá věta, v jejímž úvodu zaznívá slavná žesťová melodie vystavěná na pentatonickém půdorysu, věta syntetizující témata předchozích vět, přinesla, opět, až fyzický výkon, zejména dirigenta. Ten jako správný „kouč“ povzbuzoval k neutuchající intenzitě a sám, jako dobrý vůdce, šel příkladem. „Dres“ ten večer propotil snad každý, kdo se vyskytl na „hrací ploše“.

Jako s každým „hitem“ a dílem, které je, takříkajíc notoricky známé, je jedna potíž. Může nás uchvátit? Jakkoli dobré by bylo podání (a ono bylo skvělé), existuje šance, že nás „smete ze židle“? Má ještě takto slavný kus schopnost přinést nám opravdu mimořádný zážitek? Už předem v podstatě víme, že budeme spokojeni, a také to, že překvapeni můžeme být leda negativně. Zklamáni jsme ani náznakem nebyli, ale cítím zde problém sázky na jistotu, jde o problém očekávání. Mnozí diváci se k závěrečnému aplausu postavili, mnozí nikoliv. Naplněné Rudolfinum bylo obecně spokojeno, já mám však za to, že Novosvětská (pokud ji už máme „naposlouchanou“) funguje lépe z oblíbené nahrávky v pohodlí domova – tam od ní nečekáme víc, než čeho je schopna.

Haas. Martinů. Dvořák
3. prosince 2022, 19:30 hodin
Dvořákova síň Rudolfina

Program:
Pavel Haas: Studie pro smyčcový orchestr
Bohuslav Martinů: Koncert pro violoncello a orchestr č. 2 H 304
Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e moll op. 95 B178 „Z Nového světa“

Účinkují:
Lukáš Pospíšil – violoncello
PKF – Prague Philharmonia
Emmanuel Villaume – dirigent