Obraz Doriana Graye: Plíživá dekadence dokonalé krásy

Románový příběh Oscara Wildea prostupuje faustovské téma pojednávající o metafyzice vztahu reálného života a umění. Částečně autobiografický děj se odehrává v době přelomu dvou století, kdy byla estetická dokonalost uměleckého díla, tj. krása, považována za jedinou a zásadní hodnotu jeho kvality. Fascinující zobrazení krásy bez ohledu na její hlubší morálku, jako by získávalo svým dokonalým zachycením magickou svébytnost s možností ovlivňovat lidské osudy.

Původní literární dílo v duchu tvůrčího směru nastupující moderny – symbolismu zaostřilo na plíživý jev povrchnosti a morální dekadence v životě tehdejší konzervativní společnosti. Jeho autor v něm tak zachytil existenční problematiku kulturních postojů své doby. Snaha o dosažení pocitu ideálu a blaha vedla k postupnému rozpadu morálních hodnot jednotlivce stejně jako ztrátě vlastní osobnosti člověka, který přikládal až příliš velký důraz vnějšímu obrazu čehokoliv a nevnímal skryté vnitřní významy. Rozklad tradičních hodnost na pozadí vrcholícího věku industrializace jen násobil všeobecnou pesimistickou beznaděj ze stavu tehdejšího světa. Tento pocit ve spojení s blížícím se koncem století, který byl symbolicky vnímán jako existenční konec, vyvolával u mladé generace rezignaci na civilizační budoucnost. Nastupující modernismus a jeho literární a umělecké směry svou sociální kritikou postupně vytvářely mosty mezi starým a novým světem a pomáhaly nacházet nové hodnoty a významy pro další život i uměleckou tvorbu.

Dokonalá krása vždy souzněla s baletním uměním více než dokonale. Ztvárnění Obrazu Doriana Graye prostřednictvím tance je určitě více než vhodně vybraným symbolickým apelem na současné společenské vnímání proměn estetiky tanečního umění. Balet Moravského divadla Olomouc s čerstvým šéfem Janem Fouskem, do jehož dramaturgických vizí tento, předchozím vedením nastavený inscenační plán, skvěle zapadl, tak možná neúmyslně čeří stojaté vody repertoárových konvencí nejen tohoto stánku umění.

Dvouaktový dějový balet v novoromantickém stylu, vypráví románový příběh naivní fascinace krásou přinášející zlo, proti němuž nemá ani osudová láska šanci. Děj je podle předlohy převyprávěn velmi konkrétním a věcným způsobem bez jakýchkoliv ambicí o vlastní inscenační uchopení symbolismu jako silného výrazového prostředku pro jeviště. Míjí impresi tajemně poetické atmosféry, a naopak akcentuje obraznost expresivního realismu divadelní prezentace. Lehké dramaturgické úpravy původní předlohy vytvářejí inscenační zkratku hlavní dějové linie, kterou v celkem třinácti obrazech řadí do nekomplikované narativní posloupnosti. Klíčem k výběru jednotlivých scén byl podle choreografa potenciál jejich tanečního ztvárnění.

Obraz Doriana Graye byl právě domalován a malíř seznamuje svého přítele hraběte Henryho s mladíkem, který mu byl modelem. Pod vlivem světáckého Sira Henryho Wottona zatouží sedmnáctiletý Dorian Gray po věčné kráse a mládí, aniž by tušil, že jeho přání bude splněno. Obraz, který malíř namaloval v okouzlení jeho zevnějškem, nyní bude stárnout místo něj. A on si bude jen užívat výsluní přízně společnosti, do které je záhy díky Henrymu uveden. Dokonalost jeho štěstí korunuje opětovaná láska, kterou vzplane při návštěvě divadla. Mladinká a stejně naivní herečka Sybil, i přes odpor svého bratra, zcela ztratí pro Doriana Graye hlavu, což se jí stane osudným. Po obdivu toužící Narcis totiž postupně ztrácí o mladou dívku zájem a začne její společnost odmítat. Svou roli v tom hraje i manipulativní vliv cynického Wottona, který bezohledně upřednostňuje vlastní zhýralé potěšení. Dekadentní zábava, ke které Doriana Graye svádí, dostává pod vlivem drog téměř mystickou příchuť rituálního obřadu a mladík nad sebou postupně ztrácí kontrolu. Když si ve chvilce střízlivosti vzpomene na Sybil, je už pozdě. Naivní a citově labilní dívka v největším žalu už zvolila skokem do Temže smrt.

Po smrti Sybil začíná Dorian stále více pociťovat vinu, která jej tíží na duši a zohavuje jeho podobiznu na obraze. Obraz může nechat odnést, ale svědomí se mu umlčet nedaří. Útěchu a zapomnění nalézá díky hraběti v opiovém rauši a sexuálních orgiích, které naruší bratr Sybil James, toužící svou sestru pomstít. Při jejich střetu je však na ulici zastřelen (zřejmě omylem) policistou. Život Dorina Graye pokračuje dál a pod stále se zvětšující tíhou viny se postupně stává neúnosným. Jeho nestárnoucí tvář najednou budí ve společnosti rozpaky, ztrácí své jistoty a místo obdivu zůstává izolován v samotě a s pocity paranoie. Jeho obraz na plátně se mění k nepoznání, ani malíř, který Doriana navštíví, jej nepoznává. Svůj podíl na této situaci odmítá a to jeho model rozzuří natolik, že jej zabije, čímž se jeho zoufalství zvětšuje až do stavů nesnesitelného šílenství, které je doprovázeno halucinacemi. Nakonec nožem probodne i svůj obraz. Jeho duše je vysvobozena. Plátno zůstává nepoškozeno a portrét opět ukazuje krásného a naivně nevinného mladíka. Tělo Doriana Graye se zohavenou tváří zůstává ležet pod obrazem, kde jej nachází Sir Henry a pozdě si uvědomuje důsledky svých činů.

Uměleckou dekadenci v tanci si symbolicky spojujeme s post-romantickou érou, která stejně jako společnost okolo Doriana Graye upřednostňovala líbivost a pozlátko před skutečností hlubokého prožitku. Prokleté dědictví baletních féerií, které taneční umění stále doprovází, je příčinou mnoha emotivních debat a názorových střetů o současné aktuálnosti. O to zajímavější je pohlédnout na inscenační postoj režiséra a choreografa v jedné osobě, jehož příkladná stylovost scénického zpracování vyvážila nedostatek hlubší invence v dramaturgickém uchopení.

Choreografický slovník Paula Chalmera vychází z tradice klasického tance, kterou při realizaci tohoto titulu „zesoučasnil“ prvky odkazujícími na neoklasický styl baletního tvarosloví. V tomto duchu jsou tvořeny sólové výstupy a duety, v nichž je opuštěna například dogmatická struktura romantické formy pas de deux a zůstává jen citově silný taneční dialog či individuální emocionální zpověď. Toto v kombinaci se scénami, kde je srozumitelnost děje jištěna expresivitou výrazu a pantomimickými akcemi, vytvořilo baletní představení ve skutečném novoromantickém stylu se vším, co k tomu náleží.

Typické znaky romantického baletu jsou zde dokonale přetaveny do další úrovně. Místo romantické hrdinky je zde mužský hrdina rozervaný svou dobou, dekadentní tendence, bezohledný narcismus či destrukční zaslepenost naivity nahrazuje typické zobrazení nesobecké romantické lásky, která je schopna odpuštění a dokáže překonat všechny úklady. Nicméně dramaturgická struktura celého baletního díla využívá konvenčnost scény smrti z nešťastné lásky na konci prvního jednání, stejně jako motivu pomsty, osobní rozpolcenosti hlavní postavy a střetu reálného a nereálného světa v jednání druhém. Nechybí tajemnost ponuré atmosféry, zobrazení iniciačního rituálu, tematické využití opiového rauše či zobrazení společenských událostí jako ples či svatba. K tomu se ale přidává prezentace technického pokroku (scéna fotografování, policejní střelba z revolveru), a především scénografické i kostýmové usazení Aleše Valáška do doby života Oscara Wildea, které časově odpovídá právě nastupující éře novoromantismu. Stylová jednota představení je dokonalá, stejně jako vkusnost tanečního zobrazení dekadentních jevů sexuálních orgií, projevů homosexuality, konzumace drog a alkoholu, které se obejde bez lascivní gestiky či přehnaně realistického ztvárnění, a přitom je více než výmluvné.

Stylovou paralelu k novoromantické době můžeme nalézt i v původní baletní partituře Aniella Mallardoa. Jeho hudba nehledá originalitu v současných hudebních trendech, naopak se obrací do období konce 19. století a využívá související inspiraci. Výsledek v nastudování Orchestru Moravského divadla Olomouc pod vedením Petra Šumníka je rytmicky přesný a interpretačně čistý, nicméně jako celek působí jaksi unyle. To bohužel ovlivňuje celkový divácký dojem zdlouhavosti některých scén. Každopádně usazení tempa je záležitost procesu a není pochyb o tom, že během repríz se živá hudba s děním na jevišti sladí do příjemné úrovně.

Soubor Baletu Moravského divadla Olomouc si i pod vedením nového šéfa Jana Fouska zachoval svůj dosavadní trend otevřenosti vůči zahraničním tanečníkům. Na postech sólistů se opakují známá jména, ve sboru se už ale prosazují i nové talenty. Nové představení se stalo příležitostí pro mladého charismatického tanečníka Auréliena Jeandota, který v druhém obsazení alternuje hvězdu olomouckého baletu Sergia Mendeze Romera v titulní roli. Nutno konstatovat, že ji dokázal proměnit. Zatímco Sergio Mendez Romero, stejně jako jeho partnerka v roli herečky Sybil Sawe Shiratsuki, využili svých technických i jevištních zkušeností k naprosto profesionálnímu výkonu, který však vyzníval lehce neosobním dojmem, Aurélien Jeandot ve svém ztvárnění Doriana Graye působil daleko přirozeněji a přesvědčivěji, a to i přesto, že by se daly vypozorovat drobné technické rezervy, především v tanci s partnery obou pohlaví. Jeho fascinující propojení s postavou však jakékoliv drobné nedostatky v technickém výkonu překrývalo a o svých tanečních kvalitách dokonale přesvědčil v sólovém tanci zoufalství, kterým vrcholilo 2. dějství. Navíc spolu se Sybil v podání Emily Joy-Smith se dokonale doplňovali. Světlovlasé Angličance role skvěle sedla a okamžitě upoutala svou výrazovou elegancí, taneční přirozeností i technickými zkušenostmi a něžnou živelností. Na druhou stranu, jakási nadpozemská éteričnost Sawe Shiratsuki, jež vynikla například ve scéně zamilování obou mladých lidí v drobných bourré sur la point, přinesla do představení další rozměr nečekaných souvislostí ve vztahu k romantickému odkazu.

Dvě alternace dostala i postava Jamese, bratra mladé herečky. Tato role je poměrně náročná a vyžaduje skvěle připraveného tanečníka s dokonalými výrazovými schopnostmi, což splňují oba její protagonisté Hirofumi Kitazume či Ivan Sanchez Fernandez, každý svým výjimečně osobitým způsobem. Výrazově i tanečně zajímavá je role Lorda Henryho Wottona. Ujal se jí charismatický Seamus Wilkinnson (při premiérách bez alternace), který se na ni typově skvěle hodí. Více prostoru by určitě slušelo i postavě malíře Basila v podání Andrey Canalliccia. Bohužel, čas, který mu je na scéně k dispozici, je velmi omezený, a tak má možnost spíše jen naznačovat své jevištní přednosti.

Je nutné konstatovat, že mezi zásadní přednosti celého díla patří skvěle připravené sborové scény, kterých je v inscenaci hned několik: ples, tajný rituál, orgie v opiovém doupěti či svatba Wottonovy dcery. Choreograficky nikterak zásadně překombinované, naopak Paul Chalmer využívá rafinovanost a obrazivost lineární symetrie, o to více ale divácky velmi poutavé. Výstupy jsou tanečně přesné a interpretačně čisté a potvrzují trvající velmi dobrou úroveň celého tanečního tělesa.

Obrazem Doriana Graye začíná tento baletní soubor oficiálně novou etapu své existence. Personální změny, které v divadle proběhly, se dotkly nejen vedení baletu, ale i postů nejvyšších. Novým ředitelem byl nedávno jmenován Ing. David Germeš a nezbývá než doufat, že i to bude tanečnímu umění v Olomouci jen k užitku. Že nebude jen klouzat po povrchu estetické líbivosti, ale využije i skrytý potenciál tance a jeho možností pro silnou uměleckou výpověď, díky níž lze zajistit hluboký a nezapomenutelný divácký zážitek.

Obraz Doriana Graye
Hudba: Anielo Mallardo
Choreografie a režie: Paul Chalmer
Asistent choreografie: Jan Fousek, Lenka Maříková
Hudební nastudování: Petr Šumník
Dirigenti: Petr Šumník, Tomáš Hanák
Výprava: Aleš Valášek

Tančí:
Dorian Gray: Aurélien Jeandot / Hirofumi Kitazume / Sergio Méndez Romero
Basil Hallward, malíř: Andrea Canalicchio / Javier Moya Romero / Sergio Méndez Romero
Sir Henry Wotton, jeho přítel: Alejandro Polo / Javier Moya Romero / Seamus Wilkinson
Sibyl Vane, herečka: Yuki Beppu / Emily-Joy Smith / Sawa Shiratsuki
James Vane, její bratr: Iván Sanchez Fernandez / Hirofumi Kitazume / Seamus Wilkinson

Psáno z obou premiér 8. a 9. dubna 2022.