Ohlédnutí za jubilejní Zlatou Prahou

Lucie Kocourková, 18.10.2013 0:02

Mezinárodní festival televizní tvorby Zlatá Praha letos je na světě už plných padesát let. Jubilejní ročník, který proběhl od 12. do 16. října, byl opět kulturní nadílkou prodchnutou hudbou i tancem. Nekonaly se žádné okaté oslavy uplynulých ročníků, na to nebyl ani čas, protože nových děl, která jsou přihlašována do soutěžní přehlídky, je mnoho a současnost televizní tvorby je příliš lákavá na to, aby zůstalo místo pro bilancování minulosti. Festival měl svůj slavnostní a kultivovaný nádech, který vytváří už jeho samotné prostředí, Palác Žofín, a přilákal množství návštěvníků.

Hlavním pořadatelem festivalu je Česká televize, která v rámci své veřejnoprávní služby spustila nedávno také vlastní kanál určený kultuře ČT art. Festival má samozřejmě podporu Evropské vysílací unie, jíž je Česká televize členem, skupina EBU pro hudbu a tanec má na Zlaté Praze svá roční plenární zasedání. Část programu, která není určena divácké veřejnosti, zahrnuje diskuse a workshopy, které stmelují svět tvůrců a producentů, Praha se tak stává na několik dní centrem televizní tvorby a jejího průniku se světem múz.V soutěžní sekci bylo letos přihlášeno na devadesát snímků ve dvou kategoriích: Hudba na obrazovce (kam patří nejen hudební, ale i taneční pořady a záznamy koncertů či inscenací) a Dokumentární pořady o hudbě a tanci. Jako každý rok byly snímky přístupné divákům ve videotéce, několik vybraných novinek dostalo prostor v rámci Golden Prague Premieres, veřejném promítání. Zahajovací večer patřil tanci a stejně tak tři večerní programy ze série Pocta…, které stejně jako minulý rok přiblížily několik tanečních legend napříč generacemi. První večer patřil setkání s bratry Bubeníčkovými, druhý retrospektivě Maurice Béjarta a třetí proslavenému choreografovi Johnu Neumeierovi.

Z české taneční scény

Festival odstartoval v sobotu 12. října celodenním zábavním programem s tanečními workshopy a první den vyvrcholil slavnostním zahajovacím večerem, hodinovým kaleidoskopem představujícím několik tváří současné české taneční scény (moderovaný přenos si mohli užít i diváci Česká televize na svých obrazovkách). Taneční skupina DekkaDancers program otevřela sekvencí z choreografie uvedené minulý rok na piazzetě Národního divadla jako site specific.Současný taneční slovník zvláštním způsobem konfrontoval vznosný prostor Paláce Žofín a v tomto dialogu pokračovaly téměř všechny choreografie, respektive výňatky z nich. Pražský komorní balet představil dynamickou pasáž z díla korejské choreografky Ji-Eun Lee Podmínka zániku, která láká svou živostí ke zhlédnutí celého, mnohem komplikovanějšího kusu.

Balet Národního divadla se prezentoval nejprve úryvkem z choreografie Petra Zusky Ej lásko, částí, která je pro koncertní provedení jako stvořená, protože obsahuje humornou i lyrickou pasáž. Celá kompozice Ej lásko je vytvořena na základě písní skupiny Hradišťan, ale v kompletní podobě ji v současnosti diváci nemají možnost vidět. Baletu naší první scény a Petru Zuskovi jako choreografovi patřil i závěr programu, oblíbený duet Ne me quitte pas z baletu Sólo pro tři, je také číslem vděčně prezentovaným na gala a slavnostních večerech. Jen je většinou ke škodě, že jeho intimita a vnitřní sugestivnost, oddělena od zbytku představení a extrahována z komplexní divadelní scény, nevynikne tak, jak by si zasloužila.

Národní divadlo Brno se prezentovalo ve dvou odlišných žánrech: klasickou linii zastupovalo pas de deux z baletu Bajadéra, který bude mít v choreografické a režijní úpravě Jaroslava Slavického obnovenou premiéru už 25. října. V rámci tohoto večera to byla vůbec jediná ukázka reprezentující akademickou taneční techniku. Současný tanec z brněnského repertoáru zastupovala choreografie Ramiho Beera Motýli, duet zobrazující jednu z mnoha variant vztahu mezi mužem a ženou, kteří se vzájemně přibližují i vzdalují, ale zůstávají k sobě vnitřně připoutáni.

Z kamenných divadel se představil ještě balet Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, který shodou okolností také přivezl ukázku pracující s tématem partnerských vztahů, ale tentokrát v humorném hávu. Základním prvkem bylo možná až klišé záměny kostýmů (muži sukně, tanečnice frak), odlehčenost podtrhovaly známé populární melodie ze starších časů, spíš než tanec pak působila humorně mimika a nadsázka v gestu či další hrátky s výměnami kostýmů, důležité jsou herecké vlohy tanečníků. Choreografie Attily Egerházyho čerpá dílem z forem revuálních tanců, které kombinuje s principy současného tance v celek, jenž diváky očividně baví.

Úvodní večer byl tedy ochutnávkou různých stylů a tvůrců, malou návnadou pro potenciální diváky. Pro skutečnou reprezentaci české taneční scény snad trochu krátký, je mnoho souborů, které by se mohly postavit na pódium po boku svých kolegů a vytvořit program celovečerní. Velikým úspěchem pro vyznavače tanečního umění je ale už to, že zahajovací večer patřil Terpsichoře.

Pocta: bratři Bubeníčkové

V neděli 13. října se před Malým sálem na Žofíně začal srocovat zástup baletních nadšenců už od sedmi hodin. Účast na besedě s bratry Jiřím a Ottou Bubeníčkovými byla větší, než se čekalo, takže sál se nejen zaplnil, ale část návštěvníků si i dvě hodiny postála, zatímco slavní bratři rekapitulovali svou dosavadní kariéru, která zdaleka není u konce. Moderování večera se ujal Pavol Juráš, publicista působící v Národním divadle v Brně, ale hojně publikující postřehy z tanečního světa. K bratrům Bubeníčkovým má blízko, studoval operní režii v Hamburku, poznal se s Johnem Neumeierem a slavné tanečníky počítá mezi své přátele. To je ale i kámen úrazu při pořádání veřejné akce, protože celá debata se rozbíhala podvojně od seriózní rozpravy o umění směrem k detailům z osobního života hvězd, takže výsledný dojem byl rozporuplný. Publiku ovšem stačila přítomnost obou bratrů, aby se tetelilo nadšením. Prošli jsme s nimi jejich začátky a nejslavnější role – nechyběly ukázky z dokumentárního filmu, stejně jako výňatky z choreografií, mezi nimiž samozřejmě dominovala díla Johna Neumeiera, kterému se podařilo vyzdvihnout ve svém souboru už více hvězd českého původu (za všechny vzpomeňme Ivana Lišku, který je dnes uměleckým ředitelem mnichovskému baletu, nebo primabalerínu Barboru Kohoutkovou).

Jednou z nejsugestivnějších rolí, v níž bratři uplatnili svou téměř identickou vizáž, byla rozdvojená osobnost Ludvíka Bavorského v baletu Iluze… jako Labutí jezero, v níž se i pravidelně alternovali.

Jiným nezapomenutelným dílem byl Neumeierův balet Nijinsky, v němž Jiří ztvárnil postavu slavného tanečníka rozervaného psychickou poruchou a Otto jeho jevištní alter ega Fauna a Zlatého otroka. V současnosti působí Jiří jako první sólista drážďanské Semper Oper a z klasického i moderního repertoáru čerpá pro svou vlastní choreografickou tvorbu. Hosty Zlaté Prahy seznámil také Otto se svými ambicemi v oblasti hudební kompozice a scénografie. Umělecká spolupráce i harmonický vztah obou bratří mohou být pro ostatní velkou inspirací. Slavná dvojčata budou mít příležitost vidět po dlouhé době i Pražané, bratři plánují začátkem příštího roku (11. a 12. ledna) vystoupení, které si jistě milovníci baletu nebudou chtít nechat ujít.

Pocta: Maurice Béjart

Pondělní večer patřil komentované retrospektivě patrně nejslavnějšího francouzského choreografa 20. století Maurice Béjarta, který na základech akademického tance vytvořil vlastní moderní slovník, kterým je jeho dílo zcela charakteristické, ale stále živé a poutavé. Večerem provázel producent a Béjartův přítel Reiner Moritz (také člen festivalové poroty a odborný poradce). Večer už byl v Praze na projekci přítomen také John Neumeier, který patřil rovněž k jeho přátelům, ale sledoval dění zatím z pozice návštěvníka. Program ukázek byl sestaven tak, aby se diváci seznámili s klíčovými momenty choreografovy kariéry a s některými z jeho ikonických děl. Nechyběla ukázka ze Symphonie pour un homme seul, která byla v roce 1955 velkou novinkou jak co do nakládání s pohybovým slovníkem, tak s konkrétní hudbou.

Ikonické zpracování Svěcení jara mohli diváci vidět v podobě restaurovaného záznamu z roku 1968, respektive jeho poslední části s názvem Obětování.

Podle Reinera Moritze je právě Béjartova verze tou, která se stala publiku nejbližší a oslovila nejvíce diváků, protože souzněla s myšlenkou doby, v níž vznikla (v Béjártově podání se rituál obětování mění v oslavu spojení muže a ženy). Pro ilustraci díla Maurice Béjárta jako všestranného autora jsme viděli i část pas de deux z klasického Louskáčka, ale nejpůsobivější stejně zůstávají choreografie, které pracují s prvky, které je možno označit přímo za znaky Béjartova díla: dynamické mužské sbory, široké druhé pozice, vztažené paže s rozevřenými prsty a všudypřítomný motiv kruhu a všeobjímající souměrnost choreografických struktur. Byl promítán Pták Ohnivák (v podání souboru pařížské Opery), symbolické znovuzrození ducha revoluce, a slavné Bolero, zde ve verzi muž-tanečník a muži-přihlížející s Nicolasem Le Riche v hlavní roli.

Tento večer byl důstojnou vzpomínkou na velkého choreografa, který zanechal v dějinách tance velkou stopu. Jen diváků se dostavilo podstatně méně než na nedělní program.
Pocta: John Neumeier

V úterý měli návštěvníci konečně možnost setkat se osobně s choreografem a ředitelem Hamburského baletu Johnem Neumeierem, mistrem především dějových baletů s dramatickými postavami a psychologickými náměty. Diváků přišlo o mnoho méně než na setkání s bratry Bubeníčkovými, což je velká škoda, protože John Neumeier je nemenší legenda. Bohužel je o trochu méně mediálně „provařenou“ osobností… Své setkání s festivalovým publikem pojal jako tematickou přednášku, ústředním motivem byl jeho vztah k využití média filmu v tanečním prostředí jako tvůrčího nástroje, formátu, kterému sám pro sebe říká „ballet for camera“. John Neimeier totiž samotný tanec od dětství vnímal v úzkém spojení s filmem, byl nejprve nadšeným divákem zfilmovaných muzikálů, tanec se pro něj stal pohyblivým obrazem.K práci s filmem přistupoval vždy jako k umělecké tvorbě, která má své specifické zákonitosti a může mít velkou účinnost na diváka. Prostřednictvím práce s kamerou, střihem a detailem je možné soustředit jeho pozornost na drobné výseky reality s větší účinností než na jevišti. Dlouholetá spolupráce s režisérem Klausem Lindemannem dává choreografovi tvůrčí volnost. Princip práce s filmem byl divákům ilustrován dvěma ukázkami zachycujícími týž balet, Dámu s kaméliemi, jednou jako taneční film, podruhé v podobě záznamu. Filmová verze z roku 1987 zachycuje Ivana Lišku a Marcii Haydée ve studiovém prostředí.

Nová verze, záznam představení z pařížské Opery, zachycuje atmosféru divadelního představení. Jde o stejný balet, ale je velký rozdíl mezi tanečním filmem jako samostatným dílem, které pracuje podle principů akce na kameru, a záznamem, byť je pořízený za použití nejmodernější technologie. K technologickému vývoji je ostatně choreograf mírně skeptický, jistě není sám, komu se zdá, že moderní technologie někdy umělecké dílo odosobňuje, vzdaluje divákovi.

Další pozoruhodnou ukázku režijní práce s detailem je zfilmování Legendy o Josefovi z roku 1977, kdy kamera opět vede divákův pohled, aby sledoval citové vzrušení protagonistů a soustředil pozornost na nuance gest.

V roce 2004 vznikla filmová dokumentární verze zachycující balet Smrt v Benátkách, kdy Neumeier zaměnil postavu spisovatele za choreografa a celým dílem vedl jako téma rozpor mezi apollinským a dionýským principem, symbolizovaným mimo jiné i protiklady v hudbě (Johann Sebastian Bach vs. Richard Wagner). Jednu ze zvláštních postav, které obklopují hlavního hrdinu, jakéhosi cestovatele, ztvárnili bratři Bubeníčkovi.

Nesmírně působivou byla i ukázka ze závěru baletu Malá mořská víla, která mimo jiné ukazuje i šíři Neumeierova choreografického talentu, finále baletu je naplněno expresí a důrazem na herecký výkon hlavní protagonistky a nese se zároveň v téměř surrealistickém duchu. Neumeier využívá filmové záznamy také přímo při choreografické práci: jak sám přiznal, získává tak větší odstup od svého díla, tanečníky však nenechává studovat choreografii z videa. V Hamburském baletu je zaměstnáno několik notátorů, kteří zanášejí jeho balety v Benešově notaci, takže je pak možné balet přenášet prostřednictvím zápisu a tanečníci nejsou konfrontováni s vizuálními záznamy, aby si každý mohl vytvořil individuální interpretaci své postavy.

Večer s Johnem Neumeierem moderovala Yvonna Kreuzmannová a doprovodem významnému hostu byla Adéla Pollertová, která působila v Hamburském baletu jako sólistka před svým příchodem do pražského Národního divadla. Přispěla také vzpomínkou na jejich společnou spolupráci a mimo jiné byla choreografovi společnicí po dobu jeho pobytu v Praze.

Ohlédnutí…

Festival Zlatá Praha skončil 16. října slavnostním vyhlášením vítězných snímků. Cenu Grand Prix Golden Prague si odnesl snímek Cesta životem: Sir Georg Solti, dokument o významném dirigentovi s maďarskými kořeny, mimo jiné hudebním řediteli Chicagského symfonického orchestru. Cenu diváků získal dokumentární film Daria Klimentová – Život v tanci mapující několik uplynulých let v životě slavné primabaleríny. Režisér Martin Kubala jím navázal na dřívější snímek Daria Klimentová – Po světě na špičkách z roku 2006, který byl stejným typem časosběrného dokumentu, oblíbeném formátu naší domácí dokumentaristiky. Ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 putuje k tvůrcům snímku Tanec z celého srdce: dokumentu švédské SVT, která sledovala působení Matse Eka u kubánského souboru Danza contemporanea, umělecký i osobní vklad do společné práce, konfrontaci s každodenní realitou a problémy, stejně jako společné zapálení pro umění. Snímek dokáže přiblížit divákovi kus života z trochu jiného světa na dosah ruky. Cena České televize patří snímku Grand opera – Verdi, zvláštní uznání za mimořádný umělecký počin získal dokument Mezi: Isang Yun v Severní a Jižní Koreji o avantgardním korejském skladateli. Další ocenění, Český křišťál – kategorie 1 (Performing Arts) získalo Jezero, záznam představení upravené verze Labutího jezera v podání souboru Les Ballets de Monte Carlo a jeho uměleckého šéfa Jeana-Christopha Maillota. Jeho tvorba není českým divákům neznámá, pražské publikum jednak pamatuje hostování jeho souboru s baletem Romeo a Julie, jednak se s jeho tvorbou může konfrontovat v inscenaci Popelky v Národním divadle. Jezero je z podobného soudku, konstituováno v duchu moderního tance, v jehož rámci se ale choreograf nezříká práce na špičkách a základních atributů příběhu, přichází ale opět se strohým vizuálním řešením. Český křišťál – kategorie 2 (Dokumentární pořady o hudbě a tanci) získal film Bach: Vášnivý život.

Ze snímků, které byly na festivalu uvedeny, stojí za zmínku také extravagantní Hip-Hop Labutí jezero uvedené i v rámci Golden Prague Premieres. Svérázná současná choreografie Fredrika Benke Rydmana čerpá z hip hopu a dalších oblíbených tanečních technik blízkých srdci dnešní mládeže. Je to ale Labutí jezero jen pro otrlé.

Rudovous coby drogový dealer a pasák, čtyři labutě v čele s Odettou coby na drogách závislé prostitutky, princ jako zbohatlický synek z řad zlaté mládeže, to by divák pochopil jako tematické přiblížení dnešku, co ale asi málokdo přijme za své, je kombinace Čajkovského s elektronickou hudbou a populárními songy. Produkce je ale prý úspěšná, vystupují v ní nikoli baletní umělci, ale tanečníci street dance (v projektu jsou role asi pro čtrnáct účinkujících) a za vytvořením tohoto snímku stojí veřejnoprávní televize. Některé momenty inscenace jsou působivé, například scénografie využívající pohyblivé kulisy ponuře laděné do steampunkového looku, které se jednoduše posouvají na tazích sem a tam a tanečníci využívají prostor a skuliny mezi nimi. Některé momenty choreografie vyvolají smích situační komikou, ale snímek chvílemi budí dojem, že ani tanečních stylů nebylo využito v plné míře jejich možností, jsou tu například prvky break dance, ale rozhodně ne na úplně mistrovské úrovni. Nepochybně jde o snímek, který divákovi hned tak nevymizí z paměti, ačkoli mu těžko zůstane spojen s pojmem Labutího jezera jako pohádkového baletu.Několik záznamů tanečních inscenací přineslo naopak tradiční obraz baletních děl, například původní ruskou verzi baletu Romeo a Julie choreografa Leonida Lavrovského nebo Louskáčka v choreografii Rudolfa Nurejeva. Klasická dokumentaristická práce je pak třeba film William Forsythe: Mysl, tělo, protiklad italské režisérky Francescy Pedroni, ukazující choreografovu práci s pohybovou studií v netradičním kontextu, způsob, kterým se vžívá do procesu, v němž je současně tvůrcem i výzkumníkem. Zákulisí baletu přibližuje krátký dokument Louskáček – za scénou režiséra Floriana Gebauera, který příjemně doplňuje právě záznam Nurejevovy produkce, kterou nastudoval Manuel Legris, de facto hlavní postava dokumentu. Množství záznamů inscenací baletních, operních a koncertních děl, stejně jako dokumentů o tvůrcích i interpretech je na Zlaté Praze závratné. Je obdivuhodné, že festivalová porota je schopná přihlášená díla zhlédnout i objektivně zhodnotit, řadový návštěvník jen zalituje, že festival trvá pouhých pět dní, kdy nemůže obsáhnout celou nabídku audiovizuálních materiálů.