Okouzlující komedie a lekce z upřímného nadšení: Arabella a Holanďan ve Frankfurtu

Frankfurtská opera nepatří k nejvzhlednějším budovám jinak elegantního středu města, ale svým interiérem divadlo vnější vzezření kompenzuje. Díky vysokému jevišti a částečně zastřešenému orchestřišti zde dochází k podobnému zvukovému efektu jako v Bayreuthu. Orchestr i sólisté znějí proto kompaktně. Prostory frankfurtské opery jsou akusticky víc než vyhovující pro interprety i posluchače. Celé divadlo si tak mohlo vychutnat nejen zmiňované celistvé znění, ale též vydatné a téměř nekončící rozbalování laskominy návštěvníkem sedícím za mnou.

 

Arabella ve Frankfurtu: Okouzlující komedie z nejarabellovatějších…
Oproti poslední návštěvě poněkud unavené vídeňské Arabelly (recenzi najdete zde), jsme tentokrát zhlédli představení svěží, plné umělecké jiskry. Přes náročnou úlohu orchestru i jednotlivých postav nastudování vévodila straussovská komika a patřičná lehkost.

Šéfdirigent Oper Frankfurt Sebastian Weigle má s německou operou bohaté zkušenosti, které přetavil v drahý kov i tentokrát. I díky němu byla Arabella neskutečně svěží záležitostí a zároveň velmi příjemným pobavením, plným hudebně precizně zrealizovaných komických situací. V případě režijního provedení Christofa Loye jsme neočekávali žádná překvapení. Držel se originálního vzoru, bez současných „výstřelků doby“, za což mu ode mne patří velký dík. Arabella se sice odehrávala na malém prostoru, ovšem děj tak velmi přirozeně plynul a byl zde zachován niterný vztah interpret/divák. Scéna Herberta Murauera je zdánlivě statická a na rozměrném jevišti byla cíleně vytvořena tak, aby působila komorně.

Dominovaly jí zářivě bílé holé stěny, které jednou dotvářely atmosféru bytu před vystěhováním, jindy atmosféru masopustního bálu. Tyto stěny se v průběhu představení neustále pohybovaly a byly tak pomyslnou střižnou mezi jindy komplikovaně probíhajícími obrazy a zdlouhavou výměnou jevištní techniky a rekvizit. Kostýmy odkazovaly na dobu, do níž je původně opera vsazena. Musím pochválit světle modrý oděv postavy Arabelly, doplněný o vkusné a decentní šperky.

V titulní roli se představila okouzlující Maria Bengtsson. Švédská sopranistka svoji Arabellu postavila na noblese a ženské eleganci. Nutno dodat, že její půvab s rolí přirozeně souzněl. Z celkově vyrovnaného výkonu lze vyzdvihnout technicky precizní pianissimo (ve vyšších hlasových polohách jen málokdy vídané). Hostující americká sopranistka Brenda Rae, jejíž hvězda nezadržitelně stoupá, se dosud věnovala především mozartovskému repertoáru, nicméně její Zdenka splňovala všechna kritéria, požadovaná pro interpretaci Straussových oper. Fiakermilli Nora Friedrichs pěvecky nepřesvědčila. Její koloratura neměla patřičnou lehkost a v horní okrajové poloze se trápila. Navíc herectví posouvala do roviny přílišného afektu. Matka Adelaide ztvárněná Barbarou Zechmeister celé představení bohužel nezakrytě sledovala každé dirigentovo gesto, což působilo rušivě.

Bohaté zkušenosti s německým repertoárem zúročil britský baryton James Rutherford, který dokázal být hlasově jak dramatický, tak lyrický. Mandryka v jeho podání byl věrný originálu a působil jako zasmušilý sedlák, který poprvé přijel do velkoměsta a nerozumí jeho řeči.

U řeči ještě zůstaňme, neboť jeho němčině diváci naopak dokonale rozuměli navzdory tomu, že nejde o jeho rodný jazyk. Totéž nelze bohužel říci o představiteli hraběte Eleméra, korejském tenoristovi Ingyu Hwangovi. Jde však o člena operního studia, a proto je namístě předpoklad jeho dalšího uměleckého růstu. Postava Mattea, jíž propůjčil svůj hlas Peter Marsh, byla oproti vídeňskému nastudování výrazně srozumitelnější. Pěvec dokázal, že svým oborem bezpečně vládne i přesto, že přes „straussovsky nekompromisní orchestr“ místy ve spodní poloze jeho hlas zanikal. Excentrická postava otce našla svého ideálního interpreta v osobě Alfreda Reitera. Svoji roli ztvárnil s dokonalou komikou, což publikum velmi ocenilo navzdory jeho ne zcela přesvědčivému zpěvu.

Arabella ve Frankfurtu měla obrovské kouzlo, na kterém se podepsalo především kompaktní znění orchestru a precizní výkony ústředních rolí opery, kterým vévodila půvabná Arabella. Představení jednoznačně stojí za zhlédnutí.

Hodnocení autora recenze: 85%
***

Der fliegende Holländer: Lekce z upřímného nadšení!
Mám pocit, že v Oper Frankfurt jsou všichni interpreti představením pohlceni a vydávají se ze svého maxima hráčsky, pěvecky i herecky. Po proběhnuvším Bludném Holanďanovi ve mně doznívá mnoho emocí – nutno dodat, že především těch kladných. Oceňme obrovský náboj a zapálení sálající ze všech členů souboru.

Orchestr tohoto večera kormidloval šéfdirigent Sebastian Weigle, který má s Wagnerovou a Straussovou operou zkušenosti snad ze všech zásadních německých scén (Bayreuth, Dresden, Zürich, Berlin, Hamburg a tak dále). Za nahrávku Die Frau ohne Schatten dokonce obdržel významné ocenění Die Opernwelt (Dirigent des Jahres, 2003). Dokazuje, že je mu německá opera blízká, a těleso pod jeho vedením působí především velmi sebevědomě. Jednotlivci hrají intonačně přesvědčivě, hráči dechové sekce zde perfektně ladí bez jakýchkoliv odchylek. Jejich neutuchající nasazení a kompaktní znění lze přirovnat k Berlínským filharmonikům. Režisér David Bösch šel jasnou cestou hry s vizualizacemi.

Představení působilo jako výpravný film promítaný v dobře vybaveném kinosále. Ponurá scéna byla předkládána v podobě takřka fotografické – kontrastovaly zde potemnělé obrazy, v nichž se rýsovaly pouze hrozivé hrany zadního plánu scény. Zbylé obrazy byly naopak bohatě osvětleny, jako by dávaly tušit přítomnost stínu kdesi za sborem. Šlo o zjevnou aluzi na střet tohoto světa a záhrobí. David Bösch vystavěl příběh o nemrtvém kapitánu, jenž má dojít vykoupení „láskou až za hrob“, velmi barvitě. Nutno však poznamenat, že kopulační pohyby Dalanda z radosti, že jeho Senta Holanďana přijala za vlastního, byly zbytečně obscénní. Scéna Švýcara Patricka Bannwarta byla rovněž pompézní a lze ji připodobnit k filmové projekci. Nejvýraznějším prvkem byl bezesporu vprostřed jeviště visící obrovský lodní šroub, jehož opačný chod si lze vyložit jako snahu Holanďana vrátit se alespoň na chvíli do světa živých. I další scénické prvky přispívaly k naléhavosti inscenace, jako například náhle potemnělý sál s kužely svítilen pátrajícími mezi diváky či potrhané plachty, přesvědčivě se dmoucí ve větru, který signalizoval přišedší bouři.

K zhodnocení výkonu sboru asi tolik: za nastudování Tilmana Michaela bylo toto těleso i na německé poměry nadstandardní. Zvukově nosné byly čistě mužské pasáže z dějství prvního, dynamicky pestré části ženského sboru z dějství druhého, vrcholné pak pasáže smíšené, které pulsovaly jednotou a entusiasmem.

Sólové výkony byly vesměs vyrovnané, bez větších digresí. V roli Holanďana se představil ostřílený lodivod Iain Paterson a svým zvučným barytonem byl ozdobou představení jak v sólových partech, tak duetech a tercetech. Nosný hlas s elegancí zněl nad orchestrem a po herecké stránce byl interpret též velmi přesvědčivý. „Jeho“ Senta v podání Eriky Sunnegårdh měla v představení pozvolný start. Zpočátku hledala intonační jistotu, což se projevilo především v pasážích a capella, nicméně její pěvecký projev přirozeně gradoval a směřoval k výraznému vrcholu. Solidní výkon podala rovněž Maria Pantiukhova v nevelké roli Mary. Basista Andreas Bauer byl vůči Patersonovi témbrově kontrastní (což se vzhledem k odlišnosti hlasových oborů obou interpretů může jevit jako samozřejmé, ale zdaleka to nemusí být pravidlem) a představení to jen prospělo. Jeho rezonující bas byl pro Dalanda doslova jako stvořený. Z mužských tenorových rolí, byť menšího rozměru, byl pěvecky i herecky stoprocentní Steuermann Michael Porter. Jde o technicky velmi dobře vybaveného pěvce. Vincenta Wolfsteinera, který se představil jako Erik, bych si zase bez obtíží uměl představit jako Siegfrieda či Tristana, což jsou zajisté pro Heldentenora role životních rozměrů a pomyslné vrcholy kariéry.

V závěrečném hodnocení by mělo zaznít, že představení bylo bez výjimky nabité prvotřídními sólisty a po páteční Arabelle působilo co do celkové úrovně výrazně sehraněji. Hlasy pěvců byly mistrovsky sladěné a celek působil navýsost profesionálně. Za tento „operní víkend“ musím konstatovat, že frankfurtská opera mne nesmírně baví! Je to především díky zapálenému nasazení orchestru, velmi dobře znějícímu sboru a prvotřídním sólistům. I přes nemalou vzdálenost (Ostrava-Frankfurt) se taková cesta vyplatí, a pokud i vy plánujete Frankfurt navštívit, určitě do svých plánů zahrňte i návštěvu místní Oper Frankfurt.

Hodnocení autora recenze: 95%

 

Richard Strauss:
Arabella
Dirigent: Sebastian Weigle
Režie: Christof Loy
Scéna a kostýmy: Herbert Murauer
Světla: Reinhard Traub
Sbormistr: Tilman Michael
Choreografická spolupráce: Thomas Wilhelm
Frankfurter Opern- und Museumsorchester
Chor der Oper Frankfurt
Premiéra 25. ledna 2009 Oper Frankfurt
(psáno z reprízy 19. 5. 2017)

Graf Waldner – Alfred Reiter
Adelaide – Barbara Zechmeister
Arabella – Maria Bengtsson
Zdenka – Brenda Rae
Mandryka – Rutherford
Matteo – Peter Marsh
Graf Elemer – Ingyu Hwang
Graf Dominik – Dietrich Volle
Graf Lamoral – Thomas Faulkner
Die Fiakermilli – Nora Friedrichs
Eine Kartenaufschlägerin – Alison King
Welko – Thesele Kemane
Ein Zimmerkellner – Mikołaj Trąbka
***

Richard Wagner:
Der fliegende Holländer
Dirigent: Sebastian Weigle
Režie: David Bösch
Scéna: Patrick Bannwart
Kostýmy: Meentje Nielsen
Světla: Olaf Winter
Sbormistr: Tilman Michael
Dramaturgie: Zsolt Horpácsy
Frankfurter Opern- und Museumsorchester
Chor und Extrachor der Oper Frankfurt
Premiéra 29. listopadu 2015 Oper Frankfurt
(psáno z reprízy 20. 5. 2017)

Der Holländer – Iain Paterson
Senta – Erika Sunnegårdh
Erik – Vincent Wolfsteiner
Daland – Andreas Bauer
Mary – Maria Pantiukhova
Steuermann – Michael Porter

www.oper-frankfurt.de