Straussova Arabella ve Wiener Staatsoper – představení, kterému chyběla jiskra

Víkend ve Vídni v duchu německé opery začal včerejšího večera Arabellou Richarda Strausse. Tato jindy noblesní, straussovsky komická salónní opera z prostředí císařské Vídně tentokrát postrádala patřičnou lehkost. Pěvecké výkony rovněž nepřesvědčily o zrovna nejvyšším standardu provedení. Celému představení ovšem vévodil excelentní orchestr.
Richard Strauss: Arabella – Wiener Staatsoper (foto ©Wiener Staatsoper / Michael Pöhn)

Režijně se Arabelly zhostil Sven-Eric Bechtolf a veskrze lze hovořit o nastudování klasickém, bez většího momentu překvapení, byť dějově vsadil Arabellu do třicátých let dvacátého století, tedy do doby, kdy opera vznikla. Herecky detailní práce s mimikou a gesty „á la Otto Schenk“ se zde nekonala. Postavy byly až příliš statické a soustředěné na svůj pěvecký výkon, nikoliv ve smyslu Straussova odkazu na antické drama. Scénu navrhl Rolf Glittenberg a uchopil její dvojí proměnu spíš minimalisticky, téměř bez dekorací a většího zdobení. Vyzdvihnout musíme extravagantně, přesto s noblesou propracované kostýmy Marianne Glittenberg. Ty scénu vkusně obohacovaly o chybějící element barvitosti.

Největší devízou celého představení bylo orchestrální těleso pod vedením Petera Schneidera. Orchestr pod jeho taktovkou hýřil barvami, uměl být detailně úsečný, jindy široce rozevlátý, avšak vždy jednotného a přesvědčivého znění. V rovině sólových instrumentálních výkonů zaznělo pověstné sólo pro violu za doprovodu orchestru doslova fenomenálně. Tempově, dynamicky i témbrem nastudování silně připomínalo Thielemannovo provedení (Met, 1994). Dirigent Peter Schneider měl neskutečný tah, byl impulzivní i nabitý energií a celou Arabellu dokonale stmelil. Bohužel oproti precizní práci v orchestřišti zde byly unavené pěvecké výkony sólistů, jimž v tomto živelném představení chyběla jiskra a vůbec větší zúčastněnost.

Jako Arabella se v tento večer představila finská sopranistka Camilla Nylund. Technicky solidně vybavená zpěvačka, jenže je zde jedno velké „ale“ – témbr a ryze německá technika širokého vokálu sice pěvce předurčují k interpretaci německého operního repertoáru, ale pouze v případě, že je jeho hlas nosný. Dynamické rozpětí směrem od piana k piano pianissimu bylo záviděníhodné, avšak po většinu představení bylo také jejím největším omezením. Jakmile došlo na dramaticky vypjaté scény, hlas interpretky byl upozaděn, byť byl dirigent vůči pěvcům velmi ohleduplný a nebylo místa, kde by bezmála stočlenný orchestr „neukočíroval“. Herecky i pohybově byla Camilla Nylund dobrá, avšak divák se neubránil pocitu, že se s postavou dostatečně nesžila. Pod vnějším pozlátkem chyběl její Arabelle život. Ač se neřadím mezi největší příznivce Renée Fleming, její Arabella je ze zcela jiné dimenze a provedení Nylund na míle vzdálená.

Také Bo Skovhus v roli chorvatského venkovského šlechtice Mandryky příliš nepřesvědčil. Jeho pěvecké kvality jsou nesporné, bohužel pouze ve vyšší hlasové poloze. Barytonální výšky by mu řada pěvců mohla závidět, ale spodní poloha byla mdlá a především zde docházelo ke stejnému jevu jako u postavy Arabelly, totiž při dynamickém nárůstu orchestru jej nebylo dostatečně slyšet. Mandryka není lehká pěvecká role, je plná nepříjemných intervalových skoků (i přes oktávu), naléhavého a exponovaného zpívání, které vzápětí střídají široké fráze. To vše se v interpretaci projevilo a v závěru pěvec již značně distonoval. V rovině herecké byl Skovhus v roli až příliš patetický, jednotvárný a lehce sklouzával k přehrávání. Vykreslení jeho postavy chyběla větší plasticita a obávám se, že kvalit alternace Thomase Hampsona ze stejného nastudování dosáhne stěží.

Vydařený večer prožil v roli Hraběte Waldnera rakouský komorní pěvec Wolfgang Bankl. Jeho Hrabě byl vtipný, navíc Banklův rezonující basový obor je pro tuto roli jako stvořený. Pěvecky i herecky stejně přesvědčivá byla i Zdenka – izraelská sopranistka Chen Reiss. Vyloženým zklamáním byl Matteo – vyhledávaný, ač téměř šedesátiletý pěvec, držitel prestižní ceny Grammy – Herbert Lippert. Jeho tenor zněl nevyrovnaně, unaveně a exponovaná poloha očividně nedělala dobře ani jemu, ani divákům. Za zmínku rozhodně stojí koloratura Daniely Fally, jak jinak, než v roli Fiakermilli. Po jejím příchodu na scénu ihned jeviště ožilo a Fally navrátila jinak skomírající Arabellu na komickou vlnu. Výkony ostatních byly ve zbytku průměrné, a to včetně Stephanie Houtzeel v roli Adelaide nebo Rafaela Fingerlose coby Dominika.

Arabella po jedenácti letech od tohoto „nového“ nastudování ve Wiener Staatsoper působí unaveně a až příliš průměrně (premiéra 9. prosince 2006). Bohužel to nevyváží ani excelentní orchestrální složka. Dnešního večera náš víkend ve Vídni pokračuje a doufejme, že též vyvrcholí – je před námi Wagnerův Tristan a Isolda, o čemž vás samozřejmě budeme obratem informovat. A co se týče Arabelly – nechme se překvapit, co nám připraví její další nastudování v našem hledáčku, tentokrát se vydáme v květnu do Frankfurtu nad Mohanem.

Hodnocení autora recenze: 60%

 

Richard Strauss:
Arabella
Dirigent: Peter Schneider
Režie: Sven-Eric Bechtolf
Scéna: Rolf Glittenberg
Kostýmy: Marianne Glittenberg
Orchestr a sbor Wiener Staatsoper
Premiéra 9. prosince 2006 Wiener Staatsoper Vídeň
(psáno z reprízy 11. 3. 2017)

Graf Waldner – Wolfgang Bankl
Arabella – Camilla Nylund
Zdenka – Chen Reiss
Mandryka – Bo Skovhus
Matteo – Herbert Lippert
Adelaide – Stephanie Houtzeel
Graf Elemér – Norbert Ernst
Graf Dominik – Rafael Fingerlos
Graf Lamoral – Sorin Coliban
Fiakermilli – Daniela Fally
Kartenaufschlägerin – Donna Ellen

www.wiener-staatsoper.at

Hodnocení

Vaše hodnocení - Strauss R.: Arabella (Wiener Staatsoper 2006)

[Total: 11    Average: 3.7/5]

Související články


Napsat komentář