Anja Harteros v Semperoper: od Arabelly k Maršálce

Arabella 
Jednou z předností jakékoli recenze by logicky měla být rychlost, s níž její autor na danou událost zareaguje. Reflexe představení, od kterého uplynulo třeba už několik týdnů, obvykle zaujme jen málokoho, a u příspěvků, určených internetovému médiu, to platí dvojnásob. Přesto se domnívám, že některé zážitky získají na hodnotě až díky časovému odstupu, respektive další zkušenosti, která tu předchozí dokáže výrazně obohatit… Ale k jádru věci: o premiéře inscenace Straussovy Arabelly, která se odehrála dne 7. listopadu 2014 v Semperově opeře, jsem původně psát vůbec nezamýšlel. Poměrně rozsáhlý text jsem témuž titulu věnoval už po jeho uvedení na Velikonočním festivalu v Salcburku 12. dubna (můžete si ho přečíst zde). V Drážďanech se mělo jednat pouze o zopakování téže produkce v identickém obsazení. Tedy, až na jeden „detail“: paní Gabrielu Beňačkovou, salcburskou představitelku hraběnky Adelaidy, měla v saském hlavním městě nahradit rovněž renomovaná pěvkyně Gabriele Schnaut.Odlišností mezi oběma uvedeními se však nakonec přece jen našlo o něco více. Drážďanskou reprízu především nedlouho před jejím uskutečněním vzdala původně ohlášená Renée Fleming, a Arabella se tak rázem octla bez hlavní hrdinky. Vedení Semperovy opery ovšem nelenilo a neobyčejně rychle našlo adekvátní náhradu v podobě sopranistky, která měla původně dorazit až v prosinci jako Maršálka do série představení Růžového kavalíra. A snad je to jen můj subjektivní dojem, ale mám za to, že právě angažmá Anji Harteros se stalo nejen významnou přidanou hodnotou pro listopadovou Arabellu, ale že se této protagonistce podařilo mezi Arabellou a Růžovým kavalírem najít paralely až nečekané. Přestože od sebe vznik těchto oper Richarda Strausse a Huga von Hofmannsthal dělí téměř čtvrtstoletí (a přestože je jedna z jejich aktuálních inscenací o čtrnáct let starší než ta druhá), prošla Harteros oběma světy téměř jako jedna a táž hrdinka s lehkostí vídeňského valčíku, který je oběma dílům vlastní.Úvahy o hudební i dějové příbuznosti řečených děl konečně nejsou ničím novým. Jak už jsem zmínil ve svém dubnovém článku, s oblibou se do nich pouští například už vzpomínaná Renée Fleming. Ta je ochotna považovat Arabellu za mladou dívku, která se vstupem do prostředí vysoké aristokracie stává nejprve hraběnkou Madelein v opeře Capriccio a posléze zralou a zkušenou Maršálkou v Růžovém kavalírovi. Ve zpěvaččině podání jsou si všechny tři charaktery skutečně nápadně podobné, ale obávám se, že v zásadě bez toho, aby byl mezi nimi patrný nějaký zřetelný vývoj. Osobně jsem měl proto problém salcburské kreaci Renée Fleming beze zbytku uvěřit – s ušlechtilým hlasem s charakteristicky smyslným zabarvením má sice nesmírně elegantní, ale přece jen více než padesátiletá sopranistka blíže k Maršálce než k dívce na vdávání jménem Arabella.

Takovou křehkou slečnou už dnes samozřejmě není ani dcera řeckého otce a německé matky Anja Harteros. Letos dvaačtyřicetiletá zpěvačka, která je od svého vítězství v pěvecké soutěži v Cardiffu v roce 1999 doma na všech prestižních scénách v rolích oper od Händela a Mozarta po Verdiho, Wagnera či právě Richarda Strausse, však umí dokonale „klamat tělem“.Vysoká a štíhlá pěvkyně s dlouhými tmavými vlasy vplula do inscenace režisérky Florentine Klepper s téměř „náctiletým“ půvabem, který dodal jejímu výkonu značnou autenticitu. Hned po svém příchodu do omšelého vídeňského bytu, v němž sídlí její zchudlá hraběcí rodina, se tak její Arabella sympaticky pošťuchuje se svou nervní a frustrovanou sestrou Zdenkou (převlékanou a vydávanou z důvodů neexistence patřičného věna za „bratra Zdenka“), natěšeně se natřásá při pomyšlení na večerní ples, ale také rázně odmítá unylého nápadníka Elmera. Tím vším dodává příběhu tu pravou míru živosti, empatie i erotičnosti, zkrátka vše to, co její salcburská předchůdkyně skrývala spíše za jakousi fasádu distinguované noblesy.

Předchozí bezstarostnou atmosféru vystřídá ve druhém dějství okouzlení a zamilovanost – a není divu, mezi Arabellou Anji Harteros a jejím osudovým mužem Mandrykou, ztvárněným opět Thomasem Hampsonem, funguje na jevišti ta správná vzájemná chemie. Tím pochopitelnější je pozdější hrdinčino zoufalství, když ji Mandryka nespravedlivě obviňuje z porušení slibu a nevěry.Naštěstí se však na konci všechna nedorozumění vyřeší – Zdenka přizná svou dívčí podstatu, zmatený důstojník Matteo pochopí, že večer ve tmavém hotelovém pokoji strávil s ní, a nikoli s Arabellou, takže závěrečnému štěstí obou ústředních hrdinů už nic nebrání v cestě…

Kromě příběhu vzniku jedné velké lásky a překonávání překážek k jejímu naplnění lze však v této inscenaci nalézt určitě ještě mnohem víc. Přinejmenším realistický a uvěřitelný obraz přerodu sebevědomé dívky s řadou snů a ideálů v mladou ženu, která byla donucena si své představy ujasnit a učinit závažná rozhodnutí pro další život.Že pokládám úspěch tohoto pojetí z velké částí za osobní úspěch Anji Harteros, doufám z předchozích řádek jasně vyplývá. Důležité ovšem je, že kromě hereckého přínosu nezůstává pěvkyně své roli nic dlužna ani pěvecky. Svůj mladistvě znějící soprán se sytě zabarvenou spodní polohou má dokonale pod kontrolou v lyrických i dramatických pasážích, její technika i výrazové schopnosti doslova berou dech (samozřejmě posluchačům, nikoli jí). Téměř se nechce uvěřit, že se jedná o tutéž pěvkyni, které nečiní problémy zvládnout vražedné koloratury Händelovy Alciny, pestrou škálu výrazových poloh Verdiho Violetty nebo rozsáhlý part Elsy z Wagnerova Lohengrina. Co si tedy více přát?

Vlastně nic. V dráždanské Arabelle své skvělé výkony zopakovala plejáda hvězdných pěvců, jaká je pohromadě k vidění i ke slyšení jen zřídka: Albert Dohmen (hrabě Waldner), Daniel Behle (Matteo), Benjamin Bruns (hrabě Elmer), Daniella Fally (Fiakermilli) nebo Jane Henschel (Kartářka) byli ve svých rolích snad jen zřetelně uvolněnější a jistější než při ostře sledované velikonoční premiéře.

Thomas Hampson (Mandryka) se v Salcburku potýkal se slyšitelnými hlasovými problémy (což se ukázalo být předzvěstí pozdějšího mnohatýdenního onemocnění). V listopadových Drážďanech se naopak předvedl v nejlepší pěvecké formě a spolu s Harteros vytvořil skutečně výrazný a atraktivní pár. Tak trochu v jeho stínu zůstala tentokrát Hanna-Elisabeth Müller (Zdenka), která na sebe zaslouženě strhla pozornost v Salcburku – nic to ovšem nemění na faktu, že se jedná o výjimečně vokálně i herecky disponovanou sopranistku, jejíž kariéru bude do budoucna záhodno pozorně sledovat. A Gabriele Schnaut se své předchůdkyni Gabriele Beňačkové v roli Arabelliny matky Adeleidy přinejmenším vyrovnala; kromě stále obdivuhodného vokálního umění je oběma dámám zjevně blízký i smysl pro humor, s nímž obě malou, ale výraznou roli vymodelovaly.Zbývá jen dodat, že inscenaci z dílny dámského tria Florentine Klepper (režie), Martina Segna (scéna) a Anna Sofie Tuma (kostýmy) to na scéně Semperovy opery v Drážďanech slušelo výrazně lépe než na obřím jevišti Velkého festivalového domu v Salcburku. Kromě několika drobných korekcí v režijním pojetí lépe vynikly detaily hereckých akcí i nápaditost koncepce, která kombinuje téměř filmovou popisnost se stylizací, s níž je pojednán ples fiakristů jako „výlet do Mandrykova žárlivého srdce“. Výkon Staatskapelle Dresden pod taktovkou Christiana Thielemanna opět splňoval i ta nejpřísnější měřítka a nemohl nechat nikoho na pochybách, že Berlínskou filharmonii vystřídal v roce 2012 na salcburském Velikonočním festivalu orchestr téže hvězdné kategorie.

Der Rosenkavalier
O pět týdnů později se Drážďany proměnily v jeden velký adventní trh, většina chodců na přeplněných ulicích hovořila česky a dalo se jen těžko uvěřit, že i v neděli 14. prosince může mít někdo chuť navštívit operu. A přesto byla skutečnost zcela jiná. V Semperově opeře vyvrcholily celoroční oslavy stopadesátého výročí narození Richarda Strausse uvedením série představení skladatelova snad nejpopulárnějšího díla – Růžového kavalíra. Každá zdejší repríza Rosenkavaliera, jenž měl právě zde v roce 1911 svoji premiéru, je považována za sváteční událost a prakticky k žádné nedojde bez angažování vynikajícího dirigenta a kvalitních pěvců.Velkorysá inscenace režiséra Uwe Erica Laufenberga a scénografa Christopha Schubigera vznikla v roce 2000 s vědomím, že Růžový kavalír je nejen v drážďanských, ale i světových hudebních dějinách opusem zcela výjimečným. Šlo tedy o to, prezentovat jej právě zde v důstojné a nadčasové jevištní podobě. S jakým výsledkem? Pokud mohu posoudit, pak úctyhodným. Režijně se jedná o do detailu promyšlené a realistické ztvárnění rozmarné epizody z císařské Vídně s důrazem na životnost a uvěřitelnost všech postav od hlavních až po ty okrajové. Po výtvarné stránce se podařilo tvůrcům mistrně umístit příběh do prostředí zcela mimo čas a prostor. Scéna prvního dějství sice téměř doslovně kopíruje výpravu premiérového uvedení z roku 1911 (Maršálčina ložnice), ale Faninalův salon ve druhém jednání se už podle výhledu z okna nachází kdesi ve vysokém poschodí mrakodrapu a jeho zbohatlická výzdoba našla inspiraci ve výjevech z newyorského apartmá miliardáře Donalda Trumpa…Třetí dějství poskytuje vtipný rámec pro intriku, kterou ústřední hrdina Oktavián zosnuje proti svému protivníku baronu Ochsovi. Zástupy „specialistů“ promění nehostinný sklep periferního činžáku na romantické hnízdečko lásky se salonem, ložnicí a intimním osvětlením. Na konci opery je už však sklep opět sklepem a ústřední hrdinové jsou ponecháni napospas jen vlastním rozhodnutím a svědomí. Kostýmy Jessicy Karge pak zabírají ohromné časové rozpětí od barokních a rokokových livrejí služebnictva přes Oktaviánovu pseudorakouskou uniformu z konce devatenáctého století a slušivé dámské kreace z dvacátých až padesátých let dvacátého století až po současné odění úředníků a policistů. Kdy a kde že se tedy tento Rosenkavalier vlastně odehrává? Režisér Leufenberg nás přesvědčuje o tom, že to není podstatné. Maršálek, Oktaviánů, Sofií, Oochsů nebo Faninalů je přece ve všech epochách dost a dost…

A právě manželka polního maršála – zkrátka Maršálka, a její mladičký milenec Oktavián jsou prvními dvěma postavami, s nimiž se v opeře můžeme setkat. Během předehry se oba ve skvělé náladě vracejí patrně z nějakého večírku a poté, co se bleskurychle vzájemně svlečou do spodního prádla, končí oba pod přikrývkou Maršálčiny postele. Do tváří jim oběma vidíme až ráno po probuzení a Maršálkou opět není nikdo jiný než Anja Harteros…Hravost a touha nepřipouštět si jakékoli starosti, chuť užívat si věčného mládí – jako bychom to už někde viděli. Anja Harteros svou Maršálku pojímá bezmála stejně mladistvě jako předtím Arabellu: vlastně by to skutečně mohla být Arabella o několik let později. Možná, že jí námluvy s Mandrykou nakonec nevyšly a polní maršál se ukázal být lepší partií. Anebo se stal polním maršálem sám Mandryka? Víme o něm, že je synem důstojníka slovanského původu, a Maršálka se zmiňuje, že její manžel právě hledá zábavu „kdesi v Chorvatsku.“ Ať tak či onak, osamělá žena, obklopená luxusem, si našla povyražení v podobě mladého milence. Navzdory touze vrátit se s ním v toku času zpátky padá na Maršálku melancholie – pohled do zrcadla jí prozrazuje, že stáří se dříve či později přiblíží i k ní a Oktaviánova láska k ní může pominout třeba ze dne na den.Sledovat Anju Harteros v prvním dějství Rosenkavaliera je skutečně nevšední zážitek: představitelsky i pěvecky zvládá přechod od euforie k úvahám o běhu času a pomíjivosti mládí tak přesvědčivě, že naprosto ovládá scénu i navzdory společným výstupům s Oktaviánem, Ochsem nebo velké audienční scéně. Je zajímavé, že vědomí významu této postavy dokáže přetrvat až do konce opery, v jejíchž dvou třetinách Maršálka nevystupuje (jako centrální hrdinku celého dění ji konečně v korespondenci popisoval i libretista von Hofmannsthal)… Závěrečná scéna třetího dějství, kdy Maršálka opět vstupuje na scénu, je nesmírně působivá: Oktavián se musí definitivně rozhodnout mezi mladičkou a nevinnou Sofií a svou stále atraktivní ochránkyní. Těžké dilema za něj nakonec učiní právě Maršálka, když opustí scénu, zavěšena do Faninala. Manželka polního maršála tedy dospěla k další životní zkušenosti – a v podání Anji Harteros snadno vznikne dojem, že je to stále táž vnímavá a zajímavá osobnost, kterou jsme poznali už dříve jako Arabellu. Jaká škoda, že už se nedozvíme, jak její příběh pokračoval dál…V případě této – už šedesáté třetí – reprízy Laufenbergovy inscenace by bylo nespravedlivé nezmínit další pěvecké kolegy Anji Harteros. Mezzosopranistka Sophie Koch na sebe kdysi upozornila právě v premiérovém obsazení této inscenace a od té doby si buduje mezinárodní kariéru, v níž je úloha Oktaviána stále důležitým bodem. S jistou technikou zpěvu a dokonale zažitou rolí si může dovolit vymodelovat svého hrdinu jako sebevědomého mládence, v jehož případě lze snadno uvěřit, že není jen tuctovým Maršálčiným milencem, ale že je také naprosto reálné, aby se do něj Sofie zamilovala hned na první pohled. Jako tato dívka na vdávání se v Drážďanech představila Christiane Karg (o jejím letošním pozoruhodném koncertu s Českou filharmonií jsme informovali zde) a obdařila ji lyrickým sopránem ušlechtilé barvy i promyšleným hereckým pojetím. Finální tercet v podání sestavy Anja Harteros, Sophie Koch a Christiane Karg pak měl v sobě opravdu ten nadpozemský půvab, jaký je pro jeho ideální vyznění zapotřebí – rád bych věřil, že právě pěvkyně takových kvalit si Richard Strauss v Růžovém kavalírovi představoval.Skvěle se uvedli i mužští představitelé – mohutný basista Peter Rose jako baron Ochs auf Lerchenau působil navzdory svému odění do bavorsko-salcburské „trachtmode“ spíše jako jakýsi bodrý Falstaff než tupý buran. Jeho postava proto nepostrádala jisté sympatické znaky, prvky sebeironie Rose inteligentně a promyšleně vtělil i do svého pěveckého ztvárnění postavy. S nervózním Faninalem si výtečně poradil barytonista Adrian Eröd, známý operním fanouškům především ze svého angažmá ve Vídeňské státní opeře. Tenor nevšedních kvalit s úctyhodnými výškami pak prezentoval v obtížné árii Italského pěvce Yosep Kang. V menších rolích na sebe výrazně upozornili i Thomas Ebenstein (Valzacchi), Christa Mayer (Annina) nebo Peter Lobert (policejní komisař).

Samostatnou kapitolou by pak mohlo být hudební nastudování Christiana Thielemanna. Ten zcela precizně zbavil partituru Rosenkavilera téměř vší nasládlosti a sentimentu. Prezentoval ji téměř analyticky přesně a se svým obvyklým důrazem na podchycení i těch nejmenších detailů a fines, které je možné v ní nalézt. Ve Staatskapelle Dresden má dirigent navíc už dlouho spolehlivého partnera, takže zvuk orchestru i jeho dynamika už začínají mít po několikaleté intenzivní spolupráci velmi specifické parametry.

K této nevšední sestavě drážďanského Růžového kavalíra se ještě sluší dodat, že alespoň část z něj se brzy objeví v projektu, který má tak jako zmíněná Arabella spojitost s velikonočními svátky. Počínaje 27. březnem 2015 se na Velikonočním festivalu v Baden-Badenu objeví produkce Rosenkavaliera v režii Brigitte Fassbaenderte  a hudebním nastudování Simona Rattlea. Do svých rolí se vrátí Anja Harteros a Peter Rose, jako Sofie se představí Anna Prohaska, Italským pěvcem bude Lawrence Brownlee a české milovníky opery nepochybně zaujmou jména Magdaleny Kožené a Štefana Margity v úlohách Oktaviána a Valzacchiho. Doufejme, že se budeme moci těšit na následný video či audiozáznam.

Ale protože byl tento článek věnován primárně Anje Harteros a jejímu pěveckému i hereckému umění, vraťme se ještě k ní. Ve středu 17. prosince se s dráždanským publikem pro tuto sezonu rozloučila samostatným recitálem z děl Richarda Strausse, Johannesa Brahmse, Franze Schuberta a Hugo Wolfa, partnerem u klavíru jí byl Wolfram Rieger. Dočkáme se někdy podobné příležitosti slyšet tuto výtečnou sopranistku také u nás? Přední organizátorka koncertů pěveckých hvězd v České republice se nedávno nechala slyšet, že si ji v některém ze svých dalších projektů „dokáže představit“. Osobně bych si Anju Harteros „dokázal představit“ spíše v recitálu pořádaném Pražským jarem nebo jiným renomovaným hudebním festivalem, ale nechme se překvapit. Osobně bych si moc přál, abychom se dočkali co nejdříve…

Hodnocení autora recenze:
Arabella: 80 %
Der Rosenkavalier: 90 %

Richard Strauss:
Arabella
Hudební nastudování a dirigent: Christian Thielemann
Režie: Florentine Klepper
Scéna: Martina Segna
Kostýmy: Anna Sofie Tuma
Světlo: Bernd Purkrabek
Sbormistr: Wolfram Tetzner
Choreografie: Volker Michl
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
(koprodukce Osterfestspiele Salzburg / Sächsischen Staatsoper Dresden)
Premiéra 7. listopadu 2014 Semperoper Drážďany

Graf Waldner – Albert Dohmen
Adelaide – Gabriele Schnaut
Arabella – Anja Harteros
Zdenka – Hanna-Elisabeth Müller
Mandryka – Thomas Hampson
Matteo – Daniel Behle
Graf Elemer – Benjamin Bruns
Graf Dominik – Derek Welton
Graf Lamoral – Steven Humes
Die Fiakermilli – Daniela Fally
Welko – Werner Harke
Djura – Andreas Soika
Jankel – Tobias Schrader
Ein Zimmerkellner – Rafael Harnisch
Eine Kartenaufschlägerin – Jane Henschel
***

Richard Strauss:
Der Rosenkavalier
Hudební nastudování: Christian Thielemann
Režie: Uwe Eric Laufenberg
Scéna: Christoph Schubiger
Kostýmy: Jessica Karge
Světla: Jan Seeger
Sbormistr: Wolfram Tetzner
Dramaturgie: Hans-Georg Wegner
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Mitglieder des Kinderchores der Sächsischen Staatsoper Dresden
Premiéra 29. srpna 2000 Semperoper Drážďany
(psáno z reprízy 14. 12. 2014)

Die Feldmarschallin – Anja Harteros
Baron Ochs auf Lerchenau – Peter Rose
Octavian – Sophie Koch
Herr von Faninal – Adrian Eröd
Sophie – Christiane Karg
Marianne Leitmetzerin – Christiane Kohl
Annina – Christa Mayer
Valzacchi – Thomas Ebenstein
Ein Sänger – Yosep Kang
Der Haushofmeister der Marschallin – Simeon Esper
Ein Notar – Matthias Henneberg
Der Haushofmeister bei Faninal – Tom Martinsen
Ein Tierhändler – Mert Süngü
Ein Wirt – Dan Karlström
Eine Modistin – Nadja Mchantaf
Ein Polizeikommissar – Peter Lobert
Ein Hausknecht – Hans-Ulrich Ohse
Erster Lakai – Jun-Seok Bang
Zweiter Lakai – Norbert Klesse
Dritter Lakai – Ingolf Stollberg
Vierter Lakai – Matthias Beutlich
Erste Adelige Waise – Jennifer Porto
Zweite Adelige Waise – Emily Dorn
Dritte Adelige Waise – Christel Loetzsch
Leopold – Dirk Wolter
Erster Lerchenauer – Alexander Födisch
Zweiter Lerchenauer – Michael Wettin
Dritter Lerchenauer – Thomas Müller
Vierter Lerchenauer – Mirko Tuma
Fünfter Lerchenauer – Werner Harke
Sechster Lerchenauer – Holger Steinert
Erster Kellner – Markus Hansel
Zweiter Kellner – Klaus Milde
Dritter Kellner – Andreas Heinze
Vierter Kellner – Andreas Burghardt

www.semperoper.de

Foto Semperoper Drážďany / © Matthias Creutziger