Okouzlující komedie a lekce z upřímného nadšení: Arabella a Holanďan ve Frankfurtu

  1. 1
  2. 2
Frankfurtská opera nepatří k nejvzhlednějším budovám jinak elegantního středu města, ale svým interiérem divadlo vnější vzezření kompenzuje. Díky vysokému jevišti a částečně zastřešenému orchestřišti zde dochází k podobnému zvukovému efektu jako v Bayreuthu. Orchestr i sólisté znějí proto kompaktně. Prostory frankfurtské opery jsou akusticky víc než vyhovující pro interprety i posluchače. Celé divadlo si tak mohlo vychutnat nejen zmiňované celistvé znění, ale též vydatné a téměř nekončící rozbalování laskominy návštěvníkem sedícím za mnou.
Opera Frankfurt (zdroj commons.wikimedia.org/Dontworry)

 

Arabella ve Frankfurtu: Okouzlující komedie z nejarabellovatějších…
Oproti poslední návštěvě poněkud unavené vídeňské Arabelly (recenzi najdete zde), jsme tentokrát zhlédli představení svěží, plné umělecké jiskry. Přes náročnou úlohu orchestru i jednotlivých postav nastudování vévodila straussovská komika a patřičná lehkost.

Šéfdirigent Oper Frankfurt Sebastian Weigle má s německou operou bohaté zkušenosti, které přetavil v drahý kov i tentokrát. I díky němu byla Arabella neskutečně svěží záležitostí a zároveň velmi příjemným pobavením, plným hudebně precizně zrealizovaných komických situací. V případě režijního provedení Christofa Loye jsme neočekávali žádná překvapení. Držel se originálního vzoru, bez současných „výstřelků doby“, za což mu ode mne patří velký dík. Arabella se sice odehrávala na malém prostoru, ovšem děj tak velmi přirozeně plynul a byl zde zachován niterný vztah interpret/divák. Scéna Herberta Murauera je zdánlivě statická a na rozměrném jevišti byla cíleně vytvořena tak, aby působila komorně.

Dominovaly jí zářivě bílé holé stěny, které jednou dotvářely atmosféru bytu před vystěhováním, jindy atmosféru masopustního bálu. Tyto stěny se v průběhu představení neustále pohybovaly a byly tak pomyslnou střižnou mezi jindy komplikovaně probíhajícími obrazy a zdlouhavou výměnou jevištní techniky a rekvizit. Kostýmy odkazovaly na dobu, do níž je původně opera vsazena. Musím pochválit světle modrý oděv postavy Arabelly, doplněný o vkusné a decentní šperky.

V titulní roli se představila okouzlující Maria Bengtsson. Švédská sopranistka svoji Arabellu postavila na noblese a ženské eleganci. Nutno dodat, že její půvab s rolí přirozeně souzněl. Z celkově vyrovnaného výkonu lze vyzdvihnout technicky precizní pianissimo (ve vyšších hlasových polohách jen málokdy vídané). Hostující americká sopranistka Brenda Rae, jejíž hvězda nezadržitelně stoupá, se dosud věnovala především mozartovskému repertoáru, nicméně její Zdenka splňovala všechna kritéria, požadovaná pro interpretaci Straussových oper. Fiakermilli Nora Friedrichs pěvecky nepřesvědčila. Její koloratura neměla patřičnou lehkost a v horní okrajové poloze se trápila. Navíc herectví posouvala do roviny přílišného afektu. Matka Adelaide ztvárněná Barbarou Zechmeister celé představení bohužel nezakrytě sledovala každé dirigentovo gesto, což působilo rušivě.

Bohaté zkušenosti s německým repertoárem zúročil britský baryton James Rutherford, který dokázal být hlasově jak dramatický, tak lyrický. Mandryka v jeho podání byl věrný originálu a působil jako zasmušilý sedlák, který poprvé přijel do velkoměsta a nerozumí jeho řeči.

U řeči ještě zůstaňme, neboť jeho němčině diváci naopak dokonale rozuměli navzdory tomu, že nejde o jeho rodný jazyk. Totéž nelze bohužel říci o představiteli hraběte Eleméra, korejském tenoristovi Ingyu Hwangovi. Jde však o člena operního studia, a proto je namístě předpoklad jeho dalšího uměleckého růstu. Postava Mattea, jíž propůjčil svůj hlas Peter Marsh, byla oproti vídeňskému nastudování výrazně srozumitelnější. Pěvec dokázal, že svým oborem bezpečně vládne i přesto, že přes „straussovsky nekompromisní orchestr“ místy ve spodní poloze jeho hlas zanikal. Excentrická postava otce našla svého ideálního interpreta v osobě Alfreda Reitera. Svoji roli ztvárnil s dokonalou komikou, což publikum velmi ocenilo navzdory jeho ne zcela přesvědčivému zpěvu.

Arabella ve Frankfurtu měla obrovské kouzlo, na kterém se podepsalo především kompaktní znění orchestru a precizní výkony ústředních rolí opery, kterým vévodila půvabná Arabella. Představení jednoznačně stojí za zhlédnutí.

Hodnocení autora recenze: 85%
***

Der fliegende Holländer: Lekce z upřímného nadšení!
Mám pocit, že v Oper Frankfurt jsou všichni interpreti představením pohlceni a vydávají se ze svého maxima hráčsky, pěvecky i herecky. Po proběhnuvším Bludném Holanďanovi ve mně doznívá mnoho emocí – nutno dodat, že především těch kladných. Oceňme obrovský náboj a zapálení sálající ze všech členů souboru.

Orchestr tohoto večera kormidloval šéfdirigent Sebastian Weigle, který má s Wagnerovou a Straussovou operou zkušenosti snad ze všech zásadních německých scén (Bayreuth, Dresden, Zürich, Berlin, Hamburg a tak dále). Za nahrávku Die Frau ohne Schatten dokonce obdržel významné ocenění Die Opernwelt (Dirigent des Jahres, 2003). Dokazuje, že je mu německá opera blízká, a těleso pod jeho vedením působí především velmi sebevědomě. Jednotlivci hrají intonačně přesvědčivě, hráči dechové sekce zde perfektně ladí bez jakýchkoliv odchylek. Jejich neutuchající nasazení a kompaktní znění lze přirovnat k Berlínským filharmonikům. Režisér David Bösch šel jasnou cestou hry s vizualizacemi.

Představení působilo jako výpravný film promítaný v dobře vybaveném kinosále. Ponurá scéna byla předkládána v podobě takřka fotografické – kontrastovaly zde potemnělé obrazy, v nichž se rýsovaly pouze hrozivé hrany zadního plánu scény. Zbylé obrazy byly naopak bohatě osvětleny, jako by dávaly tušit přítomnost stínu kdesi za sborem. Šlo o zjevnou aluzi na střet tohoto světa a záhrobí. David Bösch vystavěl příběh o nemrtvém kapitánu, jenž má dojít vykoupení „láskou až za hrob“, velmi barvitě. Nutno však poznamenat, že kopulační pohyby Dalanda z radosti, že jeho Senta Holanďana přijala za vlastního, byly zbytečně obscénní. Scéna Švýcara Patricka Bannwarta byla rovněž pompézní a lze ji připodobnit k filmové projekci. Nejvýraznějším prvkem byl bezesporu vprostřed jeviště visící obrovský lodní šroub, jehož opačný chod si lze vyložit jako snahu Holanďana vrátit se alespoň na chvíli do světa živých. I další scénické prvky přispívaly k naléhavosti inscenace, jako například náhle potemnělý sál s kužely svítilen pátrajícími mezi diváky či potrhané plachty, přesvědčivě se dmoucí ve větru, který signalizoval přišedší bouři.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář