Opera 2022 a Lovci perel: Propracovaný celek a orientální povrchnost
Z Bizetova operního díla zůstává nesporně nejatraktivnějším dílem Carmen. Ale i jeho další hudebně-dramatické tituly, byť méně známé, vynikají melodickým bohatstvím, barevností orchestrace i pozoruhodnými vokálními čísly. Námětově jeho opery vycházejí výlučně z nefrancouzského prostředí a z několika prací je zřejmá i dobová fascinace exotismy, především Orientem. Do této oblasti spadá i jeho raná opera Lovci perel (1863) na text dvojice úspěšných libretistů Michela Carrého a Eugèna Cormona. Text měl být původně nabídnut Charlesi Gounodovi, ale díky tehdejšímu řediteli pařížského Thèâtre Lyrique Léonu Carvalhovi skončil právě u čerstvého držitele Římské ceny Georgese Bizeta.
Libreto Lovců perel po pravdě není žádnou literární perlou. Libretisté již předtím obdobný příběh i název využili v libretu Les pêcheurs de Catane, které roku 1860 uvedl v Paříži skladatel Aimé Maillart. Zápletka spojuje dva okruhy – milostný trojúhelník, v němž dva soupeřící muži jsou navíc vázáni přísahou přátelství (což je výrazný relikt ještě romantické literatury), a kult přírodního národa, uctívající přírodní síly a nekřesťanského boha v komunitě v ostrovní osadě. Zde je třeba uvést, že než se oba libretisté rozhodli lokalizovat zápletku definitivně na Cejlon, uvažovali také o Mexiku jako místě děje.
Okouzlení Orientem v druhé polovině devatenáctého století bylo hojně podporováno jak zrychlenou dopravou do koloniálních zemí, tak především četnými koloniálními, světovými, ale i oborovými výstavami, které často i miliónům návštěvníků předvedly ukázky ze života a kultury mimoevropských národů. K tomu přibývalo i vzrůstající množství dostupných překladů z arabských a asijských literatur, intenzivní dovoz uměleckých artefaktů od prvotřídních děl až po turistické cetky a také vlna hostování etnografických a divadelních skupin v Evropě, která umožnila styk s živým umění Asie, byť často v upravené formě pro evropského diváka. Všechny tyto vlivy zapříčinily takřka nekontrolovatelnou adoraci Orientu, která započala v uměleckých a sběratelských vrstvách, poté se ve sdíleném vkusu přenesla na široké publikum. Jedním z jevů této epochy je pak jakýsi univerzální orientalismus v umělecké tvorbě, která v inspiraci ani ve výsledku nesledovala etnografickou realitu ani přesnost a často pak slučovala prvky z různých (prostorově i časově vzdálených) lokací, stylů a období. Bizetova opera je bezesporu jedním z děl okouzlených světem exotického, ale vlastně nepoznaného Orientu.
Bohužel podobnou orientální povšechností trpí i vizuální složka (scéna a kostýmy Eva Jiřikovská) a choreografie (Lukáš Vilt) inscenace. Scénografie se omezuje na jednoduchý symetrický, po stranách vchody ohraničený prostor. Středem scény se pak stal podivný krystalický otevřený mnohostěn, jehož význam může divák jen hádat. Jeho výhodou vzhledem k rychlé přemístitelnosti je možnost vytvoření intimnějšího prostoru. Použití koulejících se velkých perel na scéně působí naivně až dětinsky. Kostýmy sboru a baletu se barevně odvíjejí v přitažlivé škále odstínů od krémové přes béžovou k oranžové až hnědé, což vytváří působivou barevnou skvrnu při sborových scénách.
Otázkou zůstávají zvolené střihy kostýmů, inspirace se zdá až trochu příliš široká od súfijských suknic přes zavinovací oděvy až po různé typy tichomořských suknic. Kupodivu jen málo je zastoupeno tradiční sárí, nejčastější oděv indického subkontinentu. Svrchní oděv u sólistů ve formě saka či peleriny má být zřejmě odkaz na dobu vzniku díla. Kostýmování velekněze Nurabada pak evokuje čínskou nebo mongolskou módu. Bezesporu efektní rudý kostým se široce nabíraným pláštěm pro vyvolenou kněžku Lejlu pak ovlivnily filmové outfity Angeliny Jolie z filmu o královně Zlobě. Ale ve skutečnosti by žádná světová kultura neoblékla panenskou kněžku do barvy krve. Navíc po sejmutí pláště se objeví šaty zcela evropského střihu.
V celkovém rozvržení večera by stálo za úvahu spojit druhé a třetí dějství a vytvořit tak dvě časově rovocenné části večera u zhruba dvojhodinové opery, která byla jinak rozvržena na dvě přestávky.
Režie Dominika Beneše spolehlivě doprovází zápletku opery, v řadě míst ale jen ilustrativně a nepřináší výraznější výklad v dosavadní inscenační historii díla, která je ovšem v českých zemích opravdu skromná. Na scénách Národního divadla byla opera uvedena pouze ve třech představeních roku 1889. Je také faktem, že dílo se na světových scénách výrazněji uplatňuje až od konce sedmdesátých let dvacátého století. Již několik inscenací výrazně pracovalo se stylizací díla například do výtvarného stylu bollywoodských filmů, nebo v ironické konfrontaci televizních soutěží na exotických ostrovech pro skupinu Vyvolených. Český divák poznal operu v přenosu z Metropolitní opery v roce 2016 v prvotřídním obsazení, velkolepé výpravě a ve snaze režisérky Penny Woolcock vpašovat do zápletky záblesky revolučního odporu.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
