Operní kukátko (12)
Mojžíš a Áron v Paříži
Velkolepá operní inscenace režiséra, scénografa a zároveň i výtvarníka kostýmů Romea Castellucciho, jednoho z nejoceňovanějších režisérů dneška, se stala senzací nové pařížské divadelní sezony. Velmi obtížný operní titul – Mojžíš a Áron Arnolda Schönberga – je monumentální, ale zároveň filozofickou podívanou v Opéra Bastille, jako letošní první premiéra nového intendanta Stéphana Lissnera. Kritika se předhání v chvále jak režisérského pojetí, tak perfektního hudebního nastudování Philippa Jordana. Dvě stěžejní role ztělesňují tenorista John Graham-Hall (Áron) a známý wagnerovský barytonista Thomas Johannes Mayer v roli Mojžíše, v partu, který je předepsán přesně rytmicky, ale jen v přibližných výškách na pomezí zpěvu a melodramu.
Inscenace, jejímž námětem je především vznik monoteistického náboženství, důmyslně pracuje se světlem jako tématem i jako prostředkem. Schönbergův operní fragment, který byl převážně komponován v letech 1930–1932 na biblické texty a to především na text Knihy Exodus, představuje zásadní milník ve světové hudebně-dramatické tvorbě a jeho inscenace si mohou dovolit zpravidla jen velké scény s dobrou subvencí. Nastudování vyžaduje značný počet zkoušek vzhledem k náročnosti dodekafonické partitury, posílené obsazení operního i baletního sboru, ale hlavně intelektuálně vyzrálé režisérské a výtvarné řešení. Téma opery je nadčasové a v naší době zjitřených náboženských konfliktů a hledání pravých „bohů“ obzvláště aktuální. Bohužel žádná z českých scén si zatím na toto dílo netroufla, i když právě existuje český výtvarník, který je svým výtvarným zaměřením a výrazem takřka ideální volbou – malíř a sochař Jaroslav Róna.
Mefistofele v Mnichově
Médii i diváky očekávaná premiéra Boitovy opery Mefistofele se konala v sobotu 24. října 2015 na scéně Nationaltheater Bavorské státní opery. Kritické soudy jsou publikovány až v těchto dnech, první recenze chválí výkon tenoristy Josepha Calleji v roli Fausta.
I další obsazení je prvotřídní: Kristīne Opolais (Margherita), René Pape (Mefistofele). Za dirigentským pultem při premiéře stál Omer Meir Wellber a jako operní režisér na této scéně debutoval uznávaný Roland Schwab. Původní záměr, že představitelka Margherity Kristīne Opolais bude zpívat i roli nejkrásnější ženy světa Heleny trojské (na světových jevištích i nahrávkách občas dochází k tomuto spojení), byl po dohodě s ní a agenturou umělkyně pozměněn a v této roli vystupuje arménská sopranistka Karine Babajanyan.
Harry Kupfer režíruje Ivana Susanina
Neúnavný čerstvý osmdesátník, německý operní režisér Harry Kupfer, režíruje Glinkovu operu Iwan Sussanin (Život za cara) ve Frankfurtu nad Mohanem s hudebním nastudováním Sebastiana Weigleho. Monumentální jevištní řešení, které se také odvolává na ruskou historii konce druhé světové války, je dílem častého Kupferova spolupracovníka – scénografa Hanse Schavernocha, kostýmy navrhl Yan Tax. V hlavní roli vystupuje jiný světový veterán operních jevišť – britský basista John Tomlinson (1946).
První Oněgin Christophera Maltmana
Do vídeňské Státní opery se vrací inscenace Čajkovského Evžena Oněgina.
Novým Oněginem se v sérii představení 25. a 28. října a 2. a 5. listopadu stal britský barytonista Christopher Maltman, který nedávno právě na této scéně sklidil velký úspěch v roli Prospera v Adèsově Bouři. V Čajkovského opeře má dva další slavné zpěváky za partnery: Annu Netrebko (Taťána) a Ferruccia Furlanetto (Gremin). V roli Olgy vystupuje Zoryana Kushpler a jako Lenský se představil Dmitry Korchak. Dirigentem je Patrick Lange, režisérem Falk Richter. Christopher Maltman vystupuje v této sezoně ve Vídni tedy ve třech rolích: Figaro v Lazebníku sevillském, Prospero a sledovaný debut v titulní roli Evžena Oněgina.
Don Pasquale v Bergamu
Opravdu veselou inscenací se zdá Donizettiho Don Pasquale v Bergamu, městě s výraznou hudební tradicí. Hlavní atrakcí inscenace jsou Maria Mudryak (Norina) maskovaná také jako Marylin Monroe v roli zlatokopky z filmu Páni mají radši blondýnky a neodolatelný basbarytonista Paolo Bordogna jako titulní hrdina, sužovaný rozmary mladé manželky. I když hudební nastudování nesklízí takovou pochvalu, režie a herecké výkony vyvolávají v divácích salvy smíchu.
Owen Wingrave v Solothurnu a Bielu
Mimo Velkou Británii málo provozovaná opera Benjamina Brittena Owen Wingrave zažila premiéru v Solothurnu a Bielu. Původně televizní opera s premiérou v BBC TV roku 1971 byla o dva roky později provedena jevištně v Santa Fé a v Covent Garden v Londýně. Námětem je kratší povídka Brittenova oblíbeného spisovatele Henryho Jamese s pacifistickým a zároveň také duchařským námětem. Dílo přes nespornou hudební kvalitu, působivou partituru i efektní příběh nenalezlo dosud odpovídající místo ve světovém operním repertoáru. Harald Siegel hudebně nastudoval dílo pro švýcarská jeviště v Solothurnu a Bielu (která disponují společným operním souborem) a režie se ujal Reto Nickler.
Mezi účinkujícími nalezneme i Češku Terezu Machačovou (Mrs. Coyle), v současnosti studující na Hochschule der Künste v Bernu a zároveň členku Schweizer Opernstudio. Tento nezvyklý titul ještě čeká na objevení českými operními dramaturgy a mohl by tak rozšířit naši znalost Brittenovy obsáhlé scénické tvorby.
Slavík a Jolanta v Národním divadle
Ve dvou premiérách – 22. a 23. října – uvedl operní soubor Národního divadla v Praze dvojprogram s dvěma kratšími operami ruských skladatelů. Čajkovského Jolantu a Stravinského Slavíka nastudoval dirigent Jan Latham-Koenig a režie se ujal mladý Dominik Beneš, který se vyvaroval současné módy spojovat často zcela nesouvisející operní děje kratších oper do jednoho celku během operního večera. Scénu vytvořil Martin Černý a kostýmy jsou z dílny Zuzany Přidalové. Naši recenzi najdete zde.
Edgar v Plzni
Po úspěšné české premiéře v Divadle F. X. Šaldy v Liberci (2010) se na česká jeviště vrací druhá opera Giacoma Pucciniho Edgar. Dílo pro plzeňské Velké divadlo režijně nastudoval ředitel a režisér Martin Otava, který tak obnovuje svou původní inscenaci. Hudebního nastudování se ujal Martin Doubravský, který také dirigoval premiéru v sobotu 24. října 2015 – recenzi jsme přinesli zde (a v dalších reprízách se bude střídat s Jakubem Zichou za dirigentským pultem). Autorem scénografického řešení je Ján Zavarský a kostýmy navrhla Dana Haklová.
Dílo je nastudováno v italském originálu a milostný trojúhelník zajišťuje dvojí obsazení: Rafael Alvarez / Paolo Lardizzone (Edgar), Ivana Veberová / Lívia Obručník Vénosová (Fidelia), Jana Foff Tetourová / Alžběta Vomáčková (Tigrana). Pucciniho zřídka hraná opera, přes výhrady k dramaturgicky i básnicky slabšímu libretu, je zajímavým příspěvkem k pochopení dekadentní atmosféry světové kultury na přelomu devatenáctého a dvacátého století, ale je také významným mezníkem v hudebním vývoji Pucciniho hudebního jazyka.
Jonas Kaufmann onemocněl
Zcela vyprodaný koncert dnes patrně nejžádanějšího tenoristy světa Jonase Kaufmanna byl z důvodu onemocnění pěvce a na doporučení lékaře zrušen. Koncert se měl konat 23. října 2014 v pražském Obecním domě. Slavného pěvce měl doprovázet orchestr Staatskapelle Weimar s dirigentem Jochenem Riederem. Pořádající agentura v tiskové zprávě nespecifikovala zdravotní problémy, které vedly ke zrušení celé akce. Pěvec i agentura hledají náhradní termín pro koncert a vstupenky zůstávají v platnosti. Na programu měly být výlučně tenorové árie Giacoma Pucciniho (doplněné o několik orchestrálních meziher téhož skladatele), které jsou také obsahem poslední umělcovy profilové nahrávky. Podobný koncert zažilo před více než deseti lety právě v Obecním domě pražské publikum, které nadšeně aplaudovalo tehdy tenoristovi José Curovi, který v historickém sledu zazpíval tenorové árie od hrdiny Roberta z Pucciniho Vil až po Kalafa z Turandot.
Operní výstava měsíce
Při příležitosti padesátého výročí otevření budovy Janáčkovy opery v Brně byla v prostorách divadla zpřístupněna fotografická výstava, která mapuje dějiny českého (nejen operního) divadla v Brně. Snahy o vybudování českého divadelního prostoru se v tomto městě datují od poslední čtvrtiny devatenáctého století. Výstava je otevřena ve foyer Janáčkova divadla a dává nahlédnout také do sedmi architektonických soutěží v letech 1910–1956 i do postupu stavebních prací během realizace vítězného projektu.
Divadlo bylo slavnostně otevřeno 2. října 1965 a v době otevření bylo nejmoderněji vybavenou divadelní scénou v Československu.
Operní nahrávky týdne
Operní rarity na labelu Naxos v roce 2015. Nahrávací značka Naxos už dávno není jen levným labelem, který začal před více než čtvrtstoletím (založeno 1987) nabízet úspornou alternativu k drahým nahrávkám velkých nahrávacích společností. Naxos sice nedisponoval zpočátku hvězdnými jmény, ale dokázal se šikovně pohybovat v moři světových interpretů a mnohokrát dokázal spolupracovat s umělci na počátku jejich skvělých kariér, ještě než se stali příliš drahými pro další smlouvy. Vedle vzniku paralelních levnějších nahrávek světového repertoáru se nahrávací politika také soustředila na originální řady věnované specifickým údobím nebo skladatelským osobnostem. V oblasti opery label postupoval opatrněji, zpočátku se soustředil především na nahrávky klasických repertoárových titulů (Puccini, Verdi) a teprve později začal vydávat operní komplety v podobě sestřihu záznamů (většinou živých scénických nebo koncertních provedení) méně obvyklých operních titulů. Po konsolidaci operní řady začal spolupracovat s některými festivaly a specializovanými soubory staré hudby. Zřetelně se vyplatila spolupráce s Rossiniho festivalem ve Wildbadu, která umožnila vznik nejen nahrávek málo známých Rossiniho titulů, ale v posledních letech i oper Rossiniho současníků, uváděných v rámci festivalového programu.
Generali, Pietro (1773–1832): Adelina. Melodramma sentimentale. Virtuosi Brunensis, dirigent Giovanni Battista Rigon. Naxos 8.660372-73, 2 cd. 2015.
Sestřih nahrávek ze čtyř červencových představení z dvaadvacátého ročníku rossiniovského festivalu v roce 2010 umožnil světovou nahrávací premiéru devadesátiminutové jednoaktovky Pietra Generaliho, tvůrce více než padesáti oper různých žánrů, dnes zcela zapomenutých. Libreto vychází z dobově oblíbených sentimentálních příběhů, v tomto případě jde o příběh svedené dívky, které se narodí dítě mimo manželský svazek. Otec ji zavrhne, ale díky zásahu rodinného přítele otec dceru i navrátivšího se snoubence přijímá.
Hudebně je dílo nevýbojné, ale nápaditě orchestrované; jde o běžnou produkci své doby, i když se v roce 1810 stalo premiérovým hitem v benátském divadle San Moisè. Dobře sezpívaný soubor je doprovázen ansámblem Virtuosi Brunensis, souborem, který sdružuje členy dvou brněnských orchestrů – brněnské Filharmonie a Orchestru Janáčkovy opery v Brně.
de Almeida, Francisco António (cca 1702–1755): Il Trionfo d’Amore (Triumf lásky). Scherzo pastorale pro šest hlasů. Os Músicos do Tejo, dirigent Marcos Magalhães. Naxos 8.573380-81, 2 cd. 2015.
Studiová nahrávka specialisty na starou hudbu dává nahlédnout do dějin nám zcela neznámé portugalské barokní hudby. Tato operní serenata portugalského skladatele de Almeidy, vystudovaného v Římě, je komponována jako slavnostní příležitostná skladba pro dvůr portugalského krále Joao V. v roce 1729. De Almeidovy hudebně-dramatické práce patří k vůbec prvním operním titulům komponovaným portugalským skladatelem. Naxos již před několika lety vydal jinou ranou portugalskou operu téhož skladatele, La Spinalba (1739) v nastudování tohoto specializovaného souboru a totožného dirigenta. Námětem italského libreta je pastýřská historie dvou mileneckých párů. Světová nahrávací premiéra zprostředkovává zajímavé dílo, které upoutává také vlivy portugalské lidové rytmiky v partituře a velmi kvalitním nastudováním všech vokálních partů.
Philidor, François-André Danican (1726–1795): Les Femmes Vengées (Pomstěné ženy). Opéra-comique – Opera Lafayette, dirigent Ryan Brown. Naxos 8.660353, 1 cd. 2015.
S jiným souborem, americkou Operou Lafayette, specializovanou na francouzskou hudbu především období baroka a klasicismu, Naxos spolupracuje již od roku 2005. Postupně vydal opery Glucka, Sacchiniho, Rebela, Francoeura, Monsignyho, Grétryho i Davida, které vycházejí ze scénických nastudování tohoto souboru, jež uvádí na obou stranách oceánu – v USA, ale také ve Versailles. Zábavná jednoaktová opera o pomstě žen na nevěrných manželích je typickým příkladem vrcholné opery-comique z předrevoluční Paříže. Námět i zhudebnění zřejmě měly vliv na podobu Mozartovy opery Così fan tutte, který Philidorovo dílo při návštěvě Paříže roku 1775 viděl. Půvabná nahrávka s dobovým zvukem (samozřejmě na dobových nástrojích) a vtipným libretem (které je ale potřeba stáhnout z internetových stránek).
Ravel, Maurice (1875–1937): L’Enfant et les Sortilèges (Dítě a kouzla). Orchestre National de Lyon, dirigent Leonard Slatkin. Naxos 8.660336, 1 cd. 2015.
Ravelovo excelentní operní dílo (autory nazvané fantaisie lyrique; blíží se historickému tvaru opery-baletu) na libreto známé francouzské spisovatelky Collette představuje jeden z klenotů francouzského operního impresionismu. Dílo se zřídka objevuje na českých operních scénách (letos v Českých Budějovicích) pro svou realizační náročnost i nutnost nalezení výtvarného klíče pro příběh oživlých předmětů v pokojíku zlobivého dítěte. Zvukově bohatou nahrávku diriguje suverénně Leonard Slatkin, který většinu své profesionální kariéry věnuje dnes spíše americkému kontinentu.
Obsazení předními francouzskými sólisty zajišťuje dílu jazykovou a interpretační autenticitu. Mezi sólisty září například altistka s krásným témbrem Delphine Galou (Maminka, Vážka, Čínský šálek), v další trojroli tenorista Jean-Paul Fouchécourt a především koloraturní sopranistka Annick Massis v trojroli Ohně, Princezny a Slavíka. Oba posledně jmenovaní sólisté se ostatně objevují v stejných rolích i na studiové nahrávce téhož operního titulu sira Simona Rattla s Magdalenou Koženou před pěti lety. Nahrávku doplňuje kompletní baletní hudba k Ma mère l’Oye (Pohádkám paní husy).
Operní úsměvy
Slavný italský skladatel a dirigent Pietro Mascagni (1863–1945) po velmi úspěšné premiéře Sedláka kavalíra dirigoval tuto operu na mnoha italských i evropských scénách a od roku 1900 se vydával na rozsáhlá dirigentská turné. Jeho krátká opera byla kombinovaná nejčastěji samozřejmě s Leoncavallovými Komedianty, ale nezřídka i s krátkými balety. Na jednom italském zájezdu, kdy měl v takovém dvojprogramu svou operu dirigovat, ho na zkoušce představili místní primabaleríně, která měla tančit hlavní roli v následném baletu. Francouzská tanečnice poněkud tělnatější postavy (bylo to ještě v době, kdy tanečnice nebyly pouze asteničky na dietě) byla nadšena tímto setkáním s proslulým skladatelem. Pokračovala vzájemná výměna komplimentů a Mascagni jako dvorný Ital pochválil její postavu. Francouzka, ne tak zcela znalá jemností italského jazyka, mu odpověděla: „Maestro, má postava je mé bohatství!“ Vtipný Mascagni na to reagoval slovy: „A to máte naději, že ho jednou třeba zdvojnásobíte…“
Foto archiv, Opéra National de Paris, Bayerische Staatsoper, Oper Frankfurt, Wiener Staatsoper, Fondazione Donizetti, Theater Orchester Biel Solothurn, ND Praha, DJKT Plzeň, Sony Classical
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
