Operní panorama Heleny Havlíkové (147)

Týden od 30. prosince 2013 do 5. ledna 2014
– Operní bilance 2013
– Inspirace na dny příští
***

Operní bilance 2013

Divadla se u nás sice tradičně měří a hodnotí po sezonách, ale začátek nového roku bývá příležitostí k bilancování toho předchozího. Ostatně po kalendářních rocích se udělují ceny Thálie, Divadelní noviny i časopis Svět a divadlo oslovují kritiky pro ankety, z nichž vzejdou inscenace nebo výkony roku.

Určitě je ale užitečná informace, v jaké kondici se česká operní divadla vynacházejí „v poločase“ – nejen po stránce umělecké, která se po následujících šest měsíců může různě vyvíjet, ale zřizovatelské, provozní, personální i finanční, kde finanční tok je dán kalendářním rokem a kde sebelépe naplánovaná sezona může ztroskotat na jediném hlasování zastupitelstva o snížení finančního příspěvku.

Rok 2013 zůstal z ekonomického hlediska ve znamení úspor. Podstatné ale je, že se kromě Severočeského divadla s. r. o. v Ústí nad Labem (s polovičními obchodními podíly města a kraje s jednatelem, tedy ředitelem Milošem Formáčkem a šéfem opery Milanem Kaňákem) se zřizovatelská forma stálých operních divadel zatím chaoticky neměnila: všech osm dalších našich divadel s operními soubory je stále příspěvkovými organizacemi, zřizovanými městy, ve kterých sídlí, nebo jako v případě Národního divadla sloučeného se Státní operou zřizovaného a dotovaného přímo Ministerstvem kultury. Jakkoli je forma příspěvkové organizace – jejíž financování tvoří dotace zřizovatele a příjmy divadel – předmětem často oprávněné kritiky, a to hlavně kvůli způsobu, jakým zřizovatelé odvolávají a jmenují ředitele, zůstává vlastně dobrou zprávou, že přes dlouhodobé podfinancování našich operních souborů si přece jen žádné město netrouflo divadlo zrušit a pořídit si namísto toho třeba nový fotbalový stadion nebo aquapark, to v tom lepším případě. Ba dokonce v Plzni je rozestavěno zbrusu nové divadlo.Jak vypadal loňský operní rok z hlediska personálního managementu? Neustávající sebestředné, ješitné a domýšlivé turbulence kolem pražského Národního divadla, z finanční perspektivy mimopražských divadel ekonomického bumbrlíčka, vlastně „zakrývaly výhled“ do relativně poklidné ostatní operní krajiny u nás, která se soustředí na skutečnou uměleckou práci a je tak mnohem barvitější, krásnější, pestřejší a životadárnější. Vedení našich operních souborů bylo loni většinou až překvapivě stabilní – nejen v případě divadel, kde nedošlo k výměně ředitele, což se týká hlavně Ostravy s ředitelem Jiřím Nekvasilem a hudebním ředitelem Robertem Jindrou a Liberce s ředitelem Martinem Otavou a operním šéfem Martinem Doubravským. Oba dva jsou ostatně soubory, které se při srovnávání uměleckých výsledků v oblasti opery drží právě díky koncepčnímu vedení už několik sezon na špici. A je otázka, nakolik se libereckým radním podaří najít náhradu za Martina Otavu, který k takovému výsledku libereckou operu doslova z ničeho vypiplal a po únavných bojích s magistrátem o každou korunu odchází ředitelovat do Plzně.

Stabilita se drží v budějovickém divadle, vedeném již deset let Jiřím Šestákem, jinak též senátorem a členem zastupitelstva a rady města České Budějovice, s šéfem opery Miloslavem Veselým, a v Opavě, kde je šéfkou opery Jana Andělová-Pletichová a ředitelem Jindřich Pasker.

Loňské více či méně dramatické změny na ředitelských postech divadel se do opery zatím vlastně nepromítly – Ilja Racek, který v Plzni do ukončení výběrového řízení na nového ředitele dočasně vystřídal Jana Buriana po jeho srpnovém odchodu do Prahy, si ponechal jako šéfa opery svým předchůdcem vybraného Ilju Šmída (který se stal jeho přímým konkurentem, když se také ucházel o plzeňský ředitelský post). Bez výměny zůstal šéfem opery v Olomouci i Miloslav Oswald poté, kdy si Pavel Hekela vyměnil ředitelský post mezi divadlem a olomouckým regionálním studiem Českého rozhlasu s Josefem Podstatou. A šéfkou brněnské opery je zatím stále Eva Blahová, protože Jiří Heřman, člen týmu Martina Glasera, kterého si brněnští radní vybrali po sáhodlouhém ročním váhání, chce kvůli svým jiným závazkům nastoupit až v roce 2015.

O to větší pokračoval humbuk kolem naší první scény. Takový scénář by si nedokázal vymyslet ani dramatik absurdna Václav Havel. V onom procesu transformace, nastartovaném ministrem kultury Jiřím Besserem a jeho náměstkem Radkem Zdráhalem, byla klíčová otázka samostatnosti Státní opery Praha nebo jejího sloučení s Národním divadlem. Kam vlastně operní transformace během roku 2013 postoupila, protože o směřování se nedá mluvit ani náhodou?

K řešení nezvládnuté situace ministryně kultury Alena Hanáková v říjnu 2012 povolala skupinu ve složení doc. Mgr. Jan Hančil (tehdy děkan DAMU, od 15. 2. 2013 rektor AMU), MgA. Jiří Šesták, Ph.D. (senátor STAN – Jihočeši 2012, součást TOP 09, ředitel Jihočeského divadla České Budějovice), MgA. Stanislav Moša (ředitel Městského divadla Brno), Mgr. Bohumil Nekolný (analytik Institutu umění – Divadelního ústavu, bývalý úředník ministerstva kultury), prof. Václav Riedlbauch (pedagog HAMU a VŠE, bývalý šéf Opery Národního divadla do roku 1989 a ministr kultury ve Fischerově vládě, nominovaný Paroubkovou ČSSD) a doc. PhDr. Milan Uhde (dramatik, bývalý ministr kultury v české vládě za Občanské fórum, poté předseda Poslanecké sněmovny za ODS, pak Unie svobody). Výsledkem čtyřměsíční práce této komise, které ovšem Ministerstvo kultury poskytlo velmi jednostranně vybrané dokumenty v rozsahu a šíři, které neposkytovaly relevantní podklady pro zpracování komplexního doporučení a které by neobstály ani jako bibliografie bakalářské práce, je Návrh transformace Národního divadla. Rovnou s doporučením jmenovat ředitelem Jana Buriana jako jediného kandidáta. Stalo se, Ministerstvo kultury na konci ledna Návrh transformace zveřejnilo, Jan Burian kývl a ministryně kultury Alena Hanáková ho 30. ledna 2013 jmenovala ředitelem Národního divadla, a to s účinností od 1. srpna 2013. Ona skupina pak stvořila – od zeleného stolu – materiál, který měl být, jak je v jeho úvodu deklarováno, komplexním řešením situace Národního divadla v krátkodobém a střednědobém horizontu a nesl název Návrh transformace Národního divadla jako zadání pro výběr generálního ředitele.

Zpracovatelé Návrhu transformace do budoucna viděli Národní divadlo jako holdingový komplex tří autonomních, právně, ekonomicky, správně i provozně samostatných souborů: jedné Opery, jednoho Baletu a jedné Činohry, přičemž souborům mají být přidělené do správy jednotlivé budovy, které postupně rozbujely dominium Národního divadla. V čele těchto autonomních útvarů mají být ředitelé jmenovaní generálním ředitelem mateřské společnosti Národního divadla a v jejich kompetenci mají být veškeré umělecké a provozní záležitosti včetně uměleckého vedení.

Rozdělení budov a souborů na principu této autonomie autoři Návrhu stanovili následovně:
– v budově Státní opery působí Opera a Balet Národního divadla;
– v budově Stavovského divadla a Nové scény působí Činohra Národního divadla, přičemž ve Stavovském divadle „má být uchován prostor pro hudebně-divadelní provoz například typu mozartovské opery“, o kterém, jak vyplývá z popsaného principu autonomie, ovšem rozhoduje ředitel Činohry (!);
– historická budova Národního divadla nebude mít žádný vlastní soubor, ale pouze své programové a dramaturgické vedení, které bude rozhodovat o naplňování tohoto divadla nejen projekty souborů Národního divadla, ale i prezentacemi dalších českých divadel, a dokonce i pravidelným hostováním významných zahraničních souborů všech žánrů.

Takový komplex má tvořit první divadelní scénu České republiky, prý srovnatelnou ve všech parametrech s evropskými divadelními domy obdobného významu a velikosti. Rozsah činnosti by prý měl zahrnovat péči o klasická i současná díla české a světové provenience, umožňovat nejvyšší kvalitu, mezinárodní spolupráci, umělecký experiment, podporu současných autorů. Tomu všemu má odpovídat úroveň finanční dotace ze strany státu, přičemž je v Návrhu transformace uvedeno, že dotace Národního divadla je dnes čtyřnásobně nižší, než je tomu v případě srovnatelných institucí v zahraničí. (O tom, jak nesystémově by se rozevřely nůžky mezi dotací Národnímu divadlu a ostatním divadlům v České republice, jejichž výsledky v opeře často předčí úroveň naší první scény, ovšem experti cudně mlčí.) Ve střednědobém horizontu tým expertů považuje za žádoucí prosazení finanční podpory i z dalších veřejných zdrojů a vytvoření lepšího prostředí pro důstojnou a efektivní spoluúčast sponzorů.

Z institucionálního hlediska jako nejkorektnější řešení tým expertů navrhuje vznik nového právního subjektu zvláštním zákonem o Národním divadle jako veřejnoprávní kulturní a umělecké instituci – ovšem s vědomím, že jde o dlouhodobý legislativní proces, který vyžaduje politickou shodu. Z podtextu vyplývá, že shoda není. A proto experti uvažují o akciové společnosti ze sta procent vlastněné státem, která je však zde shledána jako riziková, takže navrhované změny, jejichž nastartování komise považuje za akutní, mají probíhat ve stávajícím režimu příspěvkové organizace. Ministerstvo má ovšem dát pětiletou záruku v řízení i financování a navýšit dotace o transformační náklady – jejichž výše ovšem v dokumentu není nijak specifikovaná. Bez navýšení financí prý hrozí provinční kvalita odpovídající dosavadnímu nuznému hospodaření. Jakousi nárazníkovou zónou mezi ředitelem Národního divadla a ministerstvem, která má vyloučit přímé zásahy do řízení divadla ze strany státních orgánů, má být podle autorů Návrhu transformace Garanční rada, do které experti rovnou navrhli sami sebe, což ministryně Hanáková – v té době již v demisi, kterou oznámila 12. června s tím, že na konci června 2013 končí – bez jakéhokoli zveřejnění 20. června honem udělala s účinností od 1. července na čtyřleté funkční období Garanční rady. Nelze se příliš divit, že takto obecná koncepce, která stále připomínala dům stavěný od střechy, vyvolala v operních souborech odmítavé reakce, a proto se umělci – tentokrát už i v Národním divadle – bouřili. Z předloženého Návrhu transformace totiž vyplývá, že v budově Národního divadla nebude působit žádný operní soubor a na opeře nezávislé vedení si bude objednávat de facto hostování různých souborů typu stagiony, a že o operním provozu v mozartovském Stavovském divadle bude rozhodovat ředitel Činohry.

Oprávněnost tak razantního zásahu do uspořádání souborů Národního divadla nelze bez bližší specifikace a při kontroverzích v rámci onoho několikastránkového dokumentu prakticky vůbec posoudit a vyvolává řadu pochybností a otazníků. Nicméně to nijak nebránilo „expertům“, aby bez dalšího zdůvodnění a bez uvedení dalších zvažovaných osobností konstatovali: „Po důkladném zvážení všech vhodných kandidátů ministryni kultury doporučujeme, aby pro výběr generálního ředitele ND využila uzavřeného výběrového řízení a aby jako prvního kandidáta oslovila současného ředitele Divadla J. K. Tyla v Plzni Jana Buriana.“

Na Burianově jmenovacím dekretu ještě nestačil „uschnout inkoust“ a budoucnost Národního divadla už zase začínala připomínat hru na schovávanou, nebo lépe hru kočky s myší. Jakkoli autoři Návrhu transformace v jejím závěru zdůrazňovali, že jejich dokument představuje kompaktní celek, ze kterého nelze implementovat pouze jednotlivé prvky, ministryně kultury Alena Hanáková 7. února při interpelaci v Poslanecké sněmovně a následně 8. února na svých webových stránkách „ubezpečovala“, že koncepční materiál zase tak koncepční není.

Jak ministryně uvedla, návrh koncepce uvedené komise měla být obecná věc, nikoli dogmatický manuál reformy Národního divadla, kterým by snad mělo být ministerstvo vázáno. Podle vyjádření Hanákové nebylo rigidním či závazným nástrojem nově jmenovaného ředitele při reformě Národního divadla. Úkolem nově jmenovaného ředitele tak mělo nutně být nejprve provést podrobnou analýzu současného stavu této příspěvkové organizace (jak je možné, že tuto analýzu neprovedlo ministerstvo předtím a neprovedl ji ani tým expertů?) a teprve pak, na základě tohoto vyhodnocení a další odborné diskuze, přistoupit k přiměřenému řešení vycházejícímu z tohoto rámcového návrhu.

Jaké má ředitel Burian s Národním divadlem plány, těžko soudit, protože do dneška žádnou koncepci ani žádné plány veřejně nepředložil. Přitom i on, když se ucházel opakovaně o post „pouhého“ plzeňského ředitele, předkládal plzeňské radnici – stejně jako ostatní kandidáti – rozsáhlou uměleckou, personální, ekonomickou a provozní koncepci opřenou o důkladné analýzy. A podobně šéfovské osobnosti takového „kalibru“, jakým je řízením mnoha významných divadel ostřílený Dominique Meyer, nyní ve vedení Vídeňské státní opery, nebo například Stéphane Lissner ve vedení milánské Scaly v osobních rozhovorech líčili, jaké palbě především ze strany zřizovatele byly vystaveny jejich koncepce, bez ohledu na to, zda se aktivně ucházeli o tato místa nebo byli osloveni. A po zevrubném projednání se vybraný projekt stal závaznou součástí jejich smluv na jasně vymezené období. A samozřejmě závazným dokumentem pro hodnocení jejich působení. Tedy součástí manažerské smlouvy, která ovšem zároveň takovému šéfovi garantuje, že ho po dobu jeho funkčního období při dodržení schváleného projektu zřizovatel nemůže svévolně odvolat.

Že se ministerstvo pro jmenování nového ředitele, ba generálního ředitele Národního divadla, spokojí s mlhavými představami divadelního manažera, jakkoli zkušeného s všeobecně uznávaným renomé, nesvědčí o znalosti mezinárodních standardů a koncepčnosti práce tohoto úřadu s pravomocí rozdělovat nezanedbatelné množství peněz ze státního rozpočtu.

Burian v rozhovorech nastiňoval, že je přesvědčen, že historická budova Národního divadla musí mít jinou uměleckou koncepci a má se jinak spravovat. Že chce ovšem teprve řešit, co a kde hrát a kolik umělců a zaměstnanců bude potřebovat – a s počtem orchestrů si zlehka pohrával – prý jeden až tři. V rozhovoru pro Českou pozici 1. 2. 2013 sdělil:

„Návrh transformace Národního divadla, který připravil expertní tým, není věc právní, ale kulturně-politická deklarace. Já ji beru jako závazné stanovisko ministerstva kultury. Jak návrhy na potřebné změny, tak i to, že je mám realizovat já. Žádné pochybnosti o tom nemám a budu to takto prosazovat.

… Koncepce expertního týmu musí do konce roku dostat nějakou konkrétní podobu a časový plán, který musí být vázán i na nějaký plán finanční. Velmi rád bych se začátkem fiskálního roku udělal systémové změny v organizačním řádu, které založí směřování k té takzvané autonomii.

… Řešit se musí, co a kde hrát. Pak se musí řešit, kolik na to potřebujeme umělců a zaměstnanců a jak budou organizováni. Z toho pak musí vyjít, zda budeme mít jeden orchestr nebo tři.

… Členové expertního týmu i já jsme se radili nejen s TOP 09 a Starosty, ale i s lidmi z kulturního výboru Parlamentu, ze Senátu, s politiky, o kterých vím, že se zajímají o kulturu, a s nimiž mám dlouhodobé pracovní vztahy. Ono jich zase není tolik.“

Srpnové šarády kolem odvolání Jana Buriana z ředitelského postu ministrem kultury Jiřím Balvínem se staly vítanou prázdninovou mediální pastvou. Skutečně není normální, aby byli ředitelé první národní scény odvoláváni způsobem, který postupně předváděli ministři kultury Martin Štěpánek, Jiří Besser, Alena Hanáková a naposledy Jiří Balvín. Ale to, že takového selhání ministerstva kultury obratem ruky využili někteří činoherní matadoři pro řešení svých vlastních osobních záležitostí a brali si diváky jako rukojmí, také nesvědčí o tom, že by jim leželo na srdci obecné blaho naší zlaté kapličky.Po dubnovém odvolání zcela nekompetentního Rocca, jehož úlety zejména v podobě Dona Carlose zařadily operu Národního divadla kamsi do čtvrté cenové, Burian konečně nastoupil v srpnu do funkce s ředitelkou opery Silvií Hroncovou, uměleckým ředitelem obou operních souborů Petrem Kofroněm a dvěma hudebními řediteli – Robertem Jindrou pro Národní divadlo a Martinem Leginusem pro Státní operu.

A jaká je jejich představa budoucnosti opery Národního divadla? Ti slibují téměř úplný opak: zachování autonomie obou uměleckých souborů. To potvrdila Sylvie Hroncová v rozhovoru pro říjnové vydání časopisu Národní divadlo, kde zdůraznila, že chce docílit toho, aby se oba operní soubory vzájemně inspirovaly a měly stejné podmínky k práci. Specifika takového směřování pak v rozhovoru upřesnil Petr Kofroň, když Státní opeře přisoudil tradiční repertoár a Národnímu divadlu především český – doslova uvedl: „Autonomie oper Státní opery a Národního divadla spočívá v tom, že každý dům má svůj orchestr a sbor, což bylo ostatně vždycky…“ Kofroň to ještě dále rozvedl tak, že do budoucna by se měl zase rozdělit i sólistický ansámbl, protože míchání repertoáru není dobré jak pro hlasové obory, tak provozně. O tom, co bude se Stavovským divadlem, ovšem není v rozhovorech, a to ani Burianových, ani zmínka.

Doufejme, že jeho odhodlání připravit změnu zřizovatelské formy Národního divadla z příspěvkové organizace na zvláštním zákonem zřízenou „veřejnoprávní“ instituci, podobně jako Český rozhlas a Česká televize, bude podrobeno veřejné diskusi a připomínkám.

Můžeme, ba musíme se ptát – co z toho všeho vlastně platí a jaká je skutečná perspektiva dalšího operního rozvoje naší první scény. Ukazuje se, že vše může být hodně rychle hodně jinak: ještě v květnu Burian v rozsáhlém rozhovoru pro Opera Plus (zde a zde) ohledně další budoucnosti Laterny magiky sice připustil, že vedle možnosti dalšího investování do její výrazné revitalizace, existuje možnost, že skončí – ovšem v horizontu dvou tří let. Operu v témže květnovém rozhovoru uklidňoval: „Od začátku tvrdím, že základní zadání je provozovat operu ve všech třech historických budovách, a to je i v onom zmíněném konceptu na straně tři. Takže obavy, že by někdo nechtěl provozovat vlastní operní tvorbu v Národním divadle nebo ve Státní opeře, jsou opravdu úplně absurdní. A jestli se bude provozovat opera ve Stavovském divadle, Státní opeře a v Národním divadle, tak tomu musí odpovídat i počet hudebníků – těžko to zvládne jeden orchestr o devadesáti lidech. Tomu by snad lidé, kteří v tom divadle pracují třicet let, měli rozumět.“

Jan Burian opakovaně sliboval zveřejnit dlouhodobější koncepci naší první scény před koncem loňského roku, tedy téměř rok od rozhodnutí o jeho jmenování ředitelem Národního divadla. „Já budu hrát otevřenou hru, a jakmile tu základní analýzu skončím, samozřejmě o tom budeme informovat média a veřejnost.“ Dosud stihl prozradit, že se z doby jeho předchůdců ve Státní opeře nedají dohledat zásadní ekonomické dokumenty, mediálně zostudil své kolegy předchůdce jako nekompetentní okradače státní pokladny, kterou přičinlivě přispěchal dorovnat. Ucelenou představu, kam chce vlastně Národní divadlo vést, však dosud nepředložil – na rozdíl od Martina Glasera, jehož koncepce je na webových stránkách brněnského divadla veřejně přístupná. V rozhovoru pro časopis Národního divadla v září na začátku této sezony Jan Burian mluví o tom, že když chcete vylézt na velkou horu, nesmíte se dívat až na vrchol, ale musíte si říkat, že teď vylezete pět set metrů, pak se rozhlédnete, pak zase pět set – a zdoláte horu. Vzletné, jenže jakou to horu vlastně Burian zdolává, se v tomto jeho vyjádření vlastně nedozvíme. Na přelomu roku dodal – prý se musí poradit – tentokrát pro změnu s novým ministrem kultury.
***

Inspirace na dny příští

Bohuslav Martinů: Mirandolina. Hudební nastudování Marko Ivanović, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Simona Rybáková, pohybová spolupráce Jana Ryšlavá, dramaturgie Daniel Jäger. Mirandolina – Kateřina Kněžíková, Ortensia – Eva Dřízgová-Jirušová, Deianira – Anna Nitrová, Fabrizio – Luciano Mastro, Hrabě d´Albafiorita – Josef Moravec, Rytíř di Rippafratta – Jan Willem Baljet, Markýz di Forlimpopoli – Martin Gurbaľ, Sluha rytířův – Václav Morys, Klenotník – Jan Rychtář. Hostování opery Národního divadla moravskoslezského ve Stavovském divadle v Praze, úterý 7. ledna 2014 v 19.00 hodin.

Richard Wagner: Tannhäuser (drážďanská verze). Hudební nastudování Hilary Griffiths, režie Andrejs Žagars, scéna Reinis Suhanovs, kostýmy Kristine Pasternaka, světelný design Kevin Wyn-Jones, sbormistři Pavel Vaněk a Adolf Melichar, dramaturgie Beno Blachut ml. Hermann Landgraf von Thüringen – Oleg Korotkov / Jiří Sulženko, Tannhäuser – Daniel Frank /John Treleaven, Alžběta – Dana Burešová / Adriana Kohútková, Venuše – Jolana Fogašová / Veronika Hajnová, Wolfram von Eschenbach – Miguelangelo Cavalcanti / Svatopluk Sem, Walther von der Vogelweide – Richard Samek / Martin Šrejma, Biterolf – Zdeněk Plech / Roman Vocel, Heinrich der Schreiber – Václav Lemberk / Václav Sibera, Reinmar von Zweter – Miloš Horák / Ladislav Mlejnek, Mladý pastýř – Blanka Jílková / Lenka Pavlovič / Markéta Panská. Orchestr a sbor Státní opery. Premiéry ve Státní opeře v sobotu 11. a v úterý 14. ledna 2014 v 18:00 hodin.

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Pavel Němeček, archiv, archiv MK ČR