Operní panorama Heleny Havlíkové (158)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Podstatné je, že Revírníkův motiv milenecké žárlivosti oslabil vyznění finále opery, kdy bilancuje nejen své milostné trable, ale v Janáčkově opeře se přiblíží pochopení velkolepé moudrosti Přírody, kde všechny bytosti jsou nositeli „jiskry boží“. A je škoda, že v této závěrečné katarzi nechává Havelka „trčet“ Revírníka osamoceného v přední části jeviště, zatímco „universum“, jehož se Revírník dle Janáčka cítí být součástí, shromáždil před modrým horizontem s bělavými obláčky daleko v pozadí.

Zatímco postavu Revírníka Havelka takto rozsáhle dovyprávěl, v případě Bystroušky tuto paralelu v celé šíři nevyužil, jakkoli je Janáčkem nádherně vyjádřená v rodinné scéně s liščaty a ve Zlatohřbítkově ujištění, že je i jako matka jejich dětí „ešče načisto pěkná“. Proměnu Bystroušky z malé rozpustilé a zvídavé holčičky (mimořádně šikovná Natálie Grossová) do vzdorného „puberťáka“ a dívky se strastmi prvního zamilování po šťastnou svatbu Havelka nedokončil a vizuální podobu milující matky nepostihl. Ponechal Bystroušku v podání Lenky Máčikové s měkkým lyrickým sopránem a s obdivuhodným zvládnutím pohybově náročných scén „jen“ v kostýmu půvabné liščí dívky.Hned po otevření opony je zřejmé, že onen atraktivní vizuál v kavárně je vlastně „klamavá“ reklama. Scéna Martina Černého, stejná pro celou operu, s městskou kavárnou nemá společného vůbec nic. Je jakýmsi chladným temným „lesem“ s holými kmeny, umístěnými na šikmě, kterou prolamují čtyři točny, jejichž pohyb odhaluje to, co je skryto „pod povrchem“ – nory, doupata, kořeny. Takové provedení ale také může asociovat podobu lesů zdevastovaných kůrovcem, kyselými dešti a vývraty stromů pokácených vichry – spíše než živoucí les, který Janáček tolik miloval, a slunce či atmosféru letní měsíční noci nebo jasných poledních oblak, jak si skladatel ve svých scénických poznámkách představoval. Proměny scény na myslivnu nebo na Páskovu hospodu se pak „rozevřou“ vtipně jako leporelo z podlahy lesa do tahů. Když se celá mašinérie dá do pohybu, je třeba ocenit hlavně obratnost (a odvahu) protagonistů, kteří se v tomto proměnlivém terénu točících se kruhů, které vůči šikmě svírají různé úhly, suverénně pohybují, ba mrštně běhají.

Nevýhodou takového řešení je odvádění pozornosti diváka od opery samé, kdy scény, které tak expresivně Janáček vyjádřil hudbou, jsou takto komplikovaným „děním“ na jevišti rozmělňovány. Klíčové části opery – zejména milostný duet Bystroušky a Zlatohřbítka nebo Bystrouščina smrt – tak „odšuměly“ bez gradace hudební i emoční. Tento dojem posílilo i obsazení, kdy mezzosopranistka Michaela Kapustová sice obsáhla vypjaté výšky Zlatohřbítkova partu, ale svou světlejší barvou hlasu se příliš nelišila od sopránu Máčikové; právě kvůli kontrastu například Bohumil Gregor obsadil ve své legendární nahrávce Bystroušku zvonivě stříbřitým „subretním“ sopránem Heleny Tattermuschové. Naopak výrazně vyšly výstupy hospodských kumpánů – Rechtora v dvojroli s Komárem, kterému dodal Jaroslav Březina správnou dávku humoru, když podnapilý vrávorá uprostřed rychlých pohybů točen tak, že má skutečně „těžiště pohyblivé“, a Bystrouška ho s ukradenými Terynčinými šaty v ruce škádlí k jindy přísně potlačovanému milostnému vyznání. Farář – Jezevec v podání Jiřího Sulženka v alternaci s Luďkem Velem se prezentuje jako bodrý chlapík, ale i on má své tajemství nevydařeného milostného vztahu z mládí. A není jasné, proč ho Havelka nechá ukazovat obrázek této dívky hned několika divákům v prvních řadách.Pro interpretaci Bystroušky je stěžejní nalézt způsob, jak polidštěná zvířátka obléknout a nakolik jim ponechat zvířecí nebo lidské chování. Kostýmy Kateřiny Štefkové toto dilema řešily jen částečně – elegantní kostýmek a kloubouček Bystroušky v „lese“ najednou přestal fungovat jako na plakátu v „kavárně“. Pestrobarevné balábile zvířátek a lesní havěti (stejně i milostné hrátky/namlouvání Bystroušky a Zlatohřbítka) působilo nejvýrazněji jako černá stínohra před pozadím modrého horizontu. V tomto kontextu pak velké bílé slepice sice upoutaly pozornost a vyvolávaly smích, působily však předimenzovaně natolik, že revoluční proslov feministky – Bystroušky úplně zanikl.  Také kabaretní prvky městského prostředí (charlestonová Vážka, „Světlušky Girls“), ale i „cifrování“ šohajů – tetřevů v „lese“ ztrácely své ukotvení. A ze sboru v černých šatech se zaječími oušky zůstala jen nevýrazná kulisa, lemující vzadu a po stranách jeviště. A když k tomu všemu Harašta v nůši přinesl skutečně vycpaného zajíce, vznikl z toho celého zvířecího světa nesourodý „pel-mel“.Hudební nastudování po původně avizovaném Janu Lathamu Koenigovi bylo svěřeno hudebnímu řediteli Opery Národního divadla Robertu Jindrovi. Unikátní kombinaci janáčkovské sršatosti a vřelosti zatím vyjádřil hlavně mladistvě energickým pojetím, ve kterém teprve hledá smířlivou apoteózu přírody a lásky. Musel ovšem dozajista svádět souboj s tím, aby sólisté zvládli požadavky rozpohybované scény. Při první premiéře zůstala síla citové vroucnosti a barevnost Janáčkova hudebního vyznání skryta za nepřesnou hrou orchestru a nevyváženými zvukovými poměry se sólisty. Druhá premiéra byla hudebně mnohem stmelenější a v orchestru preciznější. Naznačila, že Jindra cítí i vrstvu Janáčkova snu a milostné touhy, které dodával takovou emocionální intenzitu Bohumil Gregor. O to větší zvědavost budí druhé obsazení, které se představí na konci dubna.Málokdy lze na opeře slyšet v hledišti upřímný smích – hlavně Komárovy kreace a Zlatohřbítkovo vrtění ocasem byly takto spontánně odměněny. Pražské Národní divadlo má „v popisu práce“ udržování a rozvíjení našich kulturních tradic, dědictví a národní identity – hledané, formované, někdy, v případě Janáčka dozajista, i nalézané. Z diváckého ohlasu obou premiér svítá naděje, že by nové nastudování Bystroušky mohlo letitý paradox zájmu o Janáčka doma prolomit.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Inspirace na dny příští
Rolando Villazón – Mozart. Kammerorchestr Basel, koncertní mistr Florian Donderer. Smetanova síň Obecního domu, pátek 28. března 2014 v 19.30 hodin.

Vyhlášení cen Thálie za rok 2013. Národní divadlo a přímý přenos ČT, sobota 29. března 2013 ve 20.00 hodin.

Magdalena Kožená – Con che soavi accenti… / Jak líbeznými tóny… Claudio Monteverdi a jeho doba. La Cetra Barockorchester Basel, dirigent Andrea Marcon. Dvořákova síň – Rudolfinum Praha, neděle 30. března v 19.30 hodin.
***

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - V.Genaux & Collegium 1704 (Hvězdy barokní opery 2013-14)

[yasr_visitor_votes postid="98559" size="small"]

Vaše hodnocení - Janáček: Příhody lišky Bystroušky (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="98908" size="small"]

Mohlo by vás zajímat