Operní panorama Heleny Havlíkové (171)

Týden od 16. do 22. června 2014
– Macbeth v Hale století
– Lze dnes přešít operu střiženou na míru?
– Inspirace na dny příští
***

Macbeth v Hale století
Označení megaprodukce – superwidowiska, které v polské Wrocławi zdejší operní divadlo už sedmnáct let používá pro jednu ze svých dramaturgických linií, tak trochu zavání megalomanským reklamním sloganem. Ve skutečnosti je ale přesné a je obdivuhodné, jak se ředitelce a dirigentce wrocławské opery Ewě Michnik daří rozšířit operu mimo divadlo do prostor s několikatisícovou kapacitou – na Pískový ostrov, Olympijský stadion, do Pergoly s jezírkem v parku u Haly století nebo přímo do této Haly. Takto zazněly už nejen operní hity, jakými jsou Aida, Nabucco, Trubadúr, Ottelo, Carmen nebo Turandot, ale například i Gioconda, Boris Godunov, Kníže Igor a dokonce kompletní Prsten Nibelungův. Každou takovou megaprodukci, která bývá uváděna v pěti až šesti reprízách, tak vidí na dvacet pět tisíc diváků – ve městě s počtem obyvatel šest set třicet tisíc, zhruba odpovídajícím poloviční Praze nebo dvojnásobnému Brnu či Ostravě.Pro letošní magaproduci Ewa Michnik vybrala Macbetha Giuseppe Verdiho. Dobrá volba: krvavé drama chtivosti po moci mohlo dostat v monumentální betonové Hale století kontexty nicotnosti a zároveň obludnosti takového lidského pachtění, ve standardním prostoru divadla nedostupné. Bohužel rakouský režisér Bruno Berger-Gorski, který se ani u nás přes opakované snahy Daniela Dvořáka neprosadil – například v brněnských inscenací Dona Giovanniho (zde), Macbetha nebo Normy v Národním divadle – pojal Shakespearovu a Verdiho tragédii spíše jako kašírovanou báchorku.Rozlehlému jevišti (o šířce ke čtyřiceti metrům) s těžkými temnými oblaky na horizontu a konstrukcemi pahýlů stromů vévodí po celou operu tři obří čarodějnice s kostnatými pařáty, poulícíma očima a směšně se otevírající pusou. Scéna se hemží tu trdlujícími kostlivci, kteří vylézají v rudých chuchvalcích dýmu z propadel, tu vojáky pobíhajícími v černých kuklách. Plápolají ohně, královský průvod provázejí dva koně a suita žonglérů, Lady Macbeth nakráčí s černou dogou. Ale třebaže vzduchem létají i kostry nemluvňat, zůstalo u vnějškové ilustrace, které chybělo to hlavní – přesvědčivá ústřední dvojice, která posedlost po moci utápí v lidské mlýnici, než semele i je.

Třebaže je obdivuhodné, že wrocławská opera má dokonce čtvero obsazení pro Macbetha, včetně našeho Vladimíra Chmela, a trojí pro Lady Macbeth, ani Jerzy Mechliński v titulní roli ani Magdalena Barylak jako jeho manželka na nedělním představení nevytvořili postavy, které by rozkryly obludnost devastujících zvrácených mechanismů přesahujících středověké Skotsko. Amplifikace sice pomohla oběma sólistům s objemem hlasů, ale nemilosrdně rozkrývala nesourodost jejich pěveckých rejstříků a malou plasticitu výrazu. Pěvecky se výrazněji prosadil temným basem Marek Paśko, ale ani on se nemohl vymanit z klišé postavy, která si to rázuje po jevišti v černém kožešinovém plášti. Alespoň sbor – zejména v nářku uprchlíků nad Macbethovou krutovládou – dodal inscenaci hrůzyplný rozměr temného drtivého hudebního dramatu, které orchestr, také amplifikovaný, pod taktovkou Ewy Michnik podporoval sice bez zaváhání, ale spíše vlažně. To Boris Godunov zasazený právě do Haly století, ale třeba i Pendereckého Ztracený ráj nebo Szymanowského Král Roger – to vše byly strhující operní zážitky. Verdiho Macbeth k nim tentokrát nepatřil.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Lze dnes přešít operu střiženou na míru?
Od roku 1949 se v rodném městě Bedřicha Smetany každoročně koná hudební festival Smetanova Litomyšl, po Pražském jaru druhá nejstarší domácí hudební slavnost. Je třeba ocenit pořadatele, že i ve stále komplikovanějších finančních podmínkách se jim daří nejen udržovat uměleckou úroveň festivalu, ale obohacovat ho o programy, které zhodnocují i atraktivitu k Litomyšli přiléhajících míst, která by bez „mateřského“ zastřešení festivalem asi zůstávala stranou zájmu hudbymilovných posluchačů. Takovým místem je už třetí rok půvabný rokokový zámeček Nové Hrady s výstižným přízviskem české Versailles, který obnovují manželé Magda a Petr Kučerovi a poskytují bezplatně festivalovým produkcím. Diváky osobně přivítají a pozvou nejen na prohlídku zámku, muzea cyklistiky nebo do zahradního bludiště z tisů, ale i na opulentní hostinu včetně výtečného jeleního guláše z vlastního chovu v přilehlé oboře.

Se soumrakem, který se začne snášet nad údolí, se diváci přesunou na operní představení, které se tentokrát kvůli počasí nemohlo konat v malebném amfiteátru, ale pod masivními dřevěnými krovy rozlehlé budovy někdejšího špýcharu. V novodobé premiéře zde zazněla Armida, kterou si u Giuseppe Scarlattiho v roce 1766 objednal kníže Josef Adam ze Schwarzenbergu, díky jehož divadelní zálibě dnes můžeme obdivovat důmyslnost barokních scénických mašinerií v Českém Krumlově. Doklady o tom, zda přímo zde byla Armida uvedena, sice zatím nemáme, ale v českokrumlovském zámku se dochoval opis partitury této opery seria, ve které se měla blýsknout svým pěveckým uměním nejen knížecí dcera Marie Terezie v roli Armidy, kterou ve zpěvu vyučoval právě Scarlatti, ale i její neteř hraběnka Marie Anna z Dietrichsteinu coby Rinaldo a sám libretista Marco Coltellini jako Ubaldo. Giuseppe Scarlatti (1712–1777) ze slavného italského hudebního rodu sice patřil ke zběhlým skladatelům a třicítka jeho oper se hrála po celé Evropě od Neapole přes Barcelonu po Vídeň, Jeho Armida ke stěžejním dílům žánru opery seria nepatří zejména v konkurenci dlouhé řady oper podle básně Torquata Tassa na téma sváru lásky a povinnosti, kdy křižácký válečník místo tažení na Jeruzalém podlehne svodům kouzelnice Armidy.

Jakkoli můžeme dnes obdivovat hudební vzdělání v tehdejších šlechtických rodinách, Scarlattiho party Armidy nekladou tak špičkové nároky na pěvecké umění, které činilo z tehdejších profesionálních primadon a kastrátů královsky placené umělce a uvádělo do varu tehdejší publikum. O to musí být interpretace takového díla přesvědčivější, aby dokázala zaujmout diváky mimo rámec Schwarzenberské rodiny, kochající se talenty ve své přízni. A je otázka, nakolik lze v tomto kontextu klást na produkci přísná měřítka – nebo nakolik ji pojmout jako rekonstrukci atmosféry kultivované zábavy „panstva“ doby baroka. Přinejmenším byla zajímavou sociologickou sondou, jaké dnešní „panstvo“ – byť mu v žilách už nekoluje modrá krev – si takovou zábavu za tisíc pět set korun za vstupenku může dovolit.I kdybychom Armidu chápali jako kratochvilné rozptýlení, nastudování Marka Štryncla s jeho souborem Musica Florea postrádalo potřebnou brilantnost, zejména začátky jednotlivých hudebních čísel se „rozbíhaly“ hodně nejistě a dramatické scény bouře při obsazení smyčců po jednom zněly „řídce“. Ani výkony Alicie Martini jako Armidy a Lucie Rozsnyó v roli Rinalda nevnesly do představení bohatší škálu pěveckého mistrovství tak, aby navodilo milostná pokušení a rajské slasti nebo výbuchy zášti a pomsty. Alespoň Jaroslav Březina v roli Ubalda naznačil pestřejší paletu emocí, která je přitom alfou a omegou belcanta.

Těžko posoudit, nakolik by prostor přírodního amfiteátru s jevištěm lemovaným tisy pod hvězdnou oblohou dokázal překlenout tyto handicapy. Schémata gest, vyčtená z dobových příruček, která použila režisérka a choreografka Helena Kazárová, se na jednoduchém jevišti bez scénických kouzel brzy okoukala.

V oboru novodobého uvádění barokních oper u nás v poslední době vládne silná konkurence. Pokud Armidu na Smetanově Litomyšli porovnáme s jinou Scarlattiho operou – buffou Kde je láska, je i žárlivost – kterou jsme mohli slyšet přímo v českokrumlovském barokním divadle před třemi lety v hudebním nastudování Vojtěcha Spurného a v režii Ondřeje Havelky (zde), s produkcemi barokních oper v rámci Hudebního festivalu Znojmo, natož pak například s inscenacemi Collegia 1704 Václava Lukse (Händelův Rinaldo nebo Myslivečkova Olympiáda) i jeho cyklem Hvězdy barokní opery, pak nastudování Armidy zůstalo nezávaznou hříčkou.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Inspirace na dny příští
2. bienále festivalu NODO 2014 – Dny nové opery Ostrava/New Opera Days Ostrava – 25. až 28. června 2014 – Ostravské centrum nové hudby & Národní divadlo moravskoslezské Ostrava
***

Giuseppe Verdi:
Macbeth
Hudební nastudování, dirigent: Ewa Michnik
Režie: Bruno Berger-Gorski
Scéna a světelný design: Paweł Dobrzycki
Kostýmy: Małgorzata Słoniowska
Choreografie Bożena Klimczak
Sbormistryně: Anna Grabowska-Borys
Orchestr, sbor a balet wrocławské opery
Premiéra 13. června 2014 Hala století Wrocław
(psáno z reprízy 22. června 2014)

Macbeth – Jerzy Mechliński
Banquo – Marek Paśko
Lady Macbeth – Magdalena Barylak
Macduff – Nikolay Dorozhkin
Malcolm – Aleksander Zuchowicz

www.opera.wroclaw.pl

***

Smetanova Litomyšl 2014
Giuseppe Scarlatti:
Armida
Hudební nastudování a dirigent: Marek Štryncl
Režie a choreografie: Helena Kazárová
Musica Florea
Premiéra pátek 20. června 2014 Nové Hrady u Litomyšle

Armida – Alice Martini
Rinaldo – Lucie Rozsnyó
Ubaldo – Jaroslav Březina
Tance a balety tří století – sólistky souboru Hartig Ensemble
Nymfy / Fúrie – Michaela Bartlová, Barbora Dastychová, Blanka Ferjentsik Wernerová

www.festival.smetanovalitomysl.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto  Opera Wrocław, Smetanova Litomyšl – František Renza