Operní panorama Heleny Havlíkové (182)

Aktualizováno 

Týden od 1. do 7. září 2014
– Co se skrývá pod maskou Opera Barocca?
– Další znovuobjevování Jana Dismase Zelenky
– Prodaná nevěsta – promarněná šance představit Nové divadlo v Plzni
– Výlet za Čertem i Káčou do Šáreckého údolí
– Inspirace na dny příští
***

Co se skrývá pod maskou Opera Barocca?
V honosných prostorách pražské Clam-Gallasovské rezidence se sochařskou výzdobou Matyáše Brauna se konal pátý ročník mezinárodního festivalu Opera Barocca, letos s podtitulem Oběti lásce. Od 15. srpna do 7. září nabízel denně (s výjimkou pondělí) – podle počasí na dvoře nebo v Mramorovém sále – některé ze čtyř letošních představení. Žádnému z nich nelze upřít dramaturgickou vynalézavost a propojení s geniem loci tohoto pozdně barokního šlechtického paláce i Prahy. To platí především pro novodobou premiéru serenaty Sacrificio a Venere (Obětování Venuši) Giovanniho Battisty Bononciniho (1670–1747). Tenkrát byla sice uvedena jako součást narozeninových oslav císařovny Alžběty Kristýny v roce 1713 v Římě, ale Bononcini ji zkomponoval na objednávku Jana Václava hraběte z Gallasu, vrcholného císařského diplomata, nejvyššího maršála Koruny české, též ambasadora u papežského stolce v Římě a stavitele dnešní podoby Gallasovské rezidence.Také pastorální pasticcio Sotto le stelle (Pod hvězdami) čerpalo hudbu z tvorby Bononciniho, kterého právě Jan Václav z Gallasu během svého římského působení jako jeden z maecenátů Arkadiánské akademie zaměstnával, v kombinaci s Bononciniho slavnějším rivalem Georgem Friedrichem Händelem. Zazněly i části skladeb na analogická libreta, mimo jiné Xerxes se slavnou árií Ombra mai fù od obou skladatelů. Vazbu na třísetleté výročí otevření první pražské kavárny měla hudebně-taneční produkce s názvem Deliciae orientales (Orientální delikatesy) s výběrem v barokní době oblíbených „tureckých“ částí skladeb Lullyho, Fuxe, Rameaua, Telemanna, Vivaldiho, Campry a dalších skladatelů.

Touto dramaturgickou vynalézavostí však bohužel přednosti tohoto festivalu končí. Tvrzení uvedená v propagačních materiálech (navíc se spoustou věcných chyb), že jde o jediný festival, který dbá na autentický styl, historickou přesnost a nabízí špičkové interprety domácí i zahraniční, jsou troufalá, nepravdivá, ba klamavá. Mihotání svící, výrazné líčení ani kostýmy Rostislava Maria Müllera inspirované dobovou ikonografií či poposkakování Danseur Nobles Ensemble či souboru Chorea Historica v choreografii Hany Slačálkové a Blanky Ferjentsik Wernerové, respektive Kateřiny Klementové, nebo průvodní slovo „principálky“ tohoto „podniku“ Zlatuše Josefy Müller, která ani v případě Obětování Venuši nesdělila divákům obsah předváděného kusu v italštině (bez titulků či překladu libreta v programu), nemohly zakrýt chatrnost hudebního nastudování rezidenčního festivalového souboru Carnevale Baroque Ensemble (či Opera Barocca Ensemble, jak je uvedeno v jednom z programů) v různém komorním složení pod vedením violoncellisty Ondřeje Michala. Interpretace se omezovala na přibližné odehrání not s nepřesnou souhrou i intonací, titěrný zvuk skladeb, které ve své době zněly ve výrazně bohatším obsazení – o nějakém výrazu, pro barokní hudbu podstatném, se nedá mluvit vůbec. A mezi vizuální barokní inscenační pravidla a avizovanou propracovanou gestiku sotva patřilo křečovité svírání obruče pod sukní, které předváděl italský sopranista Francesco Divito, jakmile došlo na obtížnější část partu, nebo stereotypní přepažování a upažování, ke kterému se uchylovali ostatní sólisté. Ti se navíc potýkali i s elementárními dovednostmi – dechovou oporou, intonací a technikou nezbytnou pro zvládnutí koloratur nebo barokní ornamentikou a vyjádřením obsahu zpívaného textu, takže se vůbec nedalo pochopit, o čem předváděné kousky jsou.

Účtovat si až tisíc dvě stě korun za hodinu takového poslechového i divadelního trápení, respektive dva a půl tisíce na Sacrificio a Venere, hraničilo s drzostí. Odškodněním sotva mohla být sklenka sektu, která byla v ceně této kategorie vstupenek. Potlesk slabé třicítky diváků repríz Sotto le stelle a Deliciae orientales, které jsem viděla, ale i diplomatů a poslanců na premiéře Sacrificio a Venere byl – diplomaticky řečeno – velmi rozpačitý. Je dozajista právem velvyslanců Itálie a Rakouska, komu udělí záštitu, Magistrát hlavního města Prahy i Praha 1 by však podporu takovému podniku měl důkladněji zvážit.

Hodnocení autorky: 50 %
***

Další znovuobjevování Jana Dismase Zelenky
Ensemble Inégal patří u nás k zavedeným souborům – nejen v oboru historicky poučené interpretace a právě za znovuobjevování Zelenkových kompozic a jejich nahrávky získal soubor pod vedením Adama Viktory hned několik mezinárodních ocenění.Své renomé potvrdil i tentokrát při české premiéře jedné ze Zelenkových posledních mší – Missa dei Filii. Ač má pouze dvě části ordinaria – Kyrie a Gloria, jsou velmi rozsáhlé. Uvedení v pražském kostele u Salvátora patřilo k těm, které přesvědčivě představily Jana Dismase Zelenku jako svrchovaného mistra kontrapunktu i melodika v áriích i duetech pro sólové hlasy, nikoli v pateticky mohutném zvuku, ale v komornější podobě, ve které plasticky vyzněly jednotlivé linie hlasů.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Prodaná nevěsta – promarněná šance představit Nové divadlo v Plzni
Veřejnoprávní ČT Art odvysílala 2. září přenos ze slavnostního otevření Nového divadla v Plzni, pro které vedení Divadla J. K. Tyla zvolilo Smetanovu Prodanou nevěstu. Inscenace měla premiéru v režii Jany Kališové v červnu ještě ve Velkém divadle, pro které byla koncipovaná a kam se po dvou zahajovacích představeních nové budovy zase vrátí.